ECLI:CZ:US:2010:1.US.947.10.1
sp. zn. I. ÚS 947/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 6 To 424/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 2 Listiny, a porušení základního práva na presumpci neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2009 č. j. 8 T 33/2009-229 byli obžalovaný L. K. (dále jen "obžalovaný") a spoluobžalovaný stěžovatel L. G. uznáni vinnými trestným činem loupeže. Toho se dopustili tím, že dne 29. 12. 2007 zatlačil obžalovaný do telefonní budky poškozeného P. K. a pod pohrůžkou bodnutí nožem ho donutil vydat veškeré věci a peníze, které měl u sebe, přičemž stěžovatel postával v blízkosti a hlídal a pak společně oba utekli. Odvolání stěžovatele bylo městským soudem zamítnuto, i když odvolací soud připustil, že stěžovatel na některé rozpory, ohledně vědomé spoluúčasti stěžovatele na spáchaném jednání, v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně poukazoval právem. Tato vada odůvodnění ovšem sama o sobě nezpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Odvolací soud při vypořádání námitek stěžovatele vyšel jednak z výpovědi obžalovaného, ale také - a především - z jeho chování při páchání trestné činnosti a následně i bezprostředně po dokonání činu. To potvrdilo závěr o spoluúčasti stěžovatele na spáchané trestné činnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že pochybnosti vyslovené nalézacím soudem o vědomé účasti a přímém úmyslu stěžovatele skutkovou podstatu trestného činu naplnit nebyly namístě, ale naopak jeho chování předchozí dohodu obou pachatelů potvrzuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zjištění odvolacího soudu stran dohody obžalovaných je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, když nevzal v potaz stěžovatelem navrhované alternativní vysvětlení jeho jednání. Pochybení obecných soudů lze spatřovat i v neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu rekonstrukce. Protože nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, bylo podle jeho názoru třeba v souladu s pravidlem in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Stěžovatel svou ústavní stížnost opřel především o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, čímž se snaží postavit Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím naopak Ústavní soud musí konstatovat, že odvolací soud přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v řízení najevo, provedené důkazy racionálně zhodnotil a jeho postup je dostatečně přesvědčivě vyargumentovaný. Závěr, který na základě skutkových zjištění učinil odvolací soud, tj. že byl stěžovatel spoluúčasten na spáchané trestné činnosti, vychází především z komplexního zhodnocení chování stěžovatele a svědčí o tom, že odvolací soud dostatečně vážil všechny relevantní okolnosti případu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou účelové, a proto Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že odvolací soud učinil přijatelné skutkové závěry, které přiléhavě právně posoudil.
Na základě výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud dospět k tomu, že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž by porušil stěžovatelova základní práva. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu