ECLI:CZ:US:2010:1.US.434.10.1
sp. zn. I. ÚS 434/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2043, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Opírá jí zejména o následující důvody:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040, byl k dovolání žalobkyně JUDr. J. Š. (v řízení po ústavní stížnosti první vedlejší účastnice - dále také "první vedlejší účastnice") zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, a spolu s ním rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 10. 2005, č. j. 5 C 666/97-1754, s výjimkou částí výroků, jimiž soudy obou stupňů uložily stěžovatelce a J. G. povinnost zaplatit žalobkyni finanční částku, jak je v rozsudku Nejvyššího soudu specifikováno; v předmětném soudním řízení se přitom vedl spor o žalobě žalobkyně - advokátky JUDr. J. Š. - která se vůči žalovaným (včetně stěžovatelky) domáhala úhrady odměny za poskytnuté právní služby.
Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i obecné ústavněprávní principy, jež jsou zakotveny v čl. 1, čl. 2, čl. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy. K porušení těchto základních subjektivních práv (svobod) došlo podle stěžovatelky následujícím způsobem:
Dne 16. 12. 2009 vydal Nejvyšší soud rozsudek č.j. 33 Cdo 1911/2007-2043, jímž doplnil prvně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu takto:
Dovolání žalovaných se odmítají. Žalovaná přitom v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka J. H., K. H. - v řízení o ústavní stížností třetí vedlejší účastnice - a J. G. - v řízení o ústavní stížnosti druhá vedlejší účastnice. Porušení základního právo na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu pak stěžovatelka spatřuje konkrétně v tom, že Nejvyšší soud o dovolání žalovaných (tedy i o jejím dovolání) rozhodl samostatným rozhodnutím; učinil tak rozsudkem, byť podle stěžovatelky, rozhodl-li Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání, měl rozhodovat formou usnesení. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku z 24. 9. 2009 nezrušil všechny výroky předchozího rozhodnutí krajského soudu; některé totiž ponechal v platnosti. K tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně poznamenává následující: "[Z]rušil-li dovolací soud způsob stanovení odměny, měl zrušit i výsledek touto formou stanovený a ne jej ze zrušovacího výroku vyjmout. Tyto části výroku jsou totiž zcela závislé na výrocích dovolacím soudem zrušených, tedy nerozlučných." V závěru ústavní stížnosti pak ještě dodává, že sporné řízení nebylo provedeno v rozumné lhůtě, neboť dosavadní řízení již probíhá 17 let a tím, že Nejvyšší soud věc vrátil k novému rozhodnutí okresnímu soudu, ještě mnoho let poběží; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci č. 64890/01 Apicella proti Itálii.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích vedený pod sp. zn. 5 C 666/97. Zjistil, že žalobkyně JUDr. Š. napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15. 1. 2007, č. j. 5 Co 2498/2006-1969, dovoláním, v němž brojila proti výroku II, IV, V, VI, VIII, IX (srov. č.l. 2006 - 2019). Na základě tohoto dovolání vydal Nejvyšší soud napadený rozsudek z 24. 9. 2009, jímž zrušil citovaný rozsudek krajského soudu i výše citovaný rozsudek okresního soudu s výjimkou výroků I a III citovaného rozsudku krajského soudu, jimiž soudy obou stupňů uložily stěžovatelce a J. G. povinnost zaplatit žalobkyni finanční částku, jak je v rozsudku Nejvyššího soudu specifikováno. Dne 16. 12. 2009 vydal Nejvyšší soud výše citovaný doplňující rozsudek, jímž odmítl dovolání žalovaných (srov. č.l. 1994 - 1997 a č.l. 1988), neboť je neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; co se týká dovolání stěžovatelky, byl jím napaden toliko výrok VI, jímž krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týká jednotlivých námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatelka namítla v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalovaných (tzn. i o jejím dovolání) samostatným rozhodnutím, a to rozsudkem. Tu lze poukázat toliko na ustanovení §166 o. s. ř., v souladu s nímž Nejvyšší soud postupoval. Ostatně, tato námitka se týká výkladu podústavního práva a roviny ústavnosti nedosahuje.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že Nejvyšší soud zrušil jen některé výroky rozsudku krajského soudu, byť prý měl zrušit všechny výroky, v nichž byla žalovaným uložena povinnost uhradit žalobkyni tam stanovené finanční částky, neboť všechny tyto výroky vycházely ze způsobu výpočtu zpochybněného Nejvyšším soudem. Ani s touto námitkou se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nejvyšší soud musel postupovat v souladu s ustanovením §242 odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je pak zřejmé, že mezi jednotlivými předmětnými výroky citovaného rozsudku krajského soudu vztah závislosti ve smyslu §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepanoval - srov. k tomu blíže Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.1936.
Upozorňuje-li konečně stěžovatelka v právě projednávané ústavní stížnosti na průtahy, jež řízení před obecními soudy provázely, pak se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl; to platí již jen proto, že stěžovatelka nevyužila procesních prostředků umožňujících obranu proti průtahům v řízení, daných zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění; opak se z ústavní stížností nepodává. Stěžovatelka nadto ani neformulovala petit ústavní stížnosti tak, aby umožnila Ústavnímu soudu otázku průtahů v řízení před obecnými soudy vůbec posuzovat (srov. k tomu souhrnně nález Ústavního soudu IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu