ECLI:CZ:US:2010:1.US.923.10.1
sp. zn. I. ÚS 923/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 923/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21, kterým byla zastavena exekuce proti bývalé manželce povinného.
Výrok
I. Ústavní stížnost se ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21, výrokové části I, odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21, výroková část II, se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 zastavil provedení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2006 č. j. 47 Nc 5266/2006-10 ohledně přikázání jiných pohledávek - postižitelné části mzdy bývalé manželky povinného L. V. (dále jen "bývalá manželka") vůči zaměstnavateli HAMÉ, a. s., se sídlem Babice 572, postižené exekučním příkazem ze dne 30. 8. 2007 č. j. 057 EX 3561/07-35, vydaným soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad v Olomouci, Pavelčákova 14, (výroková část I) a rozhodl, že oprávněný (dále jen "stěžovatel") je povinen nahradit bývalé manželce povinného náklady této fáze exekučního řízení ve výši 4 600 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky M. B. (výroková část II).
Okresní soud uvedl, že návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce přikázáním jiných pohledávek - postižitelné části mzdy bývalé manželky - je zcela důvodný, neboť takový výkon exekuce je ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustný. Poukázal na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004 či sp. zn. 20 Cdo 2892/2005), v níž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze vést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manželky, neboť srážkami ze mzdy lze postihnout jen právo zaměstnance na plnění od zaměstnavatele, tedy pohledávku zaměstnance, jímž však není v daném případě povinný, ale jeho manželka, jejíž pohledávka tak do společného jmění manželů (dále jen "SJM") nenáleží, s tím, že tento závěr dovodila nejen starší judikatura, ale i soudní praxe současná; jde tedy o závěr, že exekuci k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze nařídit ze mzdy jeho manželky, odůvodněný kromě jiného tím, že mzda za vykonanou práci náleží zaměstnanci (a jemu se i vyplácí), a dále tím, že pohledávka neboli právo na plnění od dlužníka, tedy právo na mzdu musí - aby mohlo být exekucí postiženo - náležet povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul; dále že do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda a že způsob exekuce srážkami ze mzdy vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo. Podle okresního soudu předmětná judikatura uvádí, že nárok na mzdu vzniká teprve za vykonanou práci, a že tudíž teprve v budoucnu očekávaný opakovaný nárok manželky povinného na mzdu součástí SJM být nemůže. Okresní soud navíc konstatoval, že manželství povinného a jeho manželky bylo pravomocně (ke dni 22. 12. 2007) rozvedeno; nicméně soudním exekutorem vydaný exekuční příkaz dosud zrušen nebyl, ačkoli se exekutor o této skutečnosti dozvěděl nejpozději dne 25. 2. 2008, kdy mu byl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce doručen spolu s rozsudkem o rozvodu manželství. Soud konečně poukázal na to, že pokud soudní exekutor postihuje mzdu jako jinou peněžitou pohledávku ve smyslu §312 a násl. o. s. ř., jedná se o zjevné obcházení zákona.
Okresní soud v odůvodnění dále uvedl, že bývalá manželka byla se svým návrhem na zastavení tohoto způsobu provádění exekuce zcela procesně úspěšná, a proto jí přísluší právo na náhradu nákladů, které jí prováděním výkonu rozhodnutí vznikly (§271 o. s. ř.). Okresní soud konečně poukázal na to, že při absenci zákonné úpravy, jež by v rámci exekučního řízení umožňovala uložit povinnost náhrady nákladů řízení přímo pověřenému soudnímu exekutorovi, který svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provádění exekuce soud zastavil, nezbylo soudu než uložit povinnost nahradit náklady této fáze řízení procesně úspěšné bývalé manželce oprávněnému, k jehož návrhu soud soudního exekutora provedením exekuce pověřil.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 usnesení okresního soudu potvrdil (výroková část I) a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit bývalé manželce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 300 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její právní zástupkyně (výroková část II). V prvé řadě uvedl, že odvolání bylo projednáno podle procesních předpisů platných do 30. 6. 2009, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno před datem 1. 7. 2009 (čl. II bod 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Zdůraznil, že prvostupňový soud zcela správně posoudil návrh bývalé manželky na zastavení exekuce přikázáním jiných pohledávek - postižitelné části mzdy bývalé manželky, jestliže uzavřel, že takový výkon exekuce je ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustný; v této souvislosti připomněl nejen další starší judikaturu, ale také současnou soudní praxi, a uvedl, že postup soudního exekutora podle §312 o. s. ř. není možný, a vysvětlil, že by se jednalo o zjevné obcházení zákona.
Odvolací soud konečně (stejně jako Okresní soud v Olomouci) poukázal na to, že v souzené věci oprávněný, k jehož návrhu soud soudního exekutora provedením exekuce pověřil, musí již při podání návrhu na provedení exekuce zvážit veškerá rizika, a to nejen s ohledem na možnosti povinného, ale i s ohledem na postup soudního exekutora při samotném provádění exekuce. Odvolací soud proto uzavřel tak, že hodnocení hledisek zakotvených v §89 exekučního řádu (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) svědčí v souzené věci zavinění oprávněného, a proto je oprávněný logicky nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k "možnému uložení") předjímá právě citované ustanovení exekučního řádu. Krajský soud tedy usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení. Krajský soud dále nevyhodnotil jako důvody zvláštního zřetele hodné okolnosti případu ani majetkové poměry účastníků řízení a v souzené věci neaplikoval §150 o. s. ř., kterého se oprávněný v odvolacím řízení domáhal. Odvolací soud konečně uvedl, že podáním odvolání oprávněný nedosáhl změny usnesení okresního soudu, v tomto smyslu neměl se svým odvoláním úspěch, a vznikla mu proto povinnost hradit ostatním účastníkům náklady odvolacího řízení.
II.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 ve výroku II týkajícího se náhrady nákladů řízení napadl stěžovatel ústavní stížností. V upřesnění ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2010 však navrhl, aby bylo vyřešeno citované usnesení okresního soudu celé. Poukázal na to, že v podstatě nejde o spor mezi stěžovatelem a bývalou manželkou, ale o spor o postup exekutora, který byl stěžovatelem navržen na provedení exekuce a soudem k tomu pověřen (osoby práva znalé a exekutorského úřadu zřízeného Českou republikou); stěžovatel u něho předpokládal, že bude v jeho prospěch vykonávat činnost tak, aby se domohl svých práv a aby byl uspokojen. Stěžovatel přitom nezpochybnil, že exekutor správně přibral do řízení jako účastníka řízení i manželku povinného, jestliže exekuce byla nařízena ještě před rozvodem manželství, přičemž samotná pohledávka stěžovatele vznikla ještě za trvání manželství povinného. Namítal však, že on nijak nezavinil, že k zastavení (dílčí části) exekuce došlo, neboť neměl žádnou možnost ovlivnit činnost exekutora "v tom smyslu, aby mu bylo známo předem, jakým způsobem má záměr exekutor exekuci provádět". Stěžovatel v této souvislosti vyslovil podiv nad konstatováním odvolacího soudu o jeho procesním zavinění v důsledku toho, že nezachoval při podání návrhu potřebnou míru pečlivosti; upozornil v této souvislosti na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledků řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Stěžovatel konečně poukázal na to, že pokud (krajský) soud využil výjimku vůči němu, mohl také (a bylo by to spravedlivější) rozhodnout např. dle §150 o. s. ř., tedy tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel se domnívá, že postupem obou soudů byla porušena jeho práva zaručená ústavními předpisy, a to právo na ochranu majetku dle čl. 11 a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a konečně "předpisy práva EU (komunitárního práva) a mezinárodními úmluvami".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresní soud v Olomouci, vedlejší účastnice L. V. a k výzvě Ústavního soudu i soudní exekutor.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se odvolal na právní závěr uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření shledal ústavní stížnost nedůvodnou a odkázal na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí. Okresní soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vedlejší účastnice L. V. se sice vyjádřila, avšak nesplnila podmínku zastoupení advokátem na základě zvláštní plné moci ve smyslu §30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na to, že není povinna ani stěžovateli (ani nikomu jinému) sdělovat existenci rozvodu s povinným a není povinna za bývalého manžela (povinného) platit dluh (vůči stěžovateli), o kterém navíc ani nevěděla. Žádá o náhradu předmětných nákladů a částek, které jí byly sraženy ze mzdy jejího zaměstnavatele, neboť je samoživitelkou (vyživuje dvě nezletilé děti) a je momentálně nezaměstnaná.
Vedlejšímu účastníku - povinnému M. V. se stejnopis ústavní stížnosti doručit nepodařilo.
Ústavní soud umožnil i soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Opletalovi, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten poukázal na názory odborné literatury a judikatury týkající se exekuce formou srážek ze mzdy; uvedl, že současný výklad soudů respektuje, avšak poukázal na to, že názory sjednoceny nejsou. Souhlasil s tím, že uložení povinnosti oprávněnému uhradit náklady řízení o (částečném) zastavení exekuce "je skutečně nespravedlivé a v rozporu se zásadou spravedlivého procesu", avšak podotkl, že "ani exekutor nemůže jednat jinak, než na základě obsahu spisu, ve kterém nemůže být vše". Exekutor poukázal na to, že pokud by se bývalá manželka povinného obrátila na něho, a ne přímo žalobou na soud, pravděpodobně by jí vyhověl dříve a bez nákladů. Soudní exekutor konečně uvedl, že souhlasí s návrhem stěžovatele, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil dotčená usnesení Okresního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
1. Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 230/96 ze dne 12. 3. 1997, N 27/7 SbNU 173, srov. také nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996, N 40/5 SbNU 331, 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994, N 37/1 SbNU 267, 273). Nic takového však zjištěno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy - pokud jde o výrok o zastavení exekuce - právem poukázaly na charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí (řízení exekučního); oba soudy provedly jednoznačné hodnocení souzené věci a aplikovaly na ni relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která je v případě zastavení exekuce prováděné právě srážkami ze mzdy manželky ustálená, konstantní a byla (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004 ze dne 29. 6. 2005) v tehdy souzené věci v podobě právního názoru dovolacího soudu pro odvolací soud i soud prvního stupně závazná. Nejvyšší soud ostatně na ustálenost judikatury v tomto směru poukázal např. i v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2892/2005, v němž zdůraznil, že "Do společného jmění manželů náleží jen vyplacená a převzatá mzda; způsob exekuce srážkami ze mzdy ovšem vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo.", a připomenul (stejně jako v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1642/2004) také judikaturu odvolacích soudů. Ústavní soud proto v této souvislosti poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory, které jsou odborné právní veřejnosti dostatečně známy.
Ústavní soud proto v uvedeném směru - tedy pokud jde o výrok o zastavení provedení exekuce - neshledal zásadní odlišnost v právním hodnocení souzené věci oběma obecnými soudy a ustálenou judikaturou. Rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 ve výrokové části I a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 v té části jeho výrokové části I, která se týká potvrzení výrokové části I usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 o zastavení provedení exekuce, jsou výsledkem jejich právního posouzení věci a jejich argumenty (uvedené v příslušných částech odůvodněních napadených usnesení) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ve výše konkretizovaných výrokových částech k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 ve výrokové části I a ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 v té části jeho výrokové části I, která se týká potvrzení výrokové části I usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 o zastavení provedení exekuce mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
2. Ústavní soud ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 ve výrokové části II o nákladech řízení a ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 v té části jeho výrokové části I, která se týká potvrzení výrokové části II usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 o nákladech provedení exekuce, a ve výrokové části II o nákladech odvolacího řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Oba soudy sice předestřely argumentaci, jež je vedla k rozhodnutí o právu bývalé manželky (která byla se svým návrhem na zastavení exekuce srážkami ze mzdy úspěšná v celém rozsahu) na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Ústavní soud však jejich závěry akceptovat nemůže. Soudy - při hodnocení hledisek zakotvených v §89 exekučního řádu - totiž uvedly, že stěžovatel (oprávněný), k jehož návrhu soud soudního exekutora provedením exekuce pověřil, musí již při podání návrhu na provedení exekuce zvážit veškerá rizika, a to nejen s ohledem na možnosti povinného, ale i s ohledem na postup soudního exekutora při samotném provádění exekuce. Zde nelze přijmout ani názor odvolacího soudu, že hodnocení hledisek zakotvených v §89 exekučního řádu (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) svědčí v souzené věci zavinění stěžovatele a že ten je následně logicky oprávněným nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě citované ustanovení exekučního řádu.
Ústavní soud považuje za objektivně nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel; v souzené věci stěžovatel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva a následně usiloval o výkon příslušného rozhodnutí, byl v souzené věci povinován k zaplacení náhrady nákladů nesprávného provedení exekuce. Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka (resp. v souzené věci vůči bývalé manželce povinného) se znalostí věci a s využitím odpovídajících a zákonných prostředků exekuce; musí se vyvarovat těch nástrojů exekuce, jež příslušný výkon rozhodnutí vylučují (viz výše část IV. 1.). Pokud se tak nestane a soudní exekutor použije právě takové prostředky, jež výkon rozhodnutí vylučují - což v souzené věci vedlo k tomu, že bývalé manželce povinného vznikly náklady příslušné fáze exekučního řízení [podáním návrhu na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a odvolacího řízení -, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od stěžovatele (oprávněného); ten totiž takovou situaci nezavinil, a naopak právem očekával, že exekutor (profesionál) bude postupovat se znalostí práva, a tedy souladně se zákonem předvídanými prostředky. Od stěžovatele však nelze požadovat úhradu příslušných nákladů ani se zřetelem na neexistenci výslovné zákonné úpravy, jež by umožňovala v rámci exekučního řízení uložit povinnost náhrady nákladů řízení pověřenému soudnímu exekutorovi, který svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provedení exekuce soud zastavil; ani za této situace totiž nelze přenášet povinnost náhrady nákladů provedení exekuce na toho, kdo zastavení řízení nezavinil. To lze ostatně dovodit i z ustanovení §89 věty první exekučního řádu.
Ústavní soud v této souvislosti - pro porovnání - poukazuje na vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), ve kterém je (v jiné posuzované věci) judikováno, že povinnost oprávněného hradit paušálně určené či vynaložené výdaje exekutorovi je odvislá od posouzení míry jeho (rozuměj oprávněného) zavinění na zastavení exekuce.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že existuje mezi právními závěry obou obecných soudů a učiněným zjištěním extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Obecný soud by měl podpůrně zvážit aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jehož se stěžovatel dovolává.
Se zřetelem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci porušily v uvedeném rozsahu základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 ve výrokové části II o nákladech provedení exekuce a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2009 č. j. 40 Co 839/2009-72 v té části jeho výrokové části I, která se týká potvrzení výrokové části II usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2008 č. j. 47 Nc 5445/2007-21 o nákladech provedení exekuce, a ve výrokové části II o nákladech odvolacího řízení zrušil.