ECLI:CZ:US:2010:2.US.2087.08.3
sp. zn. II. ÚS 2087/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OREL jednota Opava, se sídlem Kolářská 4, 746 01 Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 9. 2006 sp. zn. 7 C 262/2002 a nově rozhodnuto o tom, že odstavec II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 se neopravuje, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007 o zamítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 8 Co 302/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 ohledně určení neplatnosti nedobrovolné dražby.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 8 Co 302/2006 a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnými dvěma samostatnými ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007. Stěžovatel porušení shora uvedených základních práv spatřuje v postupu odvolacího soudu, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 9. 2006 sp. zn. 7 C 262/2002 a nově rozhodl o tom, že odstavec II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 se neopravuje. Stěžovatel je toho názoru, že toto rozhodnutí je v rozporu s tím, čeho se v řízení domáhal, když ze všech jeho podání je zcela zřejmé, o jaké nemovitosti se jednalo, byť v jeho žalobním návrhu absentovalo označení katastrálního území. Krajský soud přisvědčil námitce žalovaného, který dle jeho vyjádření vzal své odvolání co do odstavce II výroku rozsudku okresního soudu zpět právě kvůli absenci označení katastrálního území, vědom si tak jeho nevykonatelnosti. Tím však dle názoru stěžovatele krajský soud dodatečně zkoumal důvody pro zpětvzetí odvolání, čímž v podstatě nahradil procesní úkon účastníka řízení.
3. Ústavní stížností vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2087/08 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2517/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. 8 Co 302/2006 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svým postupem porušily jeho shora uvedená základní práva, když zamítly jeho žalobu na určení neplatnosti dražby pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných v nerozlučném společenství, aniž by stěžovatele řádně poučily. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 [(N 97/41 SbNU 271), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud uvedl, že při posuzování rozsahu poučovací povinnosti soudu je nutno vycházet ze všech okolností daného případu a přiměřenosti situace. Dle stěžovatele lze nalézt analogii k tam projednávanému případu, neboť stěžovatel pozbyl své vlastnické právo za okolností hodných zvláštního zřetele, neboť žalovaní hrubým způsobem porušili ustanovení civilních i trestních předpisů. Stěžovatel dále uvedl, že v otázce pasivní legitimace v řízení o určení neplatnosti dražby zpočátku neměly jasno ani obecné soudy, které za nerozlučné společníky na straně žalované posuzovaly pouze vydražitele a dražebníka. Odpověď na otázku, kdo je v žalobách na neplatnost nedobrovolné dražby pasivně legitimován, vzneslo až rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 569/2005 (publikované nejdříve v roce 2005, kdy tedy bylo poprvé možno se s ním seznámit), ve kterém bylo stanoveno, že pasivně legitimován je v nerozlučném společenství dražebník, vydražitel a navrhovatel dražby. Stěžovatel uzavřel, že v případě mlčení zákona o pasivní legitimaci v řízeních o neplatnosti dražby bylo posouzení této otázky na obecných soudech. Stěžovatel, aniž by zpochybňoval Nejvyšším soudem vymezený rozsah pasivní legitimace či obecné pravidlo, že otázka věcné legitimace přesahuje poučovací povinnost soudů, je toho názoru, že v jeho případě byly dány důvody hodné zřetele, díky nimž měly obecné soudy, ve shodě s výše uvedeným závěrem Ústavního soudu, stěžovatele v intencích §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") o nedostatku jeho žaloby na neplatnost nedobrovolné dražby poučit.
4. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě svým nálezem zrušil.
5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavním stížnostem. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu 8 Co JUDr. Čestmíra Matěje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07 uvedl, že při rozhodování o odvolání vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž se odchýlil od formálního výkladu zákona, když zohlednil specifika daného případu a opravu výroku rozsudku nepovolil. V dalším pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
6. Okresní soud v Opavě prostřednictvím příslušného předsedy senátu 7 C Mgr. Vítězslava Špalka ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2087/08 uvedl, že v projednávaném případu nelze odhlédnout od obvyklého rozsahu poskytovaných procesních poučení dávaných účastníkům občanského soudního řízení a od skutečnosti, že podle §118a odst. 4 o. s. ř. poskytuje soud účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to však neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem. V dalším pak okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Co JUDr. Šárky Neuwirthové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 21 Cdo JUDr. Ljubomíra Drápala uvedl, že v souladu s judikaturou soudů dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby "se musí účastnit (buď jako žalobci či žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky, neboť řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se vždy musí zúčastnit všichni, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o žalobě o neplatnosti dražby (již ze samotné své podstaty) týká (musí týkat), neboť musí být zajištěno, aby - protože rozhodnutí o žalobě bude působit na jejich práva a povinnosti - mohli za řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně žalobou napadené dražby svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti, a přispět tak k dosažení účelu řízení (tj. rozhodnutí o žalobě v souladu s hmotným právem), a aby vůči všem, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, byla otázka její neplatnosti vyřešena rozhodnutím soudu závazně" (str. 2 vyjádření). K poučovací povinnosti soudu uvedl dovolací soud, že poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl žalovat nebo být žalován, přesahuje (není součástí) poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení [k tomu odkázal Nejvyšší soud mimo judikaturu obecných soudů na nález sp. zn. I. ÚS 56/95 ze dne 3. 1. 1996 (N 2/5 SbNU 11) a nález (pozn.: správně usnesení) sp. zn. III. ÚS 480/97 ze dne 5. 3. 1998 (U 18/10 SbNU 403)]. Ve vztahu k stěžovatelem citovanému nálezu sp. zn. I. ÚS 467/04 uvedl Nejvyšší soud, že stěžovatel nebere v úvahu, že v projednávané věci mu soud neuložil (v žádném jiném řízení), aby podal žalobu, ale že k podání žaloby se rozhodl sám (z vlastní iniciativy). Nejvyšší soud uzavřel, že podání stěžovatele dle svého obsahu není ústavní stížností, ale opravným prostředkem (svého druhu) podaným proti rozhodnutí dovolacího soudu, a staví Ústavní soud do role "další přezkumné instance". Nejvyšší soud je toho názoru, že nedošlo k stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv, a z tohoto důvodu navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. K tomu doslovně uvedl Nejvyšší soud, že: "Bude-li uvedeným způsobem Ústavním soudem rozhodnuto, souhlasím s upuštěním od případného ústního jednání v této věci. Současně sděluji, že zásadně nesouhlasím s tím, aby uvedený souhlas byl vykládán jiným způsobem a aby mu byl přikládán jiný smysl, než který vyjadřuje, a aby tedy takovým způsobem bylo nepřípustně (a protiústavně) manipulováno s právy účastníka řízení před Ústavním soudem" (str. 3 vyjádření).
7. Ústavní soud dále vyzval vedlejší účastníky k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V řízení sp. zn. II. ÚS 2087/08 se vedlejší účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili, tedy se svého účastenství na řízení vzdali. V řízení sp. zn. IV. ÚS 1671/07 se vyjádřil jeden ze žalovaných. K jeho podání však nebyla přiložena řádná plná moc (v plné moci předložené žalovaným nebylo podle §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem). Ústavní soud vyzval žalovaného k odstranění této vady podání, a to v Ústavním soudem stanovené 10denní lhůtě s poučením, že nebude-li v této lhůtě vada plné moci odstraněna, nebude Ústavní soud k vyjádření žalovaného přihlížet. Žalovaný vadu podání ve stanovené lhůtě neodstranil, Ústavní soud tedy k jeho podání nepřihlížel.
8. Vzhledem k tomu, že obě označené věci (sp. zn. IV. ÚS 1671/07 a sp. zn. II. ÚS 2087/08) se týkají téhož stěžovatele, v řízení vystupuje stejný účastník a vedlejší účastníci, přičemž se jedná o věci vyplynuvší z téhož řízení a rozhodování o nich na sebe navazuje, bylo pro tuto jejich souvislost, za použití §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř. z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, rozhodnuto o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2087/08 (viz usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 2087/08).
II.
9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 7 C 262/2002 a dále spisy Okresního soudu v Opavě sp. zn. 10 C 157/92, sp. zn. 7 C 11/2002, sp. zn. 8 Nc 321/2002 a sp. zn. 8 Nc 301/2003, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
10. Stěžovatel byl na základě dohody o vydání věci s Tělovýchovnou jednotou Slavia Minerva Opava ze dne 28. 4. 2000 vlastníkem nemovitostí [k tomu blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001 sp. zn. I. ÚS 379/99 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]: objektu občanské vybavenosti č. p. 1982 postaveného na pozemku parc. č. 2530/151, pozemku parc. č. 2530 - ostatní plocha, sportoviště o výměře 7 817 m2 pozemku parc. č. 2530/151 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 181 m2 a pozemku parc. č. 2530/153 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 004 m2, vše v k. ú. Opava-Předměstí, zapsané v LV č. 5660 (viz řízení vedené pod sp. zn. 10 C 157/92).
11. Dne 2. 10. 2002 se na návrh věřitele F. D. konala nedobrovolná dražba předmětných nemovitostí (bez účasti stěžovatele), jejichž cena byla stanovena znaleckým posudkem na 7 343 820 Kč, přičemž nejnižší podání bylo stanoveno na částku 3 675 000 Kč. Dražby se zúčastnil jediný zájemce (TJ Morava), který předmětné nemovitosti vydražil za cenu nejnižšího podání
12. Žalobou podanou dne 15. 11. 2002 u Okresního soudu v Opavě se stěžovatel domáhal vůči společnosti 1. Pohledávková s. r. o., IČ 25841114, (dále jen "dražebník") a TJ Morava, IČ 26602776, (dále jen "vydražitel") určení neplatnosti nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí s odůvodněním, že nedobrovolná dražba konaná dne 2. 10. 2002 byla provedena v rozporu s §36 odst. 2, §39 odst. 3 a §43 odst. 1 v návaznosti na §44 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění tehdejších předpisů. Podáním ze dne 26. 11. 2002 rozšířil stěžovatel žalobní petit a vedle výše uvedené žaloby na určení neplatnosti nedobrovolné dražby (odstavec I petitu) se domáhal též určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem (odstavec II petitu). V podání stěžovatele byly předmětné nemovitosti v odstavci I petitu řádně označeny, v odstavci II petitu absentovalo uvedení katastrálního území. Usnesením ze dne 22. 1. 2003 č. j. 7 C 262/2002-13 soud připustil změnu žalobního návrhu, přičemž okresní soud doslovně převzal žalobní návrh stěžovatele, včetně nedostatečného označení předmětných nemovitostí v odstavci II. Usnesením ze dne 13. 5. 2003 č. j. 7 C 262/2002-30 bylo řízení přerušeno do skončení řízení sp. zn. 12 C 130/2002 (bod 13).
13. Žalobou ze dne 30. 5. 2002 se stěžovatel u Okresního soudu v Opavě domáhal proti žalovaným 1. Agrobance Praha, a. s. v likvidaci, IČ 00411850, 2. Tělovýchovné jednotě Slavia Minerva Opava, IČ 577545, a 3. F. D. (postupník předmětné pohledávky, viz např. č. l. 21 spisu 7 C 11/2002) určení neplatnosti zástavní smlouvy č. 1/82/96 uzavřené dne 7. 8. 1996 mezi Agrobankou Praha, a. s., a TJ Slavia Minerva Opava pro pohledávku ve výši 5 000 000 Kč, jejímž předmětem byly shora uvedené nemovitosti. Rozsudkem ze dne 24. 10. 2003 č. j. 12 C 130/2002-79 rozhodl Okresní soud v Opavě o určení neexistence zástavního práva. Tento rozsudek byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2004 č. j. 11 Co 231/2004-123 tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Na základě dovolání stěžovatele byl rozsudek krajského soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 1676/2005-153 zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008 č. j. 11 Co 24/2007-196 byl ve vztahu ke 3. žalovanému potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 10. 2003 č. j. 12 C 130/2002-79, tedy bylo pravomocně rozhodnuto o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.
14. Rozsudkem ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 rozhodl Okresní soud v Opavě o určení neplatnosti nedobrovolné dražby a o vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem. V odstavci I výroku rozsudku nalézacího soudu byly předmětné nemovitosti řádně označeny, v odstavci II výroku rozsudku opětovně absentovalo označení katastrálního území (viz bod 12). Okresní soud v Opavě dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro konání nedobrovolné dražby, a to existence zástavního práva k předmětným nemovitostem, neboť předběžně posoudil zástavní smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Nadto okresní soud dále shledal několik dalších pochybení v samotném konání nedobrovolné dražby, která dle jeho názoru sama o sobě postačovala k vyslovení její neplatnosti (str. 8 a 9 rozsudku). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud: "Jestliže soud vyhověl žalobě i v té části, kdy se žalobce domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tak jedině na základě takového určení bude vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, když naléhavý právní zájem na požadovaném určení je zde dán proto, že odstraní stav právní nejistoty žalobce, přičemž zde je nutné připomenout tu skutečnost, že jedině rozhodnutí soudu je způsobilé změnit zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva, který může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Jestliže tedy vyslovil soud, že předmětná nedobrovolná dražba je neplatná, nemohl ani žalovaný 2) nabýt předmětné nemovitosti do vlastnictví tímto originárním způsobem nabytí vlastnického práva, a proto soud i v této části, je-li dán naléhavý právní zájem určovací žaloby, žalobě vyhověl" (str. 9 rozsudku).
15. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba žalovaní odvolání, a to vůči všem jeho výrokům. Na jednání konaném před odvolacím soudem dne 14. 7. 2006 vzali žalovaní zpět své odvolání proti odstavci II výroku rozsudku nalézacího soudu, a to bez udání důvodu, načež bylo vyhlášeno usnesení, jimž krajský soud zastavil odvolací řízení proti odstavci II výroku rozsudku (č. l. 148 spisu sp. zn. 7 C 262/2002). Odstavec II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 tak nabyl dne 27. 7. 2006 právní moci. Ve zbylé části rozhodl krajský soud o odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. 7. 2006 č. j. 8 Co 302/2006-151 tak, že odstavec I výroku rozsudku nalézacího soudu změnil a žalobu v rozsahu určení neplatnosti nedobrovolné dražby zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že veřejná nedobrovolná dražba je neplatná jen tehdy, vyslovil-li její neplatnost soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle §48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby podle §48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, a to na návrh osoby k tomu oprávněné. Oprávnění k podání žaloby, tedy aktivní legitimaci, upravuje §48 zákona o veřejných dražbách; pasivní legitimace však v tomto zákoně upravena není. Z povahy neplatnosti dražby však vyplývá, že se musí vztahovat na všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, a že závěr o platnosti dražby musí pro všechny tyto osoby vyznít stejně. Krajský soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle §48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalované je třeba tyto osoby považovat za nerozlučné společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že předmětného řízení se neúčastnil navrhovatel dražby F. D., nebylo dle názoru odvolacího soudu možno žalobě vyhovět, a ta tak byla pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnuta, aniž by se odvolací soud zabýval důvody neplatnosti předmětné dražby.
16. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2517/2007-206 podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto. Dovolací soud zopakoval vymezení podmínek řízení o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby a plně se ztotožnil se závěry odvolacího soudu stran věcné legitimace (bod 15), které vychází z již ustálené judikatury soudů (Nejvyšší soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 569/2005). K námitce stěžovatele o nedostatku poučení ze strany obecných soudů o tom, aby "do řízení vstoupil další účastník - navrhovatel dražby," uvedl Nejvyšší soud, že takto stěžovatelem chápaná poučovací povinnost, tedy otázka, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, přesahuje, v souladu s ustálenou judikaturou, poučovací povinnost soudů podle §5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků [Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 56/95 (N 2/5 SbNU 11)].
17. Podáním ze dne 1. 9. 2006 (č. l. 158 spisu sp. zn. 7 C 262/2002) Katastrální úřad Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště Opava, který rozhodoval o návrhu stěžovatele na provedení zápisu o změně vlastnického práva do katastru nemovitostí, vyzval Okresní soud v Opavě k opravě odstavce II výroku rozsudku ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002, neboť u předmětných nemovitostí nebylo uvedeno katastrální území. Usnesením ze dne 15. 9. 2006 č. j. 7 C 262/2002-162 rozhodl Okresní soud v Opavě podle §164 o. s. ř. o opravě odstavce II výroku rozsudku ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 tak, že doplnil označení předmětných nemovitostí uvedením příslušného katastrálního území. Ústavní stížností (zapsanou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1671/07) napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2007 č. j. 8 Co 236/2007-192 změnil Krajský soud v Ostravě opravné usnesení okresního soudu tak, že odstavec II výroku rozsudku ze dne 1. 4. 2005 sp. zn. 7 C 262/2002 se neopravuje. Odvolací soud uvedl, že po věcné stránce je rozhodnutí nalézacího soudu správné, když nelze mít pochyb, o jaké nemovitosti se vedlo dané řízení, nicméně s ohledem na práva dalších účastníků sporu nebylo možno toto opravné usnesení vydat, když žalovaní právě z důvodu nevykonatelnosti tohoto výroku vzali svá odvolání zpět. Nadto uvedl odvolací soud, že opraveným výrokem by se situace změnila a stěžovatel by spor vyhrál bez ohledu na to, že jej prohrál v části týkající se určení neplatnosti dražby; tyto dva výroky by se tak dostaly do vzájemného rozporu.
18. Z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 5. 2006 sp. zn. 27 T 189/2004 dále zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Obžalovaní Ing. J. J., F. D. a L. M. byli tímto rozsudkem uznáni vinnými tím, že v době od 2. 5. 2002 do 2. 10. 2002 v Opavě, poté co obžalovaný L. M. se záměrem získat do majetku TJ Morava předmětné nemovitosti stěžovatele tvořící předmět zástavního práva zřízeného ve prospěch Agrobanky Praha, a. s., k zajištění její pohledávky za společností Peres, spol. s r. o., takový postup zorganizoval a se spoluobžalovaným Ing. J. J. a F. D. dohodl, obžalovaný F. D. nabyl dne 4. 7. 2002 smlouvou o jejím postoupení za částku 2 510 000 Kč zmíněnou pohledávku (ve výši 10 857 134 Kč) a dne 5. 8. 2002 jako navrhovatel sjednal se společností 1. Pohledávková, spol. s r. o., zastoupenou obžalovaným Ing. J. J. v postavení dražebníka, smlouvu o provedení dražby nedobrovolné č. j. 67/2002 týkající se týchž nemovitostí, aniž bylo v rozporu s §39 odst. 3 zákona o veřejných dražbách řádně provedeno a doloženo písemné upozornění zástavce o zamýšleném výkonu navrhovatelova práva, přičemž obžalovaný Ing. J. J. v příslušné dražební vyhlášce č. j. 67/2002 ze dne 24. 7. 2002 stanovil nejnižší podání dle znaleckého posudku neodpovídajícího kritériím §13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách a neobsahujícího ocenění celého předmětu dražby částkou 3 675 000 Kč a navíc dodatkem k uvedené dražební vyhlášce, datovaným dnem 25. 9. 2002, vzdor ustanovení §44 zákona o veřejných dražbách změnil původní dražební vyhláškou stanovený termín a místo konání dražby z údaje 2. 10. 2002 v 11.00 hodin na adrese Days Hotel, Lednice na Moravě, na údaj 2. 10. 2002 v 9.00 hodin na adrese zasedací místnost společnosti Astra Reality, spol. s r. o., Praha 3 - Žižkov, tento nový údaj nechal správci centrální adresy doručit ke zveřejnění až dne 30. 9. 2002, a vytvořil tak podmínky pro to, aby nemovitosti v dražbě jako její jediný účastník za nejnižší podání vydražila TJ Morava.
19. Obžalovaný Ing. J. J. (pozn. jako jednatel dražebníka) v souvislosti s veřejnou dražbou v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal některému účastníku dražby přednost na úkor jiných a spáchal takový čin jako pořadatel dražby, čímž spáchal trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a trest zákazu činnosti provádění dražeb na dobu 5 let. Obžalovaný F. D. (pozn. jako navrhovatel dražby) poskytl jinému pomoc k tomu, aby v souvislosti s veřejnou dražbou v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal některému účastníku dražby přednost na úkor jiných, a spáchal takový čin jako pořadatel veřejné dražby, čímž spáchal pomoc k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. c) a §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Obžalovaný L. M. (pozn. jako člen statutárního orgánu vydražitele) zosnoval, aby jiný v souvislosti s veřejnou dražbou v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal některému účastníku dražby přednost na úkor jiných, a spáchal takový čin jako pořadatel dražby, čímž spáchal pomoc k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. c) a §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla obžalovaným Ing. J. J. a L. M. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody stěžovateli částku 930 175 Kč.
20. Z podnětu odsouzených byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 5. 2006 sp. zn. 27 T 189/2004 ve výrocích o trestu a o náhradě škody zrušen a nově byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 6 To 437/2006 změněna výše nepodmíněných trestů a tyto byly u všech odsouzených podmíněně odloženy se stanovením zkušební doby a stěžovatel jako poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
21. Ústavní soud dále v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal účastníky řízení o souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. 11. 2008 Ústavnímu soudu sdělil svůj nesouhlas (viz bod 6). Ústavní soud proto nařídil na den 20. 4. 2010 ústní jednání, k němuž obeslal všechny účastníky řízení.
22. K jednání konanému dne 20. 4. 2010 se dostavil pouze právní zástupce stěžovatele, který ve zkratce zopakoval důvody ústavní stížnosti a setrval na svém účastnickém návrhu.
III.
23. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
24. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb. - bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)]. K totožnému závěru se kloní i doktrína, když např. J. Derrida píše: "... má-li být nějaké rozhodnutí správné jakožto spravedlivé, ‚juste' a zodpovědné, pak v pohybu, v němž k němu dospívá, existuje-li něco takového, musí být současně pravidlu podřízeno a být bez pravidla, musí zachovávat zákon, a přitom do té míry zákon likvidovat či suspendovat, aby jej pokaždé mohlo znovu nalézat, ospravedlňovat či přinejmenším jej znovu nalézat v novém a svobodném stvrzení a potvrzení jeho principu. Každý případ je jiný, každé rozhodnutí je odlišné a vyžaduje absolutně jedinečnou interpretaci, kterou žádné existující a kodifikované pravidlo absolutně nemůže a nesmí garantovat. Pokud ji naopak bezpečným způsobem garantuje, pak je soudce počítacím strojem (i to se stává) a nelze o něm říci, že je spravedlivý, ‚juste', svobodný a zodpovědný" (Derrida, J.: Síla zákona: "Mystický základ autority", 1. vyd., Praha, 2002, str. 31).
25. Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), patřící k základním rysům právního státu, představuje procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Jak vyplývá z předchozí obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, rozsah poučovací povinnosti, ústavně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, bez ohledu na povahu či předmět řízení, má být přiměřený situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 138/98 ze dne 7. 7. 1999 (N 96/15 SbNU 3)]. Ústavní soud se také vyjádřil v tom smyslu, že není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost [viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 138/98 (viz výše), nález sp. zn. III. ÚS 454/98 ze dne 1. 4. 1999 (N 52/14 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 670/2000 ze dne 15. 8. 2001 (N 120/23 SbNU 177), nález sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) a nález sp. zn. I. ÚS 467/04 ze dne 9. 5. 2006 (N 97/41 SbNU 271)]. Ústavní soud v předchozí judikatuře rovněž zdůraznil, že poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod [viz nález sp. zn. II. ÚS 2277/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 95/49 SbNU 419)].
26. Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy zakotvuje obecně rovnost účastníků řízení. Jak bylo Ústavním soudem judikováno: "Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci v České republice procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád." [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/02 ze dne 11. 3. 2003 (N 33/29 SbNU 279; 101/2003 Sb.)].
27. Současná judikatura se ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)].
28. Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§3 o. s. ř.); má-li být splněn tento účel, je třeba poučovací povinnost soudu vztáhnout i na řízení podle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Nehledě na ustanovení §5 o. s. ř. vyplývá poučovací povinnost soudu z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy z hlediska práva na stanovený postup (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem). Výše uvedené je třeba vztáhnout i na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným (a to eventuálně v zákonem stanovených případech i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné). V judikatuře Ústavního soudu je přitom výslovně řešena poučovací povinnost obecných soudů ve vazbě na žalobní petit, a to tak, že je-li toho třeba, je soud povinen vyzvat žalobce ke správné úpravě žalobního petitu. Jestliže soud prvního stupně na základě nesprávného petitu navrženého stěžovateli rozhoduje, jedná se nepochybně o případ, kdy jsou splněny všechny podmínky pro naplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu. Ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný tehdy, pokud vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné [viz nález sp. zn. I. ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002 (N 38/25 SbNU 307)].
IV.
29. Ústavní soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávaném případě svým postupem porušily základní právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení, neboť nedostály své poučovací povinnosti vyplývající jim z ustanovení §5 o. s. ř.
30. Ve vztahu k odstavci I výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006 č. j. 8 Co 302/2006-151 především Ústavní soud uvádí, že z ústavněprávního pohledu lze bezvýhradně souhlasit se závěrem krajského soudu, resp. judikatury Nejvyššího soudu stran rozsahu osob pasivně legitimovaných v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, tedy že na straně žalované musí ve společenství nerozlučném vždy vystupovat navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel. Ústavní soud se však již nemůže ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu o rozsahu poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. v nyní projednávané věci. Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení [bod 24 a 25 či nález sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17)].
31. Oprávnění (věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby zákon poskytuje ve vztahu k důvodům neplatnosti vypočteným v §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách dlužníku, zástavci, vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli, z důvodů neplatnosti dražby uvedených v ustanovení §48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli, a dlužníku, zástavci a vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, jestliže neplatnost nedobrovolné dražby spočívá v důvodu uvedeném v ustanovení §48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách. Kdo je v řízení o této žalobě pasivně věcně legitimován však zákon o veřejných dražbách výslovně nestanoví (srov. bod 15). Praxe obecných soudů byla v této otázce značně nejednotná, neboť některé obecné soudy považovaly navrhovatele dražby, dražebníka a vydražitele za osoby, které na straně žalované musí vystupovat jako nerozluční společníci (viz např. rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005). Jiné obecné soudy pak akceptovaly a meritorně projednaly žaloby směřující jen vůči některým z těchto osob (viz např. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 11 C 54/2002, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 47 Co 254/2003, rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005 či rozsudky okresního a krajského soudu specifikované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 569/2005, kde okresní soud výslovně uvedl: "pasivně legitimovanými osobami mohou být dražebník, navrhovatel dražby, není-li žalobcem, a vydražitel; protože zákon nestanoví, že by tyto osoby musely vystupovat na žalované straně jako nerozluční společníci, závisí podle názoru soudu prvního stupně na žalobci, kterou z těchto osob jako žalovanou zvolí."). Jasno do této otázky vnesl až Nejvyšší soud, který dne 24. 1. 2006 vydal rozsudky sp. zn. 21 Cdo 20/2005 a sp. zn. 21 Cdo 569/2005 týkající se vymezení osob pasivně legitimovaných v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby. Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury obecných soudů dospěl k závěru, že "Řízení o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení §48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.".
32. Nejednotnost postupu obecných soudů při posuzování pasivní legitimace v řízeních o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby ilustruje i nyní projednávaný případ, kdy okresní soud akceptoval žalobu stěžovatele (podanou v roce 2002) směřující jen proti dražebníkovi a vydražiteli, meritorně ji projednal a rozhodl o neplatnosti předmětné dražby. Na základě odvolání žalovaných pak krajský soud tento výrok rozsudku okresního soudu změnil a žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl (bod 15), přičemž krajský soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů výše uvedených sjednocujících rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na rozsudky Nejvyššího soudu neodkazuje, ani nezmiňuje, že jím učiněný závěr vychází z judikatury obecných soudů, je nepochybné, že právě tyto rozsudky byly pro závěry odvolacího soudu východiskem, neboť převážná část argumentace krajského soudu se doslovně shoduje se stěžejními pasážemi těchto rozsudků). Výše uvedená sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu byla vydána v době (24. 1. 2006), kdy v předmětné věci již probíhalo odvolací řízení (rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2006), a stěžovatel tak již neměl možnost závěry v nich obsažené zapracovat do svého procesního postupu (viz §216 odst. 1 o. s. ř.).
33. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní projednávané věci obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti, když nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu (body 24 a 25). Obecné soudy ryze formálním výkladem §5 ve spojení s §118a o. s. ř. a s odkazem na "konstantní" judikaturu a možnost porušení zásady rovnosti účastníků řízení dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro poučení stěžovatele, resp. že v daném případě se jedná o poučení o hmotném právu, a žalobu stěžovatele pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítly. Zcela přitom ignorovaly skutečnost, že nedostatek žaloby stěžovatele plynul z nejednotnosti jejich vlastní rozhodovací činnosti v době minimálně do 24. 1. 2006 (bod 31 a 32). Výklad přijatý obecnými soudy pak vede k porušení právě jimi zmiňované zásady rovnosti, když nejednotnost rozhodovací činnosti obecných soudů zakládá nerovnost mezi jednotlivými žalobci (bod 26). Vzhledem k nejednotnosti postupu obecných soudů, což je samo o sobě popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy), a k tomu, že stěžovatel neměl možnost reflektovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu, které tento postup sjednotily (bod 32), dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci bylo namístě, aby odvolací soud, který změnil právní náhled na projednávanou věc, resp. se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, vydal ve vztahu k rozsudku okresního soudu kasační rozhodnutí [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], nikoli sám ve věci rozhodl. Kromě toho pak obecné soudy (vyjma soudu nalézacího) svým postupem zároveň popřely obecnou ideu spravedlnosti (bod 24), když svým postupem zcela negovaly vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem, o kterém nelze vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o neplatnosti zástavní smlouvy (bod 13) a pravomocným trestním rozsudkům (body 18, 19 a 20) mít pochyb.
34. Lze tedy uzavřít, že v projednávaném případě nejenže soud prvního stupně sám bez ohledu na nedostatek pasivní legitimace řízení meritorně rozhodl, odvolací soud, aniž by dal stěžovateli možnost vadu žaloby odstranit, sám ve věci rozhodl (zcela opačně než soud prvního stupně), a porušil tak nejen obecnou poučovací povinnost vyplývající pro něj z výše citovaného ustanovení §5 o. s. ř., nýbrž jeho rozhodnutí je, vzhledem k postupu nalézacího soudu a k dosavadní nejednotnosti postupu obecných soudů, natolik překvapivé, že nese znaky libovůle [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V takovém postupu shledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stejně jako v postupu soudu dovolacího, který přehlédl nesprávný postup nižších soudů ústící z důvodů vyložených shora v porušení práva na spravedlivé soudní řízení. Jinak řečeno, mlčení zákona a z toho plynoucí nejednotnost postupu obecných soudů nelze klást k tíži účastníka řízení, nadto v situaci, kdy i další okolnosti případu (viz poslední větu bodu 33) dovolují, resp. přikazují soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem.
35. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k odstavci II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84 (bod 14), přičemž přípustnost ústavní stížnosti v tomto rozsahu posoudil Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Esenciální náležitostí žaloby na určení práva je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V daném případě lze mít za prokázané, že v obecné rovině byl naléhavý právní zájem dán, neboť doplněný žalobní petit (ovšem v perfektním znění, bod 12), resp. předmětný odstavec II výroku rozsudku při současném vyslovení neplatnosti dražby měl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (bod 27). Podání stěžovatele, jímž žádal o doplnění žalobního petitu o určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, však trpělo vadou, spočívající v nedostatku řádného, tj. se zákonem souladného označení předmětných nemovitostí [viz §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění tehdejších předpisů]. Nalézací soud takto chybně označený objekt řízení akceptoval, připustil rozšíření žaloby a následně rozhodl o určení vlastnictví stěžovatele k takto nesprávně označeným nemovitostem, a to i přes to, že odstavec II výroku rozsudku není způsobilý být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.
36. V rozsudku ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3364/2008 uvedl Nejvyšší soud, že "Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá.". V případě, že žalobní návrh tyto náležitosti nemá, je pak povinností soudu (§43 odst. 1 o. s. ř., bod 28), aby se pokusil je odstranit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1970 sp. zn. 3 Cz 2/70). Přičemž platí zásada iura novit curia.
37. Dle názoru Ústavního soudu došlo postupem nalézacího soudu ve vztahu k odstavci II výroku rozsudku k zásahu do základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, když nalézací soud, aniž by sám odstranil nedostatek žalobního petitu (viz zásada iura novit curia), či vyzval stěžovatele k jeho odstranění, vydal nevykonatelný rozsudek. Jinak řečeno, dospěl-li nalézací soud k závěru, že z žaloby stěžovatele není přesně, určitě a srozumitelně patrno, čeho se domáhá, tedy že sám nemůže ve výroku rozsudku doplnit chybějící údaj o katastrálním území (viz in fine v bodu 36 citované právní věty rozsudku Nejvyššího soudu), nevyzval stěžovatele k jejímu odstranění s poučením podle §43 odst. 1 o. s. ř (bod 28).
38. Ústavní soud, vědom si sebeomezení plynoucího ze zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, dospěl k závěru, že výše uvedené vady, které vedly k porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou takové povahy a rozsahu, že je nelze napravit v rámci dovolacího či odvolacího řízení, nýbrž zajištění plné garance základních práv stěžovatele je možné pouze v řízení nalézacím. Z tohoto důvodu přistoupil Ústavní soud ke kasačnímu zásahu ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů všech tří instancí. Těmito důvody pak konkrétně byla nemožnost přistoupení dalšího účastníka v rámci odvolacího (§216 odst. 1 o. s. ř.) a dovolacího řízení (§243c odst. 1 o. s. ř.) a dále skutečnost, že dokud není rozhodnuto o prokázání stěžovatelova práva (žaloba na vyslovení neplatnosti dražby), nemůže být rozhodnuto o určení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem (bod 27 a bod 35 věta první; z tohoto důvodu pak Ústavní soud postupoval tak, jak je uvedeno v bodě 40).
39. Ústavní soud se pak musel vypořádat s otázkou, zda nárok stěžovatele není prekludován, když ten v zákonem stanovené propadné 3 měsíční lhůtě neuplatnil právo na určení neplatnosti dražby i vůči jejímu navrhovateli, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431): "Postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj "by mohlo", nikoli nutně musí vést).". V této souvislosti pak Ústavní soud upozorňuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 599/2007, ve kterém dovolací soud uvedl, že "Byla-li žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u soudu do 3 měsíců ode dne jejího konání (§24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách), právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nezaniklo, i když žaloba nesměřovala proti všem osobám, které se z hlediska věcné legitimace musí řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky řízení (postupem podle ustanovení §92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí této lhůty.".
40. Jelikož Ústavní soud zrušil i odstavec II výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 4. 2005 č. j. 7 C 262/2002-84, k jehož nápravě bylo vydáno opravné usnesení, resp. ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 (bod 2), tedy bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem pro vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele v tomto rozsahu za nepřípustnou. Ústavní soud proto výrokem III tohoto nálezu rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 8 Co 236/2007 jako návrhu nepřípustného [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
41. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že již jen z jeho vlastní rozhodovací činnosti (viz judikatura uvedená níže) je zřejmé, že problematika řádného označování nemovitostí tak, aby byly způsobilé pro zápis do katastru nemovitostí, činí nemalé obtíže nejen laické a odborné veřejnosti, ale i státním orgánům (viz nyní projednávaný případ). Jak uvedl Ústavní soud výše (bod 24), srozumitelnost právních předpisů se řadí mezi základní principy právního státu. Roztříštěná a komplikovaná právní úprava jednotlivých druhů nemovitostí a jejich označení často vede k zmaření právních úkonů účastníků, popř. k zcela zbytečnému přetěžování jak samotných katastrálních úřadů, tak i soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu, ve které se opakovaně zabýval a kritizoval přílišný formalismus katastrálních úřadů, které bezvýhradně lpí v řízení o povolení vkladu na doslovném splnění všech podmínek §5 odst. 1 katastrálního zákona [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 298/98 ze dne 21. 9. 1998 (N 102/12 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 447/03 ze dne 13. 10. 2004 (N 145/35 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 321/2000 ze dne 12. 6. 2002 (N 73/26 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 147/2000 ze dne 23. 10. 2002 (N 132/28 SbNU 129), ve kterém je uvedeno, že: "při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb."]. Ústavní soud tímto vyzývá Český úřad zeměměřický a katastrální ke zvážení, zda by nebylo vhodné podniknout kroky k zvýšení informovanosti občanů o řádném označovaní nemovitostí např. uvedením citace řádného a úplného označení nemovitosti ve výpisu z katastru nemovitostí, a to i v rámci dálkového přístupu.
42. Nejvyšší soud jako jediný účastník řízení neudělil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (viz body 6 a 21), přičemž přípisem ze dne 15. 4. 2010, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2010, sdělil předseda senátu 21 Cdo JUDr. Ljubomír Drápal, že z osobních důvodů se k nařízenému jednání nemůže dostavit a udělil souhlas k jednání bez jeho přítomnosti. Do doby konání jednání však Ústavnímu soudu nebyly doručeny žádné podklady odůvodňující nepřítomnost účastníka řízení a na řízení se v souladu s pravidly zastupování stanovenými rozvrhem práce Nejvyššího soudu nedostavil ani zastupující předseda senátu 21 Cdo. Ústavní soud nerozhodl o povinnosti Nejvyššího soudu k náhradě nákladů řízení jen z toho důvodu, že stěžovatel se jich, z pohledu Ústavního soudu velkoryse, vzdal.
43. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená a ve výroku I tohoto nálezu uvedená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.