ECLI:CZ:US:2010:1.US.490.10.1
sp. zn. I. ÚS 490/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Ninou Zvěřinovou Vavrochovou, advokátkou se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 1 Afs 97/2009-73, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2009, č. j. 10 Ca 54/2009-31, a ze dne 26. 8. 2009, č. j. 10 Ca 55/2009-28, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2009, č. j. 1596/09-1100, a č.j. 1597/09-1100, a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2008, č. j. 195872/08/077910/5729, a č. j. 195876/08/077910/5729, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen "FÚ") zahájil u stěžovatele dne 19. 2. 2007 kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005. Následně zahájil dne 16. 7. 2007 i kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. FÚ vydal rozhodnutími ze dne 15. 7. 2008 dodatečné platební výměry č. j. 195872/08/077910/5729 a č. j. 195876/08/077910/5729 (dále jen "DPV"), kterými žalobci doměřil daň z příjmů za výše uvedená zdaňovací období ve výši 75.392 Kč, resp. 36.676 Kč.
Stěžovatel se proti oběma DPV odvolal. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "FŘ") rozhodnutími o odvolání ze dne 24. 3. 2009, č. j. 1596/09-1100, a č. j. 1597/09-1100, změnilo DPV neboť na základě výsledků doplněného dokazování uznalo část výdajů za prokázanou a daňově účinnou. FŘ nicméně potvrdilo závěry FÚ (správce daně), že stěžovatel neprokázal výši a daňovou účinnost výdajů na cesty s osobními automobily (Škoda Felicia a Fiat Scudo v roce 2004, Fiat Scudo a Renault Laguna v roce 2005). Zápisy v knihách jízd ohledně pracovních cest stěžovatele jsou neprůkazné a vyvolávají pochybnosti co do jejich správnosti, které se nepodařilo odstranit ani důkazními prostředky předloženými stěžovatelem v průběhu daňového řízení. Vysvětlení stěžovatele týkající se rozsahu a účelu pracovních cest jsou neadresná a neurčitá. Pravomocně vyměřená daň tak činí 71.648 Kč, resp. 24.708 Kč.
II.
Stěžovatel napadl citovaná rozhodnutí FŘ samostatnými žalobami. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudky ze dne 15. 7. 2009, č. j. 10 Ca 54/2009-31, a ze dne 26. 8. 2009, č. j. 10 Ca 55/2009-28, obě žaloby zamítl.
Krajský soud poukázal na to, že k prokázání daňových výdajů nepostačuje předložení knih jízd, jestliže údaje v nich obsažené nemusí odpovídat skutečnosti. To bylo zjištěno porovnáním zápisů v knihách jízd s daňovými doklady, kterých se stěžovatel dovolával. Stěžovatel byl vyzván k předložení dalších důkazních prostředků, kterými by dokázal, že výdaje na provoz vozidel jsou daňovými výdaji ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K pracovním cestám vykonaným vozidlem značky Fiat Scudo nepředložil stěžovatel žádné jiné důkazní prostředky. Proto dospěl FÚ (správce daně) ke správnému závěru, že tyto pracovní cesty nebyly prokázány. Rovněž pracovní jízdy vozidlem značky Renault Laguna nebyly dostatečně prokázány, neboť stěžovatel předložil pouze nekonkrétní a paušalizovanou evidenci jízd. Knihy jízd nesplňují požadavky na průkaznost, neboť v nich je uvedeno jen datum, trasa, délka a nekonkrétní účel jízdy. Jestliže stěžovatel nebyl schopen prokázat, že tyto pracovní cesty uskutečnil v zájmu dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, pak nemohly správní orgány zhodnotit výdaje spojené s těmito cestami jako daňově účinné. Pochybnosti vzbuzuje například skutečnost, že stěžovatel vykazuje stejný počet kilometrů ujetý mezi dvěma shodnými místy. Délka cesty závisí jednak na rozhodnutí řidiče vozidla o volbě trasy, jednak na objektivních skutečnostech jako je oprava vozovky atd. U některých cest, které stěžovatel (žalobce) uskutečnil oběma vozidly, byl deklarován stejný účel, cílem cesty každého vozidla však bylo jiné místo. Z dokladů jím předložených rovněž vyplývá, že místo nákupu pohonných hmot u vozidla Fiat Scudo se v některých případech neshoduje s trasou jízdy, po níž mělo vozidlo v daném dni jet. V rámci dokazování předložil stěžovatel doklady, kterými hodlal prokázat uskutečnění některých pracovních jízd a jejich účel. Dle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích však nemohou předložené faktury prokázat pracovní cesty, neboť mezi záznamy v knize jízd a fakturami existují nesrovnalosti, neprokazují daňovou uznatelnost výdajů na pracovní cesty. K některým cestám vyjmenovaným ve zprávě o daňové kontrole pak stěžovatel nenabídl vůbec žádné důkazní prostředky.
Krajský soud - k tvrzení stěžovatele, že může vykonávat podnikatelskou činnost jak v místě podnikání, tak v provozovně - uvedl, že by muselo být prokázáno, jaké činnosti v kterém místě prováděl. Cesta z místa bydliště do provozovny a zpět je totiž cestou do zaměstnání, kterou nelze podřadit pod podnikatelskou činnost. Za pracovní cestu nelze označit ani cestu na staveniště rodinného domu za účelem kontroly postupu stavebních prací (cesty do 21. 7. 2004); uvedená činnost nikterak nesouvisí s předmětem podnikání stěžovatele, kterým je reklamní činnost. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že po dostavění rodinného domu si v něm stěžovatel vyčlenil jednu místnost jako kancelář. V období po 21. 7. 2004 jsou v knize jízd vedeny jízdy z Českých Budějovic do Boršova nad Vltavou a zpět. Přitom žádná cesta nebyla zahajována v Boršově, kde měl stěžovatel dle vlastního tvrzení místo podnikání. FÚ proto oprávněně vyloučil tyto výdaje, neboť stěžovatel neprokázal, že byly vynaloženy v souladu s §24 zákona o daních z příjmů.
Krajský soud v Českých Budějovicích - k pracovním jízdám za obchodními partnery, na něž stěžovatel jmenovitě poukázal ve své žalobě (Strabag, Europapier - Bohemia, REDA, Stavebniny Šťastný, jízdy do Brna a zpět dne 19., 20. a 21. 11. 2004) - poukázal na to, že pracovní cesty měl uskutečnit sám stěžovatel a bylo proto v jeho moci prokázat skutečnosti požadované FÚ, např. označením osob, s kterými jednal, předložením písemností, jež se k pracovním cestám vztahují. Pouhé tvrzení o uskutečnění pracovních cest nedostačuje k unesení důkazního břemene. Ve vztahu k vozidlu Fiat Scudo stěžovatel sám uvedl, že jej začal používat k podnikatelské činnosti až v roce 2005, a proto oprávněně nebyly uznány výdaje související s tímto vozidlem v roce 2004 za daňově účinné.
III.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 1 Afs 97/2009-73, rozhodl o spojení věci vedených u něho pod sp. zn. 1 Afs 97/2009 a sp. zn. 1 Afs 105/2009 ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 97/2009 (výroková část I.), kasační stížnosti zamítl (výroková část II.) a vyslovil, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech (výroková část III.) a že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech (výroková část IV.).
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval stěžovatelem uplatněným důvodem kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. týkajícím se správnosti posouzení právní otázky rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Touto námitkou stěžovatel napadá závěr krajského soudu, že neprokázal daňovou účinnost uplatněných výdajů na provoz motorových vozidel souvisejících s pracovními cestami stěžovatele.
Dle §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro roky 2004 a 2005 (dále jen "ZDP"), se základ daně stanoví u osob, které nevedou účetnictví, jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. Pro účely základu daně lze dle §24 odst. 1 ZDP odečíst od zdanitelných příjmů výdaje poplatníka, které vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to ve výši prokázané poplatníkem a stanovené tímto zákonem a dalšími předpisy. Mezi zdanitelnými příjmy a daňově uznatelnými výdaji musí existovat věcná a časová souvislost v daném zdaňovacím období (§23 odst. 1 ZDP). Výše daňově účinných výdajů na pracovní cesty je upravena v §24 odst. 2 písm. k) ZDP.
Nejvyšší správní soud uvedl, že rozložení důkazního břemene v daňovém řízení je upraveno v §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"). Dle §31 odst. 9 ZSDP je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Jak judikoval Ústavní soud, daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996). Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní obsáhlou judikaturu, z níž vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86; přístupné na www.nssoud.cz). Dále zdůraznil, že správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb [§31 odst. 8 písm. c) ZSDP]. "Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. [...] Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné." [rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119, srov. též rozsudek č. j. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora, shodně nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002]. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (viz rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119 a rozsudek č. j. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora, shodně též rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007-7]. Stěžovatel byl tedy povinen prokázat, že skutečně vynaložil výdaje ve shodě se svými tvrzeními a v uváděné výši, že se jedná o výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a že mezi příjmy a výdaji existuje věcná a časová souvislost (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 Afs 80/2007-60). Pokud stěžovatel argumentuje, že ne každé jednání vyústí v získání zakázky, v tomto má zajisté pravdu. Tato premisa vyplývající z reality podnikatelského života však není v rozporu s napadenými rozsudky krajského soudu. Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek ze dne 1. 4. 2004, čj. 2 Afs 44/2003 - 73, podle něhož podmínkou uznání vynaložených výdajů za daňově účinné není, aby se vždy reálně projevily v příjmech daňového poplatníka, postačuje, je-li mezi nimi přímý a bezprostřední vztah. Jinými slovy, je nutno oddělit výdaje, kterými podnikatel (třebas bezúspěšně) usiluje o dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů, a výdaje jiné, které k tomuto účelu vynakládány nejsou.
Nejvyšší správní soud se dále - při hodnocení výsledků důkazního řízení ve vztahu k unesení důkazního břemene stěžovatelem - shodl s názorem krajského soudu i s FŘ v hodnocení důkazů předložených stěžovatelem. Kniha jízd, v níž je účel pracovních cest označen velmi obecnými a neurčitými pojmenováními jako "obchodní jednání", "nákup", "služebně", "servis pro firmu", "vyzvednutí podkladů pro sazbu a výrobu, nákupy materiálů", neprokazuje, že byly pracovní cesty uskutečněny, a pokud snad nějaké cesty byly uskutečněny, že se tak stalo za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů Nutno upozornit, že takto označoval stěžovatel účel jízd opakovaně, a to až v řádu desítek případů, takže proto správce daně zcela opodstatněně hodnotil tyto údaje, jakož i podaná vysvětlení za neadresná a paušalizovaná. Nejvyšší správní soud uvedl, že předloženými soupisy ke knihám jízd s doplněnými odkazy na příjmové a výdajové pokladní doklady a přijaté a vydané faktury plnil stěžovatel svoji povinnost tvrzení, nikoliv však povinnost důkazní. Ve vztahu k některým jízdám nenabídl stěžovatel žádné další důkazní prostředky, čímž neunesl své důkazní břemeno dle §31 odst. 9 ZSDP. V důsledku toho FŘ po právu neuznalo výdaje související s těmito cestami za daňově účinné. K některým jízdám předložil stěžovatel faktury, které dokládají jeho obchodní činnost, nikoliv uskutečnění pracovních cest. Je tomu tak zejména v situaci, kdy údaje obsažené na fakturách přímo popírají pravdivost tvrzení stěžovatele (např. obsahují údaj o tom, že fakturována je i doprava, nebo jsou vystaveny pobočkou společnosti se sídlem v jiném místě, než kam měla být uskutečněna pracovní cesta). Např. pracovní cesty na školení pořádané společností Business Success, s. r. o., od 19. do 21. 11. 2004, které se dle stěžovatele uskutečnilo v Brně, jsou v knize jízd deklarovány pod účelem "servis pro firmu". Na stěžovatelem předložených fakturách figuruje jako místo konání Praha. Takové faktury však nejsou způsobilé prokázat pravdivost tvrzení stěžovatele. Jiné faktury nemají zřejmou časovou souvislost s pracovní cestou, kterou mají dokládat. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zpráva o daňové kontrole podrobně popisuje úvahy správce daně. Fakturu by bylo možno v obecné rovině považovat za důkaz o uskutečnění pracovní cesty, pokud by na ní bylo potvrzeno osobní převzetí faktury odběratelem spolu s uvedením místa a času převzetí. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Stěžovatel byl povinen prokázat, že pracovní cesty uskutečnil, a to v čase a za účelem deklarovaným v knize jízd. K tomu nenabídl žádné způsobilé důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud konečně - k čestnému prohlášení pana P. ze společnosti HSW Signall, s.r. o. - poznamenal, že v daňovém řízení tzv. "čestné prohlášení" jakožto důkazní prostředek použít nelze (podrobně viz rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 77/2005-43).
Nejvyšší správní soud má proto pochybnosti správce daně za důvodné; po přistoupení dalších uvedených relevantních důvodů a skutečnosti (po obsáhleji provedené rekapitulaci správního spisu) dospěl k závěr, že správce daně unesl své důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) ZSDP ohledně existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost evidencí vedených stěžovatelem. Za této situace bylo na stěžovateli, aby předložením dalších důkazních prostředků prokázal správnost, průkaznost a věrohodnost knih jízd a vedené daňové evidence. Na něm ležící důkazní břemeno však neunesl.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dotazoval na způsob prokazování uskutečnění pracovních cest a na jejich daňovou uznatelnost. Tu Nejvyšší správní soud z pohledu de lege lata uvedl, že v situaci, kdy převažující část údajů v knize jízd je zcela nekonkrétní a vágní, může být uskutečnění pracovních cest a jejich souvislost s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů prokázáno např. relevantními svědeckými výpověďmi, parkovacími lístky, výpisy z platebních karet (jimi lze prokázat, že se daňový subjekt zdržoval na určitém místě), dodacími listy potvrzujícími osobní dodání (či odběr) zboží, pokladními doklady (osobní převzetí či předání hotovosti), zápisy o reklamacích (část cest měla údajně souvislost s reklamacemi), obchodní korespondencí (např. elektronickou, jejímž předmětem je sjednání místa a času schůzky), fotodokumentací (ta se běžně pořizuje v souvislosti s reklamacemi, dokumentací dodání služeb, propagací. Žádný vyčerpávající a závazný katalog v tomto smyslu však jistě nelze podat, neboť možnost prokázání a konkrétní důkazy se budou lišit v závislosti na typu podnikání a na charakteru činnosti.
