infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.04.2010, sp. zn. II. ÚS 1086/10 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.1086.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.1086.10.1
sp. zn. II. ÚS 1086/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem nám. Míru 48, Svitavy, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1518/2009, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. 4 To 238/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008 č. j. 92 T 168/2007-164, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit v plné výši škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako předseda představenstva a jediná osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců obchodní společnosti REVO-GROUP, a. s., nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za své zaměstnance daň i pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za v rozsudku blíže specifikovaná období, a to v celkové výši 152 891 Kč. O odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit v plné výši částku, kterou svým trestným činem způsobil, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel je uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2008, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Krajský soud o podaném odvolání stěžovatele rozhodoval opakovaně, neboť původní rozsudek ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 4 To 238/2008, byl k dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 8 Tdo 319/2009, podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu v odsuzující části zrušen a podle §265l odst. 1 tr. řádu bylo krajskému soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatel podal dovolání, v němž opětovně namítal jednak nesprávnou kvalifikaci předmětného skutku jako trestného činu, jednak neúplná skutková zjištění, nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu i nerespektování závěrů vyplývajících ze zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu ze strany krajského soudu. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť bylo zřejmé, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která byla z podnětu stěžovatele řešena neměla po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel argumentaci, která se ve věci samé pohybuje spíše na úrovni podústavního práva, tj. obsáhlou polemiku se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu (zejména nedostatečné skutkové zjištění k období, v němž mělo dojít ke spáchání trestného činu), se způsobem provedení, resp. neprovedení důkazů (tzv. opomenuté důkazy) a jejich hodnocení, a rovněž se způsobem, jakým obecné soudy právně kvalifikovaly předmětný skutek jako trestný čin, ačkoliv nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, protože jeho úmyslem nebylo neodvést provedené srážky. Tuto svou argumentaci stěžovatel doplnil o polemiku se závěry Krajského soudu v Brně, jež opakovaně dostatečným způsobem nezohlednil závěry vyplývající ze zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu. Proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407). Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů udávajících dostatečný přehled o platbách pojistného na sociálním zabezpečení i na zdravotním pojištění (zejm. výpisy z účtů MSSZ v Brně či VZP ČR) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Krajský soud a před ním i městský soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, a to především se stěžejní námitkou týkající se posouzení trestnosti jeho jednání z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., především jeho subjektivní stránky. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v záhlaví citovaném rozhodnutí o dovolání (viz str. 6 - 7 usnesení). Nadto se velmi důkladně vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu dovolacího řízení a jež následně zopakoval i v ústavní stížnosti, konkrétně s vymezením doby páchání skutku a se způsobem, jakým krajský soud ve svém rozhodnutí zohlednil závěry plynoucí ze zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu, když v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že "(n)elze nevidět, že zdůvodnění této problematiky odvolací soud nevěnoval příliš pozornosti (...). Zevrubnější zdůvodnění doby spáchání skutku by zjevně nikterak nemohlo ovlivnit správnost stávajících právních závěrů odvolacího soudu (jak z hlediska viny, tak trestu) a tato otázka nemá ani po právní stránce zásadní význam." (str. 8 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Postup obecných soudů proto nelze označit za svévolný a ani napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2010 Jiří Nykodým předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.1086.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1086/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 4. 2010
Datum zpřístupnění 7. 5. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §147 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík skutková podstata trestného činu
trestný čin
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1086-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65914
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02