ECLI:CZ:US:2010:2.US.2077.09.1
sp. zn. II. ÚS 2077/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele I. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zámecké 7, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2009 č. j. 23 Co 626/2008-181 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 2008 č. j. 15 C 8/2007-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2009 a doplněnou písemným podáním dne 10. 8. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2,3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úhradu výživy a některých nákladů neprovdané matky, jako žalobkyně, včetně částky na pořízení výbavičky a výživné pro chlapce Jana a Pavla (jedná se o pseudonymy) narozené dne XX. X. XXXX, když stěžovatel otcovství k nezletilým dětem neuznává.
Stěžovatel, přestože napadl petitem obě usnesení obecných soudů, k jejich věcnému obsahu v ústavní stížnosti toliko uvedl, že je považuje za nesprávná. Veškeré své námitky pak směřoval výlučně do procesního postupu odvolacího soudu a namítal, že tento soud chybně vyhodnotil podmínky pro doručování zásilky s předvoláním k jednání odvolacího soudu, nevyhověl jeho opětovné žádosti o odročení jednání a následně jednal v nepřítomnosti stěžovatele, ač pro to nebyly dány podmínky. V důsledku takového postupu odvolacího soudu se stěžovatel nemohl dostatečně hájit.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud svým úředním postupem zjistil, že stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu také žalobou pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vyhodnotil jako přípustnou a podanou včas. Ústavní soud se seznámil s obsahem žaloby a dospěl k závěru, že v ní byly uplatněny téměř totožné námitky jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. O uvedené žalobě Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2009 č. j. 23 Co 626/2008-45 tak, že žalobu pro zmatečnost zamítl s tím, že se s námitkami stěžovatele zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil rozhodnutí, u něhož se domáhá přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti, posoudil stížnost jako nepřípustnou.
V minulosti již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu je nutné v ústavní stížnosti napadnout v prvé řadě a především toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, I. ÚS 649/04, IV. ÚS 188/06, III. ÚS 80/09, IV. ÚS 630/09, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Důvody, které Ústavní soud k takovému závěru vedou, jsou podrobně rozvedeny mimo jiné v již zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 188/06, v němž se uvádí následující:
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením), tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subidiarity plynoucích, kdy smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud i v nyní posuzované věci nucen konstatovat deficit návrhového žádání spočívající v tom, že se stěžovatel se svým kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, a to i přes zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, nedomáhá zrušení zamítavého usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2009 č. j. 23 Co 626/2008-45. K tomu Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o odstranitelnou vadu návrhu, neboť nevzniká rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, protože stěžovatel ve skutečnosti brojí jen proti napadenému usnesení odvolacího soudu, aniž by vznesl jakýkoli argument i proti zamítavému usnesení o žalobě pro zmatečnost, když z obsahu ústavní stížnosti nelze žádným interpretačním způsobem návrh na jeho zrušení dovodit a stěžovatel o podání žaloby ani o jejím následném vyřízení Ústavní soud neinformoval a své stížnostní žádání v tomto směru nijak nedoplnil.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. března 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj