ECLI:CZ:US:2010:2.US.1940.10.1
sp. zn. II. ÚS 1940/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 ve věci ústavní stížnosti PaedDr. A. Š. proti příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 705/2010 ze dne 23. dubna 2010 a domovní prohlídce provedené na jeho základě, za účasti 1. Okresního soudu v Českých Budějovicích a 2. Policie České republiky jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 705/2010 ze dne 23. dubna 2010 se ruší.
II. Vykonáním domovní prohlídky dne 26. května 2010 byla porušena základní práva stěžovatelky podle čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. července 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu, kterým byla nařízena domovní prohlídka bydliště stěžovatelky a přilehlých prostor a příslušenství, a vyslovení, že vykonáním domovní prohlídky porušil policejní orgán její základní práva a svobody podle čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Konkrétně stěžovatelka v ústavní stížnosti, vycházejíc z právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) a sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), namítá, že napadený příkaz není řádně odůvodněn, resp. že není odůvodněn vůbec s ohledem na to, že toliko odkazuje na spisový materiál státního zastupitelství Mülhausen a na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Chybí tak podle ní jakékoliv důkazy či skutečnosti, z nichž vycházely úvahy soudu o nezbytnosti provést domovní prohlídku, resp. chybí popis konkrétních úvah, jimiž byl soud veden. Pokud soud odkázal na obsah spisu, nota bene spisu cizozemského orgánu, pak pominul, že o tomto spisu jí nemohlo být nic známo, protože o svém stíhání ve Spolkové republice Německo se dozvěděla právě až z doručeného příkazu k domovní prohlídce. Má pochybnost, zda obsah tohoto spisu vůbec byl znám soudu. Poukazuje na to, že souběžně probíhala domovní prohlídka u spoluobviněného M. S. v Rakousku, a to na základě příkazu, který předložila a z něhož vyplývá, že si rakouský soud na odůvodnění svého rozhodnutí dal záležet podstatně více. V návaznosti na uvedenou námitku má stěžovatelka za to, že nezákonná byla i samotná domovní prohlídka.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Okresní soud v Českých Budějovicích nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou. Vyšel z toho, že na odůvodnění skutečností, které vedou soud k vydání příkazu k domovní prohlídce, nelze klást takové nároky jako na meritorní rozhodnutí. Považuje za poněkud vágní a z časového hlediska technicky vyloučené, s odkazem na někdy značně obsáhlý spisový materiál, aby byl příkaz odůvodněn způsobem předpokládaným a požadovaným stěžovatelkou. Cílem domovní prohlídky je totiž opatřit důkazy zcela bezprostředně a s maximálním možným časovým urychlením, i v řádu několika málo hodin, dokud nejsou důkazy podezřelým či obviněným ještě odstraněny, zničeny apod. Z hlediska časových možností realizace takových úkonů pak přirozeně dochází k tomu, že soud v podrobnostech odkáže na obsah spisového materiálu, s nímž se mají možnost obviněný a jeho zástupce kdykoliv seznámit, jakkoliv k tomu může dojít až dodatečně po provedení potřebných úkonů v rámci trestního řízení. Odkazuje přitom na analogii s úkony neodkladnými a neopakovatelnými, jejichž potřeba vyplývá z reality a nutnosti opatřování důkazů, a nikoliv z hlediska obsáhlého odůvodňování a hodnocení důkazů v rámci přípravného řízení, jestliže navíc potřebné důkazy odůvodňující vlastní trestní stíhání mají být teprve opatřeny. Při nařízení domovní prohlídky nevychází soud z přesvědčení o vině obviněného, ale z důvodného podezření, že se obviněný dopustil trestného činu, v řadě případů na podkladě obsáhlého spisového materiálu, s tím, že obviněný disponuje případnými důkazy, které nejsou dopředu známy orgánům činným v trestním řízení a mají být zjištěny právě až domovní prohlídkou. Proto nemůže být potřeba některých úkonů trestního řízení dopředu a v podrobnostech hodnocena či zdůvodňována, nýbrž vychází z dosavadních poznatků, které jsou zaznamenány ve spisovém materiálu, na který lze legitimně odkázat. Není tím porušena presumpce neviny, neboť takto mohou být opatřeny i důkazy o nevině.
4. Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce byl podán na žádost vedoucího státního zástupce v Mühlhausenu o právní pomoc. Přílohou této žádosti bylo mimo jiné usnesení Okresního soudu v Mühlhausenu, jehož prostřednictvím byla nařízena domovní prohlídka, včetně zajištění jmenovaných věcí. V dalších podrobnostech bylo odkázáno na návrh státního zástupce.
5. Policie České republiky uvedla, že postupovala v souladu s §83 odst. 1 trestního řádu.
III.
Skutková východiska
6. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 705/2010, rozšířeného o podklady založené do něj na výzvu státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích dne 13. září 2010, jež měl patrně obecný soud k dispozici před vydáním napadeného rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce je vedeno státním zastupitelstvím v Mühlhausenu (Spolková republika Německo) trestní stíhání pro podezření z krácení korporační daně, kterého se měla dopustit jako jednatelka obchodní společnosti PECKA, spol. s r. o., což je jediná komanditistka obchodní společnosti Forst Böller Kommanditgeselschaft, a to tím, že uvedla nesprávné údaje v daňových přiznáních za kalendářní rok 2006, protože do něj nezahrnula příjmy z prodeje dřeva uskutečněného posledně uvedenou obchodní společností. Jak následně tento skutek zkrátil německý obecný soud, je tedy stěžovatelce vytýkáno, že firma Forst Böller Kommanditgeselschaft dosáhla v kalendářním roce 2006 vyšších tržeb a vyššího zisku, než bylo uvedeno v daňovém přiznání. V tomto řízení bylo (Amtsgericht Mühlhausen) vydáno dne 11. ledna 2010 usnesení, kterým byla nařízena prohlídka jejích bytových a obchodních prostor na adrese Š., Č. B., Česká republika, jiných prostor, osoby obviněné, jejích elektronických datových nosičů, jejích automobilů, jiných jejích věcí a bankovních schránek a následné zajištění předmětů týkajících se obchodní činnosti obviněné v souvislosti s obchodními společnostmi Forst Böller Kommanditgeselschaft a PECKA, spol. s r. o., a to konkrétně obchodních a účetní podkladů (účty, účetní deníky, seznam zůstatků, dodací listy, faktury) týkajících se jmenovaných firem, knih a účetních zápisů týkajících se příjmu a výdeje zboží, hotovostních příjmů a výdajů jmenovaných společností, inventáře a rozvahy/roční účetní závěrky a potřebných organizačních podkladů (např. účetní rozvrhy a rejstříky, přehledy ročních závěrek, pokud byly účetní závěrky provedeny na jejich základě) týkajících se jmenovaných firem, přijatých a odeslaných obchodních a firemních dopisů stěžovatelky, účetních dokladů (výpisy z účtu, došlé a vydané faktury, hotovostní doklady), podkladů majících podle německého poplatkového řádu význam pro zdanění (smlouvy, stvrzenky, poznámky), kalendáře stěžovatelky s termíny, bankovních podkladů a všeobecné korespondence dokumentující skutečné příjmy jmenovaných firem v době činu a elektronických nosičů dat (pevné disky, diskety, magnetické pásky), pokud jsou na nich uložena data o shora uvedených důkazních předmětech. Následně požádal vedoucí státní zástupce v Mühlhausenu podáním doručeným dne 8. dubna 2010 tuzemské Nejvyšší státní zastupitelství o právní pomoc, tedy o provedení prohlídky a následné zajištění předmětů, pokud možno od poloviny dubna 2010.
7. Dne 22. dubna 2010 byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích podán návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce v bytě stěžovatelky, včetně přilehlých prostor a příslušenství, s tím, že by se tam mohly kromě jiného nacházet věci důležité pro trestní řízení ve Spolkové republice Německo, zejména obchodní a účetní doklady a elektronické nosiče dat. Na základě tohoto návrhu byl vydán příkaz k domovní prohlídce, který je napaden ústavní stížností. Jím byla nařízena domovní prohlídka v bytě stěžovatelky s tím, že je důvodné podezření, že v něm a jiných prostorách sloužících k bydlení nebo prostorách k bytu náležejících jsou věci důležité pro trestní řízení. Příkaz byl odůvodněn tím, že soud dospěl po seznámení se spisovým materiálem k závěru, že existuje důvodné podezření, že se v objektu a prostorách k bytu náležejících nacházejí obchodní a účetní doklady a elektronické nosiče dat, tedy věci důležité pro trestní řízení vedené ve Spolkové republice Německo pro přečin krácení daní podle §369 s §370 odst. 1 č. 1 německého trestního zákoníku.
8. Stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti nařízení Státního zastupitelství St. Pölten (Rakousko) ze dne 22. března 2010, kterým byla nařízena prohlídka bytových a nebytových prostor M. S., jakož i jí používaných motorových vozidel a případných bankovních schránek a depozit u banky. V odůvodnění jsou pak v podstatě přejaty veškeré údaje z usnesení (Amtsgericht Mühlhausen), kterým byla uvedená prohlídka rovněž nařízena, a dále je uvedena návaznost na rakouskou právní úpravu.
9. Ze stěžovatelkou předložené kopie protokolu policejního orgánu o provedení domovní prohlídky č. j. KRPC-27062-7/ČJ-2010-020181 Ústavní soud zjistil, že domovní prohlídka podle příkazu napadeného ústavní stížností byla provedena dne 26. května 2010 od 11:00 do 15:30 h. Část věcí, resp. listin, které byly při této prohlídce zajištěny, pak byla stěžovatelce vydána předávacím protokolem policejního orgánu ze dne 28. května 2010.
IV.
Právní východiska
10. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
11. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii (sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, aj.). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
12. Porušení principu zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku absence či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecného soudu. Principu práva na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 183/03, N 175/38 SbNU 399; sp. zn. I. ÚS 74/06, N 175/43 SbNU 17; sp. zn. I. ÚS 2568/07, N 20/48 SbNU 213).
13. Ustanovení čl. 12 Listiny základních práv a svobod poskytující ochranu domovní svobody jako ústavně zaručeného práva, které s dalšími základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, připouští průlom do této svobody pouze v zájmu ochrany demokratické společnosti. Splnění této podmínky vyžaduje, aby obecný soud před vydáním příslušného příkazu k domovní prohlídce (čl. 12 odst. 2 Listiny) nejen pečlivě zkoumal, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro její nařízení, ale také, aby své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložil [nálezy sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239) a sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
14. Podobně bylo již dříve vyloženo, že i když za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu a že jako taková je ex lege přípustná, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně zdůvodněno (sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119).
15. V případě, že ještě nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, musí být příkaz k provedení domovní prohlídky vydán s odůvodněním toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 trestního řádu). V opačném případě trpí příkaz závažnou vadou, která má za následek porušení ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu zakotveného v čl. 12 odst. 1 a 2 a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 1780/07, N 147/50 SbNU 297).
V.
Závěry
16. V posuzovaném případě orgány veřejné žaloby a obecný soud činily úkony na základě Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), ve znění dodatkových protokolů, ve prospěch justičního orgánu Spolkové republiky Německo. V důsledku toho se jedná o ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy), což ovšem nemůže být v žádném případě důvodem k opomíjení základních práv a svobod dotčených osob, garantovaných ústavním pořádkem, tak, jak vyplývají ze základního režimu mezi státem a občany (čl. 1 odst. 1 Ústavy). I v případě kolize těchto dvou hodnot není přitom dána automatická přednost jedné z nich, protože řešení musí být založena na principu proporcionality [srov. sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)]. O žádnou kolizi v podobném duchu se však nejednalo, což ostatně ani žádný z účastníků nenamítal, a proto je možné se soustředit toliko na otázku, nakolik byly při plnění mezinárodního závazku ze strany orgánů veřejné moci šetřeny základní práva a svobody stěžovatelky zaručené ústavním pořádkem.
17. Jak stěžovatelka tvrdí, nebyla do doby provedení předmětné domovní prohlídky informována o tom, že je proti ní vedeno trestní stíhání (ve Spolkové republice Německo). Ani z obsahu vyžádaného soudního spisu ani z vyjádření ostatních účastníků řízení přitom nevyplývá, že by tomu mělo být jinak. Za tohoto stavu bylo tedy napadené rozhodnutí obecného soudu nařizující domovní prohlídku bytu stěžovatelky nejen první informací o vlastní domovní prohlídce, ale i o předmětu trestního řízení, které je proti ní vedeno, neboť nedošlo k formálnímu zahájení trestního stíhání, alespoň tak jak ho zná české právo. Bylo tedy pro stěžovatelku primární informací o vlastním trestním stíhání, z níž mohla uplatňovat své právo na obhajobu. Tím byla umocněna potřeba takového odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu. Právo na obhajobu totiž měla mít stěžovatelka možnost uplatňovat efektivně již při realizaci příkazu k domovní prohlídce, tedy obhajobu vztahující se ke konkrétnímu skutku (srov. III. ÚS 356/01, N 12/25 SbNU 85). S ohledem na to se také muselo v podmínkách tuzemského právního řádu jednat o úkon neodkladný anebo neopakovatelný, což mělo být adekvátně odůvodněno.
18. Pokud tedy bylo možné považovat za (snad ještě) ústavně souladné, aby státní zástupce v návrhu rozhodné skutečnosti uvedl jen velice obecně a stručně a v podstatě toliko odkázal na znění rozhodnutí německého obecného soudu a znění žádosti o právní pomoc, nic obdobného nemůže být akceptovatelné v případě odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu, jímž byla nařízena domovní prohlídka. Na rozdíl od obecného soudu, který v době rozhodování měl (anebo mohl mít) k dispozici všechny rozhodné informace alespoň ve formě dokumentů přiložených k návrhu státního zástupce, stěžovatelka v době realizace domovní prohlídky neměla k dispozici nic jiného než napadené rozhodnutí obecného soudu. Bylo tedy výrazem elementární úcty k jejím právům, aby jí bylo jasně soudem vyloženo, v jakém řízení byla domovní prohlídka vlastně nařizována a co jí má být v souladu s legitimním zájmem na odhalování trestné činnosti zjištěno. Ostatně kvalita odůvodnění soudního rozhodnutí je obrazem efektivity soudního přezkumu návrhu státního zástupce. I při vědomí o obvyklém časovém limitu pro rozhodnutí soudu o návrzích orgánů veřejné žaloby v přípravném řízení (tedy zejména úkonů neodkladných a neopakovatelných) není ústavněprávně akceptovatelné, aby byl soudní přezkum a v důsledku toho ochrana základních práv a svobod a jiných legitimních hodnot navýsost paušální. V takovém případě by totiž byl postup soudů pouhou ztěžující formalitou pro orgány veřejné žaloby, a nikoliv garantem základních práv a svobod, včetně pozitivních povinností státu na poli základních práv a svobod a v neposlední řadě i mezinárodních závazků. To přitom nemá nic společného se skutečností, že v okamžiku nařizování takovýchto úkonů má být dáno důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, a nikoliv jistota bez zbytečných pochybností, jak ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil obecný soud.
19. V posuzovaném případě je však popis skutku, který je stěžovatelce vytýkán orgány veřejné moci v Německu, značně obecnější a nekonkrétnější, než jak je uveden v podkladech německých justičních orgánů, a to v míře, která v podstatě vylučuje efektivní obhajobu. To je mnohem flagrantnější u srovnání popisu důvodů a rozsahu prohlídky. Ani z vyjádření orgánů veřejné žaloby a obecného soudu přitom není patrno, co bránilo tomu, aby obecný soud do svého rozhodnutí zcela přenesl skutkovou a právní kvalifikaci vytýkaného jednání z podkladů německých justičních orgánů a z toho pak plynoucí rozsah domovní prohlídky, pakliže shledal důvody pro vyhovění návrhu státního zástupce. Uvedení toho, že se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný, včetně odůvodnění této skutečnosti, pak chybí úplně. Přiměřená míra pečlivosti při službě občanům (srov. čl. 2 odst. 2 Ústavy) přitom rozhodně není způsobilá ochromit chod justičních orgánů ani ohrozit legitimní zájem na objasnění trestné činnosti a splnění mezinárodních závazků.
20. Proto lze uzavřít, že přístup obecného soudu k vlastní kompetenci při přezkumu návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce byl nedbalý v míře, kterou lze v ústavněprávním pojetí označit za svévoli. S ohledem na to nelze považovat ani následně provedenou domovní prohlídku za souladnou s ústavním pořádkem.
21. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal opodstatněnou, a proto jí zcela vyhověl. Obecný soud porušil základní práva stěžovatelky podle čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 12 Listiny tím, že dostatečně nezdůvodnil příkaz k domovní prohlídce a v důsledku toho byla tatáž základní práva stěžovatelky porušena i vlastním provedením domovní prohlídky. Proto byl napadený příkaz zrušen podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a současně bylo v souladu s návrhem stěžovatelky vysloveno, že domovní prohlídka provedená na jeho základě porušila výše uvedená základní práva stěžovatelky.
22. Ústavní soud neshledal, že by provedením ústního jednání mohlo dojít k dalšímu objasnění věci. Všichni účastníci výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Proto Ústavní soud od ústního jednání upustil podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.