infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2010, sp. zn. II. ÚS 1996/10 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.1996.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.1996.10.1
sp. zn. II. ÚS 1996/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Narcise Tomáška, se sídlem Masarykovo nám. 193/20, 405 01 Děčín, správce konkursní podstaty úpadce DESTA - NOVA, a. s., se sídlem Ústecká 20, Děčín V, zastoupeného Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 24, 10 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze den 22. října 2009, č. j. 29 Cdo 4700/2007-356, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně bylo porušeno i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 44 Cm 11/2002-295, na základě žaloby města Děčín, směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce DESTA - NOVA, a. s. (stěžovateli), vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, že dne 13. února 1997 uzavřela Pragobanka, a. s., jako věřitel se žalobcem jako zástavcem zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, jež měla zajišťovat úvěry až do výše 320,000.000 Kč poskytnuté Pragobankou, a. s., právnímu předchůdci úpadce, a že dne 23. prosince 1997 uzavřel žalobce s právním předchůdcem úpadce se souhlasem Pragobanky a. s., smlouvu o převzetí dluhu znějící na částku 16,800.000 Kč, na jejímž základě vydá Pragobanka a. s., žalobci po zaplacení převzatého dluhu potvrzení pro výmaz zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech. Z výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že zástavní právo zaniklo podle §151g zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), v rozhodném znění, k 29. říjnu 1999 tím, že zástavní dlužník (žalobce) složil zástavnímu věřiteli cenu zástavy (16,800.000 Kč). Důvod pro soupis nemovitostí do konkursní podstaty postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen "zákon o konkursu a vyrovnání), proto nebyl dán. 3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j.15 Cmo 65/2007-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že ve smlouvě o převzetí dluhu ze dne 23. prosince 1997, uzavřené mezi žalobcem (jako přejímatelem) a právním předchůdcem úpadce (jako původním dlužníkem) banka nejen udělila souhlas s převzetím dílčího dluhu z úvěru ve výši 16,800.000 Kč, nýbrž že se jako další účastník této smlouvy zavázala k tomu, že poté, co přejímatel uhradí 16,800.000 Kč jako částku odpovídající ceně zastavených nemovitostí, vydá mu potvrzení pro výmaz zástavního práva k předmětným nemovitostem. Smlouva o převzetí dluhu pak obsahuje dohodu všech účastníků, že sporné nemovitosti zajišťují jen dluh (správně pohledávku) z úvěru ve výši 16.800.000 Kč a toto ujednání pokládá odvolací soud za změnu smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13. února 1997. Odtud odvolací soud dovodil, že důvodem zániku zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech je (ve smyslu §151g obč. zák., v rozhodném znění) zánik pohledávky z úvěru ve výši 16,800.000 Kč. 4. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, č. j. 29 Cdo 4700/2007-356, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem vyslovil přesvědčení, že možnost přivodit zánik zástavního práva písemnou smlouvou existovala i v rozhodné době, byť ji zákon (v §151g obč. zák.) nezmiňoval výslovně. Na podporu svého závěru zmínil jednak argument, podle kterého, je-li možné, aby zástavní právo zaniklo jednostranným právním úkonem zástavního věřitele, pak projev vůle, jímž se zástavní věřitel vzdává zástavního práva, nelze mít za neúčinný či dokonce neplatný jen proto, že byl učiněn jako součást dvoustranného právního úkonu, konkrétně smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem. Dalším argumentem ve prospěch téhož závěru pak je, že je-li možné přivodit vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy (§151b odst. 1 obč. zák., v rozhodném znění), pak je možné trvání tohoto práva na základě písemné smlouvy také ukončit. Nejvyšší soud se vypořádal i s požadavkem na nutnost notářského zápisu při jednostranném vzdání se zástavního práva. Zde uvedl, že tento požadavek měl především ten smysl, že existenci touto formou učiněného právního úkonu nebylo nutné prokazovat ve vkladovém řízení podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ale zástavní právo se v takovém případě vymazávalo z katastru nemovitostí záznamem. Na základě písemné smlouvy o zániku zástavního práva, uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, mohlo v duchu výše řečeného