infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. II. ÚS 1378/10 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.1378.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.1378.10.1
sp. zn. II. ÚS 1378/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., právně zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, 156 00 Praha 5 - Zbraslav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, č. j. 33 Cdo 581/2008-182, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131, a rozsudku Okresního soudu Mladé Boleslavi ze dne 25. května 2007, č. j. 18 C 300/20006-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 18 C 300/20006-102, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku ve výši 815.392 Kč s příslušenstvím od 1. října 2005 do zaplacení. Dále mu stanovil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 77.110 Kč. Žalovaná částka představovala v části 784.000 Kč část dluhu, který žalobce plnil za žalovaného z důvodu zajištění za poskytnutý úvěr, a ve zbývající části představovala náhradu nákladů řízení, kterou žalobce rovněž plnil za žalovaného a které vznikly v řízení, v němž věřitel vymáhal po žalovaném svoji pohledávku. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se o uvedenou částku bezdůvodně obohatil, a proto je povinen tuto částku žalobci zaplatit. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s námitkami žalovaného, kterými namítal, že žalobce za žalovaného danou částku platit nemusel, neboť žalovaný vyjednával s věřitelem o úhradě dluhu. V této souvislosti uvedl, že žalobě věřitele na zaplacení bylo vyhověno a žalobci byla uložena povinnost tuto částku zaplatit. Soud prvního stupně dále vyhodnotil Smlouvu o úpravě práv a povinností k pohledávce, kterou uzavřel žalobce se třetí osobou (F. Ž.) a na jejímž základě mělo - dle tvrzení žalovaného - dojít k postoupení pohledávky na F. Ž., jako absolutně neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), pro rozpor mezi vůlí a jejím projevem. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně ohledně toho, k čemu směřovala vůle žalobce při jednání s F. Ž., a to, že jejich vůle nesměřovala k postoupení pohledávky, nýbrž pouze ke zmocnění F. Ž. k vymáhání pohledávky. Odvolací soud však vyhodnotil daný skutkový stav odlišně po právní stránce a sice nikoliv jako rozpor mezi vůlí a projevem, nýbrž podle §41a odst. 2 obč. zák. jako zastřený právní úkon, přičemž platným úkonem bylo zmocnění F. Ž. k vymáhání pohledávky žalobce za žalovaným. Jako nedůvodné posoudil odvolací soud námitky žalovaného, že F. Ž. tím, že se žalovaným uzavřel dohodu o narovnání, na jejímž základě mělo dle názoru žalovaného dojít k zániku pohledávky žalobce, překročil rozsah zmocnění, jakož i to, že postup žalobce je neplatný, protože je v rozporu s §43 obč. zák. Rovněž neuznal námitku žalovaného, že nebyl proveden důkaz účastnickou výpovědí žalovaného. K tomu uvedl, že sporné skutečnosti byly prokázány ostatními důkazy a důkaz výslechem žalovaného byl proto nadbytečný. 4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, č. j. 33 Cdo 581/2008-182, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud žádnou z dovolatelem nastolených námitek neshledal způsobilou k založení přípustnosti dovolání. Konstatoval, že většina z námitek svým obsahovým vylíčením byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), případně pod §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., které ovšem v případě zvažované přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou schopny založit přípustnost. Dovolatel totiž ve své argumentaci mylně vycházel z toho, že kdyby odvolací soud vzal do úvahy jím tvrzené skutečnosti, musel by dovodit jiné - dovolatelem tvrzené - právní závěry. II. 5. Stěžovatel v obšírně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv, přičemž akcentuje zejména porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku. Stěžovatel se po rekapitulaci rozhodnutí obecných soudů zaměřuje na ústavněprávní aspekty ústavní stížnosti. Za podstatné pro ústavní stížnost považuje posouzení, zda-li byla vůbec dána aktivní věcná legitimace žalobce a s tím související otázka, zda-li byl tedy žalobce vůbec subjektem regresního nároku uplatňovaného vůči stěžovateli. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, které podrobně odůvodňuje, že tomu tak není, neboť žalobce svůj regresní nárok postoupil F. Ž. Podrobně argumentuje, proč u Smlouvy o úpravě práv a povinností k pohledávce nešlo skutkově o rozpor vůle s jejím projevem, ani proč nešlo po právní stránce o paakt. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu polemizuje s názorem, že postupní smlouva je disimulované zmocnění podle §41a odst. 1 obč. zák. Obecným soudům rovněž vytýká, že zcela pominuly (soud prvního stupně), resp. nesprávně právně hodnotily (odvolací soud) otázku zastoupení žalobcem zmocněncem F. Ž. Ve vztahu k porušení práv na spravedlivý proces stěžovatel namítá, že odvolací soud tím, že oproti soudu prvního stupně po právní stránce odlišně posoudil Smlouvu o úpravě práv a povinností, rozhodl překvapivě, což v podstatě znamená odnětí možnosti jednat před soudem. Odvolací soud dále svoje rozhodnutí neodůvodnil dostatečně. Zásadní pochybení spatřuje i na straně Nejvyššího soudu, který nedostál své přezkumné úloze a zcela svévolně dezinterpretoval dovolací argumentaci stěžovatele, aby mohl vyslovit nepřípustnost dovolání. Tím se ve vztahu ke stěžovateli dopustil denegationis iustitiae. Zdůrazňuje přitom, že za základ své dovolací argumentace vzal skutkový rámec převzatý odvolacím soudem a na jeho základě brojil proti, dle jeho názoru, nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel závěrem vedle zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí podal návrh na odklad jejich vykonatelnosti. III. 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. 7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 8. Stěžovatel, přestože je jeho ústavní stížnost formulována velmi podrobně a obsáhle, v zásadě pouze zpochybňuje právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění, resp. sám předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a právních závěrů tak, aby odpovídala pro stěžovatele příznivému závěru. Jakkoliv se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení několika ústavně zaručených základních práv (konkrétně se jedná o právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku), jedná se v podstatě o polemiku (navíc opakovanou, neboť obdobnou argumentaci uplatňoval v průběhu celého řízení a zejména v dovolání) se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. 9. V dané věci šlo především o posouzení Smlouvy o úpravě práv a povinností a jaké je z ní třeba vyvodit závěry. Obecné soudy, relevantní je přitom v této souvislosti rozhodnutí odvolacího soudu, postavily svoje rozhodnutí na závěru, že tato smlouva je zastřeným právním úkonem, jehož obsahem nebylo postoupení pohledávky, jak se snaží prosadit stěžovatel, nýbrž pouze zmocnění F. Ž. k vymáhání pohledávky za stěžovatele. Tento závěr vyplynul z řádně provedeného dokazování a Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží jeho přehodnocování. Tento závěr byl i náležitě odůvodněn, přičemž z ústavněprávního pohledu proti němu nelze mít žádné výhrady. Jestliže z něj pak stěžovatel vyvozuje další otázky, kterými se měly obecné soudy zabývat (např. posouzení účinků jednání F. Ž. jako zmocněnce žalobce), jedná se námitky, které nemají v řízení před Ústavním soudem žádnou relevanci. S touto otázkou se navíc odvolací soud jednoznačně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 3 rozsudku Krajského soudu v Praze). 10. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že se jednalo na straně odvolacího soudu jednalo o překvapivé rozhodnutí. V systému neúplné apelace, na níž je postaveno české procesní právo, má odvolací soud možnost změnit nejen pouhý právní náhled na věc (aniž by musel věc rušit a vracet zpět soudu prvního stupně), ale dokonce i samotné rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [srov. §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 11. K námitce odepření spravedlnosti Nejvyšším soudem, kterým měl "dezinterpretovat" dovolání stěžovatele tak, aby mohlo být dovolání stěžovatele odmítnuto, lze uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Nejvyšší soud bez příznaků svévole jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. 12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02). 13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem ke znění výroku Ústavního soudu odpadla i nutnost zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.1378.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1378/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 5. 2010
Datum zpřístupnění 20. 7. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Mladá Boleslav
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §43, §41a, §37 odst.1, §49a, §22 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
Věcný rejstřík žaloba/na plnění
neplatnost/absolutní
smlouva
bezdůvodné obohacení
pohledávka/postoupení
zastoupení
právní úkon/simulovaný
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1378-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66698
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01