ECLI:CZ:US:2010:2.US.2110.08.1
sp. zn. II. ÚS 2110/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. D., zastoupené JUDr. Jiřím Veselým, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Josefská 15, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 14 C 431/2003-102 ze dne 4. 10. 2005 a Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 98/2006-120 ze dne 27. 5. 2008, spolu s návrhem, jak má Okresní soud Brno-venkov rozhodnout, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, kterým bylo výrokem I. rozhodnuto, že nemovitosti, tvořící společné jmění manželů žalovaného a stěžovatelky, připadají do výlučného vlastnictví žalovaného, výrokem II. bylo rozhodnuto, že se zrušuje jejich podílové spoluvlastnictví k specifikovaným nemovitostem a tyto se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného a výrokem III. byly vypořádány nároky ze zaniklého společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 757 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný se proti bodu III. rozsudku soudu prvního stupně odvolal a dožadoval se poskytnuté delší lhůty k zaplacení uvedené částky.Krajský soud v Brně odvolání nevyhověl a výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve výrocích I. a II. nabyl právní moci dne 7. 11. 2005, výrok III. až dne 30. 6. 2008.
Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby soudu prvního stupně bylo uloženo rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které jí měla nebo má být poskytnuta uvedená částka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerozhodl rozsudkem, jak je mu uloženo v §223 o.s.ř., ale pouze usnesením, čímž stěžovatelku s největší pravděpodobností zbavil možnosti zajistit nápravu dovoláním. Dovolání stěžovatelka přesto podala.
Stěžovatelka dále namítá, že lhůta pro peněžní plnění není v rozsudku soudu prvého stupně přesně vyjádřena a dle jejího názoru by měl být rozsudek doplněn o údaj, ke kterému výroku se lhůta šesti měsíců vztahuje.
Dle stěžovatelky se oba soudy dopustily porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť byla poškozena nejasným a různý výklad připouštějícím rozhodnutím soudu.
Ústavní soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 čj. 22 Cdo 450/2009-154 (doručeného mu dne 21. 10. 2010) zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění, bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není).
Ústavní soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci není standardním postupem možná.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti i z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka proti rozhodnutí, resp. výroku III. soudu prvého stupně, kterým byla žalovanému stanovena lhůta k plnění, odvolání nepodala. Z obsahu ústavní stížnosti i z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného přitom jednoznačně vyplývá, že s délkou lhůty stanovenou žalovanému k plnění nesouhlasila a výrok soudu prvního stupně považovala za nejednoznačný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, aniž však vyčerpala procesní prostředek k ochraně jejího práva určený, tj. v daném případě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že odvolací soud ve věci rozhodoval k odvolání žalovaného (který v něm uplatnil zcela jiné námitky, než vznáší stěžovatelka) a že stěžovatelka podala dovolání, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neznamená, že by stěžovatelka, která tvrdí, že rozhodnutím soudu (v důsledku jeho nejednoznačnosti) došlo k porušení jejího práva, nemusela před podáním ústavní stížnosti vyčerpat zákonný prostředek k ochraně jejího práva.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat odůvodněností ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh nepřípustný. Návrh, aby Ústavní soud soudu prvního stupně uložil znovu rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které stěžovatelce měla nebo má být poskytnuta předmětná částka, je třeba odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj