ECLI:CZ:US:2010:1.US.938.10.1
sp. zn. I. ÚS 938/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 ve věci ústavní stížnosti R. M., společnosti KOR BUSINESS LTD, se sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place. London N3 1RL, UK, a MUDr. P. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 č. j. Ncd 17/2010-187, jímž byla stěžovateli žalovaná věc přikázána Městskému soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Unipetrolu, a. s., se sídlem Na Pankráci 127, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 č. j. Ncd 17/2010-187 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Opírají ji zejména o následující důvody:
Dne 10. 12. 2008 podali stěžovatelé ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu vlastníků účastnických cenných papírů o přezkoumání přiměřenosti protiplnění. Žaloba směřuje proti 1. vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti, společnosti Paramo, a. s., (dále též "Paramo") a proti 2. vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti, společnosti Unipetrol, a. s., (dále též "Unipetrol"); společnost Unipetrol je akcionářem společnosti Paramo. Během řízení vznesl Unipetrol návrh na delegaci vhodnou ve smyslu §12 odst. 2 občanského soudního řádu a za soud, kterému má být věc delegována, označil Městský soud v Praze. I přes řádně odůvodněné negativní stanovisko stěžovatelů k otázce návrhu na delegaci vhodnou vydal Vrchní soud v Praze dne 19. 1. 2010 usnesení č. j. Ncd 17/2010-187, kterým návrhu na delegaci vhodnou vyhověl; rozhodl, že věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 277/2008 se přikazuje Městskému soudu v Praze.
Své rozhodnutí - podle stěžovatelů - založil Vrchní soud v Praze na úvaze o vhodnosti projednání věci Městským soudem v Praze, neboť tam je již projednávána žaloba pana P. (pozn.: jedná se prý o typově shodný spor, kdy žalovaným je Unipetrol), a dále též na úvahách ohledně sídla, resp. bydliště, některých účastníků řízení.
S ohledem na to, že se stěžovatelé zásadně neztotožnili s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010 č. j. Ncd 17/2010-187, kterým bylo podle jejich názoru porušeno zejména jejich ústavně zaručené právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podali právě projednávanou ústavní stížnost.
Stručně shrnuto, v ústavní stížnosti namítají zejména následující:
1. delegace vhodná přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech (srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 32 Nd 406/ 2007-269),
2. samotná skutečnost, že bydliště (sídlo) účastníků je mimo obvod ze zákona příslušného soudu, není důvodem pro delegaci vhodnou (srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 11 Nd 55/2001),
3. soud, jemuž je věc odebírána, by měl být těžko přístupný pro účastníky, např. pro jejich věk, zdraví atd. (srov. k tomu například publikaci David. L.; Ištvánek, F.; Javůrková. N.: Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2009, s. 47.),
4. je nutno přihlédnout ke stanovisku ostatních účastníků řízení (srov. k tomu opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 32 Nd 406/ 2007-269),
5. je nutno uvážit určení výlučné místní příslušnosti (srov. k tomu například publikaci Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 54.),
6. soud, jemuž je věc přikazována, by ji měl projednat hospodárněji a rychleji.
V dané věci (jež je podnětem právě projednávané ústavní stížnosti) však podle stěžovatelů neexistují žádné zvláštní okolnosti, nejedná se tedy o výjimečný případ. Bydliště (sídlo) některých účastníků je sice mimo obvod ze zákona příslušného soudu (což je v obchodních sporech zcela běžné), ale ne všichni účastníci mají bydliště v obvodu soudu, kam má být věc delegována. Ze zákona příslušný soud je pro všechny účastníky lehce přístupný. Stěžovatelé (žalobci) zásadně od počátku nesouhlasí s delegací věci. Souhlas vyslovil toliko vedlejší účastník 1 (Paramo), který však jedná s vedlejším účastníkem 2 (Unipetrol) ve shodě. Zákonodárce určil (§200e o. s. ř.) pro danou věc výlučnou místní příslušnost. Z veřejně dostupných informací lze důvodně usuzovat, že Městský soud v Praze je nápadem kauz nepochybně zatížen více než Krajský soud v Hradci Králové (pobočka v Pardubicích), a věc tedy bude stěží projednána Městským soudem v Praze rychleji.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis, jenž byl původně veden Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 277/2008. Zjistil, že stěžovatelé podali dne 10. 12. 2008 ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu označenou jako "Žádost vlastníků účastnických cenných papírů dle §183k obchodního zákoníku, v platném znění, o přezkoumání přiměřenosti protiplnění". Unipetrol ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2009 k této žalobě stěžovatelů mj. navrhl, aby věc byla delegována Městskému soudu v Praze (č. l. 60-61). Svůj návrh odůvodnil především tak, že není dána pasivní legitimace společnosti Paramo, tedy společnosti sídlící v Pardubicích, jednak tím, že u Městského soudu v Praze byla podána žaloba v obdobné věci RNDr. M. P., Ph.D. (sp. zn. 73 Cm 22/2009), a konečně tím, že Unipetrol a jeden ze stěžovatelů (MUDr. P. S.) mají sídlo, resp. bydliště v Praze.
Stěžovatelé s těmito návrhy a s názory Unipetrolu striktně nesouhlasili. Od počátku byli jak proti delegaci k Městskému soudu v Praze, tak proti názoru, že Paramo nebylo v řízení pasivně legitimováno; stěžovatelé obojí poměrně obsáhle odůvodnili (srov. č. l. 69-77). Společnost Paramo s delegací souhlas vyjádřila - srov. č. l. 120.
O návrhu společnosti Unipetrol na delegaci rozhodl pak Vrchní soud v Praze svým (napadeným) usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. Ncd 17/2010-187 tak, že "Věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 277/2008 se přikazuje Městskému soudu v Praze.". V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve upozornil, že přikázání věci jinému než příslušnému soudu je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci či že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny), a že důvody odnětí věci příslušnému soudu či její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do citovaného ústavního principu. Nato pak vrchní soud doslova uvedl, že "Při rozhodování o návrhu druhého účastníka řízení na přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Městskému soudu v Praze vzal Vrchní soud v Praze v úvahu zejména tu skutečnost, že u navrhovaného Městského soudu v Praze je vedeno řízení proti druhému účastníku tohoto řízení (proti společnosti Unipetrol - poznamenal Ústavní soud) týkající se přezkoumáni přiměřenosti protiplnění podle §183k o. z., které je rovněž předmětem tohoto řízení. Dále v Praze má bydliště navrhovatel c) (rozuměj MUDr. P. S.), sídlo účastník č. 2 (rozuměj společnost Unipetrol) a právní zástupci obou účastníků (tedy společností Unipetrol a Paramo - poznamenal Ústavní soud). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že přikázáním věci k Městskému soudu v Praze bude zcela zřejmě dosaženo účelu sledovaného ustanovením §12 odst. 2 o. s. ř. - hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci. Proto i přes nesouhlas žalobců, jejichž sídlo je mimo území České republiky a jejichž právní zástupce má sídlo v Plzni, bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.".
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze, který však pouze odkázal na své ústavní stížností napadené rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k ústavní stížnosti poznamenal, že k otázce delegace se vyjadřovat nebude, a odkázal na napadené usnesení vrchního soudu. S upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila společnost Paramo, a. s., tak, že se v souladu s §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdává postavení vedlejšího účastníka, neboť podle jejího názoru nesplňuje podmínky účastenství v řízení před obecnými soudy a účastníkem tohoto řízení být neměla.
Vedlejší účastník - společnost Unipetrol, a. s. - se k ústavní stížnosti vyjádřil obdobně jako v řízení před obecnými soudy. Zejména zdůraznil hospodárnost delegace u Městského soudu v Praze, a to vzhledem k typově shodnému řízení za účastenství Unipetrolu a pana P.; uvedl také, že společnost Paramo vůbec neměla být účastníkem řízení o přezkoumání přiměřenosti poskytnutého protiplnění podle §183k obchodního zákoníku. Své vyjádření uzavřel tak, že stěžovatelé žádné porušení svého základního práva na zákonného soudce neprokázali.
Protože vyjádření účastníka řízení i vedlejšího účastníka řízení do věci nevnášejí nic nového, Ústavní soud se o ně neopíral a nezasílal je stěžovatelům k eventuální replice.
Ústavní soud předpokládá, že i stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání, neboť se k otázce upuštění od ústního jednání, v souladu s poučením jim daným, ve stanovené lhůtě nevyjádřili (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že i Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Po zvážení námitek stěžovatelů i obsahu ústavní stížností napadaného usnesení a po prostudování spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Ústavní soud se ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu institutu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 544/02 ze dne 8. 10. 2002 (U 33/28 SbNU 429) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Z této judikatury plyne, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.
Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých (citovaných) rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než podle zákona příslušným soudem [nález sp. zn. IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 97/6 SbNU 201)]. Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně [nález sp. zn. I. ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001 (N 172/24 SbNU 281)].
Jak Ústavní soud z předmětného spisu zjistil (srov. též oddíl II tohoto nálezu), stěžovatelé vyjádřili k delegaci věci zásadně negativní stanovisko, které náležitě a propracovaně odůvodnili. Jestliže tedy nesouhlasili se změnou místní příslušnosti a své důvody ve svém vyjádření dostatečně vyložili, bylo povinností Vrchního soudu v Praze se jejich námitkami nejen zabývat a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody delegace vhodné, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
To však Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí dostatečně neučinil.
Důvody delegace vhodné, které uvedl vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, v podstatě spočívají ve strohém konstatování, že bydliště v Praze má jeden ze žalobců (a nyní stěžovatel MUDr. P. S.), který však se změnou místní příslušnosti nesouhlasí a nesouhlasil (poznamenal Ústavní soud), a že zde sídlí právní zástupci obou dotčených společností. Nadto prý Unipetrol již vystupuje jako žalovaný v jiném, typově shodném řízení vedeném Městským soudem v Praze. Tato argumentace však podle přesvědčení Ústavního soudu nemá natolik mimořádnou a vážnou povahu, aby odůvodnila výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. k chápání oněch mimořádných důvodů také například Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 72 a násl.). Tu nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelé již v řízení před obecnými soudy vznášeli velmi závažné námitky, kterými mj. soudem zmíněnou okolnost vedení typově shodného sporu (jakožto důvodu podporujícího změnu místní příslušnosti) výrazně zpochybnili, a jejich námitky nepostrádají logiku. Vrchní soud se však s jejich argumentací ani v tomto směru nevyrovnal vůbec.
Z těchto důvodů je zřejmé, že předpoklady přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., tedy existence mimořádných okolností, které umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným než podle zákona příslušným soudem, v dané věci dány nebyly a argumentace obecného soudu v tomto směru dostatečná a přesvědčivá není.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatelů vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vrchní soud v Praze - jak již bylo uvedeno - porušil toto ústavně zaručené právo tím, že podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, i když pro takový postup podmínky uvedené v citovaném ustanovení nebyly splněny. Nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení pak zakládá porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.