zaniknout zástavní právo zřízené smluvně a vzniklé vkladem do katastru nemovitostí i tehdy, nešlo-li o smlouvu pořízenou formou notářského zápisu. V takovém případě ovšem zápis zániku takového práva v katastru nemovitostí nemohl mít podobu záznamu, ale mohl se prosadit jen formou vkladu. II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva. Podle názoru stěžovatele porušil dovolací soud svým rozhodnutím základní principy právního státu zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky, a to princip právní jistoty a předvídatelnosti zákona tím, že nerespektoval kogentní právní normu. Stěžovatel vychází z toho, že výčet způsobů zániku zástavního práva v rozhodné době byl výčtem taxativním a nebylo možné jej interpretací účelově rozšiřovat. Proto nelze požadavek konkrétní formy (notářský zápis) pro zánik zástavního práva vykládat jako pouhý procesní pokyn, jak s danou listinou dále nakládat před katastrálním úřadem. Takový výklad je pode názoru stěžovatele v přímém rozporu s §40 obč. zák. Stěžovatel sice připouští možnost dvoustranné dohody o vzdání se (zániku) zástavního prává, ale setrvává na názoru, že taková dohoda musí mít formu notářského zápisu, aby mohla vyvolat věcněprávní účinky. Naplnění potřebné formy se pak zkoumá i v řízení před katastrálním úřadem (srov. §5 zákona č. 265/1992 Sb.). Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud poté, co provedl extenzivní interpretaci, opomenul aplikovat tento výklad na skutkové okolnosti daného případu. V této souvislosti stěžovatel zmiňuje především otázku přesného okamžiku zániku zástavního práva. Pokud by totiž došlo k jeho zániku až v době prohlášení konkursu, byly by nemovitosti zahrnuty do konkursu oprávněně. Dovolací soud sice konstatoval, že v současné době nejsou zástavní práva v katastru zapsána, ale dále se již nezabýval tím, že v době prohlášení konkursu tato práva v katastru zapsána byla. III. 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. 7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "podústavního práva" (§14 a §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). 8. Stěžovatel v prvé řadě napadá právní závěry, k nimž dospěl dovolací soud ohledně zániku zástavního práva. V této souvislosti namítá, že dovolací soud, pokud již připustil zánik zástavního práva dohodou, nerespektoval kogentní normu (konkrétně §151g obč. zák. ve spojení s §40 obč. zák.), která, předepisuje-li pro jednostranné vzdání se práva formu notářského zápisu, musí stejnou formu vyžadovat i k dohodě o zániku zástavního práva. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, že požadavek notářského zápisu má význam pouze pro řízení před katastrálním úřadem. Přestože lze mít na závěry dovolacího i odvolacího soudu, které dovodily, že se smluvní strany dohodly na změně a následném zániku zástavní smlouvy, rozdílné názory, právní teorie i praxe konstrukci, na níž postavily obecné soudy svá rozhodnutí, připouští. Ústavní soud sice považuje za přiléhavější argumentaci, na níž svoje závěry postavil soud prvního stupně, a to, že uhrazením pohledávky zajištěné zástavním právem zaniklo i samotné zástavní právo, nic to ovšem nemění na tom, že z pohledu Ústavního soudu se v ústavní stížnosti jedná o stěžovatelovu polemiku s podústavním právem, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud rovněž na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8). Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě svoje interpretační metody vysvětlil a řádně objasnil, jaké důvody ho vedly k poněkud rozšiřujícímu výkladu zákonných ustanovení. Z tohoto hlediska nelze žádné pochybení znamenající porušení práva na spravedlivý proces a potažmo práva na ochranu vlastnictví spatřovat. 9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.1996.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1996/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 11. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 7. 2010
Datum zpřístupnění 28. 12. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - správce konkursní podstaty
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 328/1991 Sb., §27 odst.5, §19 odst.2
  • 40/1964 Sb., §151g, §40
  • 6/2002 Sb., §14, §21
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík zástavní právo
konkurzní podstata/správce
konkurz a vyrovnání/řízení
interpretace
katastr nemovitostí
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1996-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68434
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30