ECLI:CZ:US:2010:1.US.361.10.1
sp. zn. I. ÚS 361/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. F., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 5. 2009, čj. 15 P 168/2004 - 134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, čj. 35 Co 410/2009 - 195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného, a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na rodičovskou výchovu a péči, zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při určení výše výživného pro její nezletilé děti. Stěžovatelka považuje stanovené výživné za nepřiměřeně nízké a tvrdí, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci. Postupu obecných soudů dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jejích výše uvedených základních práv.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v §96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by snad měl napravovat stěžovatelkou tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro její nezletilé děti.
Stěžovatelčiny námitky, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, Ústavní soud neshledal důvodnými. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry oba soudy řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již zabývaly.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu