infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.05.2010, sp. zn. I. ÚS 768/10 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:1.US.768.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:1.US.768.10.1
sp. zn. I. ÚS 768/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2009, čj. 28 Cdo 4579/2009 - 143, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, čj. 20 Co 796/2008 - 127, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, čj. 34 C 277/2004 - 104, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání věci. V ústavní stížnosti uvedl, že v období totality opustil ČSSR a usadil se v USA, kde také získal občanství. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 1971, sp. zn. 7 T 983/71, byl odsouzen za opuštění republiky a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a trest propadnutí majetku. V rámci výkonu trestu stát získal jeho osobní automobil Austro Daimler RZ BS 4488, rok výroby 1910. Po roce 1989 byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 1991, sp. zn. 3 Rt 1463/90, výše uvedený rozsudek zrušen v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."). Stěžovatel se poté obrátil na současného držitele předmětného automobilu, Technické muzeum v Brně, a požádal o jeho vydání. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dobrovolnému vydání automobilu, stěžovatel podal žalobu na jeho vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), avšak z důvodu nedostatku českého občanství v řízení neuspěl. Stěžovatel se poté obrátil na obecné soudy se žalobou na vydání věci podle §126 občanského zákoníku, o které bylo rozhodnuto shora označenými rozhodnutími, napadenými touto v ústavní stížností. Stěžovatel tvrdí, že při vydání těchto rozhodnutí obecné soudy porušily normy jednoduchého práva, přičemž toto porušení mělo ústavně právní charakter a zasáhlo do jeho lidských práv a základních svobod. Konkrétně mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod. II. Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, čj. 34 C 277/2004 - 104, zamítl žalobu, kterou stěžovatel požadoval, aby Technickému muzeu v Brně bylo uloženo vydat mu označený automobil. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek městského soudu potvrdil a m.j. konstatoval, že samotným zrušením výroku rozsudku trestního soudu nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatele k předmětnému automobilu. Tento nárok mohl být uplatněn pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., kde však stěžovatel neuspěl. Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu mezi obecnými a restitučními předpisy je nutno chápat restituční předpisy jako předpisy speciální, které stanoví nápravu určitých (taxativně vymezených) majetkových křivd a stanovily okruh osob, které mohou být účastny této nápravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že pokud stěžovatel svou žalobou uplatňoval nárok na vydání movité věci, která propadla ve prospěch státu podle rozhodnutí trestního soudu v roce 1971, jež bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., vztahovalo se na projednávanou věc ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle této úpravy jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc připadla vlastnictví státu, pokud je státním občanem ČR. Nejvyšší soud dále uvedl, že klíčovým pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001. Podle něho oprávněná osoba, jejíž věc v rozhodné době (podle restitučních předpisů) převzal stát, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle restitučních předpisů. Nejvyšší soud odkázal také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, které ve výkladu k právní otázce vztahů restitučních předpisů a obecných předpisů o ochraně vlastnického práva legalizuje přechod vlastnického práva na stát tam, kde restituční nároky nebyly včas nebo úspěšně uplatněny. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, týkajícími se vztahu restitučních a obecných předpisů a jejich aplikace na jeho případ. K argumentům stěžovatele je předně třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ve zkoumané věci k pochybení soudů nedošlo. Obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ, vysvětlily vzájemný vztah restitučních zákonů a občanského zákoníku, dopadajících na předmětnou věc. Opřely se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a o stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, které je na danou věc (ačkoli stěžovatel tvrdí opak) plně aplikovatelné. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich odůvodnění odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, které uvedl v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:1.US.768.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 768/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 5. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 3. 2010
Datum zpřístupnění 15. 6. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §2 odst.1
  • 40/1964 Sb., §126
  • 87/1991 Sb., §3
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík rehabilitace
žaloba/na vydání
restituce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-768-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66407
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01