IV.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před správci daně a před soudy a detailní pozornost věnuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel výslovně zdůrazňuje, že nesouhlasí se závěry finančních orgánů a správních soudů v otázce hodnocení konkrétních pracovních jízd, poukazuje na specifika oboru reklamní činnosti, v němž podniká; považuje Nejvyšším správním soudem (shora) příkladmo uvedené způsoby prokazování uskutečnění pracovních cest za neaplikovatelné při běžném podnikání, přičemž některé z nich mu zákon ani neukládá.
Stěžovatel dále uvedl, že zákonem č. 304/2009 byla v rámci novelizace ZSDP a ZDP zcela nově zakotvena možnost aplikace paušálního výdaje na dopravu silničním motorovým vozidlem, která je na volbě daňového subjektu.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že úkon daňové kontroly, resp. jejího zahájení byl ryze formální a protiústavní, neboť žádné apriorní důvody k zahájení daňové kontroly nebyly, nebyly mu ani sděleny a nejsou uvedeny ani v písemném protokolu o ústním jednání ze dne 19. 2. 2007. (Poznámka: na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že při sepsání citovaného protokolu mu FÚ oznámil, že u něho zahajuje daňovou kontrolu podle §16 ZSDP a DP, aniž by byly dále rozvedeny konkrétní důvody zahájení daňové kontroly). Stěžovatel v této souvislosti upozornil a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07.
Stěžovatel dále prohlásil, že správce daně nepostupoval při daňové kontrole v souladu s principem proporcionality a minimalizace zásahu, čímž došlo k porušení jeho práva na informační autonomii jednotlivce nad rámec zákonem aprobovaného omezení osobní sféry.
Stěžovatel konkretizuje porušení svého základního práva vlastnit soukromý majetek, neboť dodatečné vyměření daně nebylo provedeno na základě zákona v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Obdobně prý došlo i k porušení čl. 26 Listiny zaručujícího mimo jiné právo na svobodnou volbu podnikání a právo podnikat, jestliže "správní orgány" v odůvodněních uvádějí jakým způsobem, resp. prostředky stěžovatel měl a mohl prokázat uskutečnění pracovních jízd, ačkoliv je zřejmé, že příkladmo uvedené prostředky jsou při běžném podnikání zcela neaplikovatelné.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních úřadů a obecných soudů zrušil.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To znamená, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.
Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti velmi podrobně zabýval. Ústavní soud plně souhlasí - i z hlediska ústavního - s postupem a se závěry Nejvyššího správního soudu, které v odůvodnění svého rozhodnutí na základě věcně podrobné a hluboké analýzy skutkové i právní situace velmi detailně, široce a logicky precizně dovodil. Ústavní soud dodává, že nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat ani odůvodnění ostatních orgánů veřejné moci, které v souzené věci učinily.
Ústavní soud proto dovozuje, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku NSS a v rozhodnutích FŘ a Krajského soud v Českých Budějovicích a je zpracována v obdobném smyslu jako kasační stížnost. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelova domněnka o ryze formálním a protiústavně provedeném úkonu zahájení daňové kontroly je poprvé uvedena až v ústavní stížnosti, a proto se jí Ústavní soud - v souladu s ustálenou judikaturou - nezabýval. Ani samotný (a pouhý) odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu a jeho obsáhlé citace nemohou nahradit deficit použití tohoto argumentu v předcházejících řízeních stejně jako věcnou a konkrétní argumentaci stěžovatele, která chybí.
Obdobně nemůže Ústavní soud souhlasit se stěžovatelovým argumentem, že zákonem č. 304/2009 byla v rámci novelizace ZSDP a ZDP zcela nově zakotvena možnost aplikace paušálního výdaje na dopravu silničním motorovým vozidlem, která je na volbě daňového subjektu. Ústavní soud zdůrazňuje, že k této změně došlo až s účinností ke dni 1. 1. 2010 a příslušné novelizované ustanovení §24 odst. 2 písm. zt) zákona č. 586/1992 Sb. se poprvé použije pro zdaňovací období nebo za období, za které se podává daňové přiznání, které započalo v roce 2009 (srov. čl. IV. a čl. III. zákona č. 304/2009 Sb.).
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce; jeho argumentace je přitom ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí orgánů správních. Do jejich závěrů tedy nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat; jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení Ústavy či čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tím méně je pak namístě výtka ohledně porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 26 Listiny.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu