ECLI:CZ:US:2010:2.US.1003.10.1
sp. zn. II. ÚS 1003/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KŽ REAL a.s., se sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, Praha 1 - Staré Město, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009 č. j. 27 Co 428/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 6. 2009 č. j. 6 C 113/98-89 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Lesům České republiky, s. p. (dále jen "žalobce") částku 17 668 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce je správcem lesních pozemků, že stěžovatelka při své provozní činnosti vypouštěla do ovzduší emise oxidu síry, v důsledku čehož vznikla škoda na porostech ve správě žalobce. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Podle názoru odvolacího soudu vycházel soud I. stupně ze správných a dostatečných skutkových zjištění, která byla učiněna ze znaleckého a odborného posudku a z dalších listinných důkazů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobce je správcem pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, kromě jiného i oxidem síry. Odvolací soud poukázal na to, že ustálená judikatura považuje provedený způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků za nejpřesnější. V projednávané věci stěžovatelka neprokázala možnost aplikace liberačních důvodů podle ust. §420a odst. 3 OZ.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami naprosto zjednodušujícím a zavádějícím způsobem. Podle jejího názoru je nepřijatelné, aby se odvolací soud zaobíral v převažující části svého rozhodnutí námitkami, které v rámci odvolání vůbec nevznesla. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za svévolné, neboť se odvolací soud některými argumenty zpochybňující skutkové závěry soudu I. stupně vůbec nezabýval, jiné zas účelově změnil, další prohlásil za nedůvodné a jeden podrobně odůvodněný argument bez jakékoliv argumentace odmítnul. Ve vztahu k námitkám uplatněným stěžovatelkou v rámci odvolacího řízení je rozsudek neodůvodněný, a tím pádem nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů, čímž staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud musí naopak po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelka odpovídá za škodu způsobenou žalobci. Obecné soudy přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejména ze znaleckých a odborných posudků, rozptylové studie, ale i dalších důkazů klíčových pro posouzení existence škody a její výše a příčinné souvislosti mezi ní a provozní činností stěžovatelky), na základě nichž učinily přiléhavá skutková zjištění a jejich postup je dostatečně pečlivě vyargumentovaný. Odvolací soud ústavně přijatelným způsobem odůvodnil své rozhodnutí, když zhodnotil úplnost a správnost skutkových závěrů a přesvědčivost právních závěrů nalézacího soudu, a proto v jeho postupu nelze spatřovat prvek libovůle. Okolnost, že se s jeho závěry stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu