ECLI:CZ:US:2010:2.US.2121.10.1
sp. zn. II. ÚS 2121/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 ve věci ústavní stížnosti L. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010 sp. zn. 10 To 78/2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2010 sp. zn. 5 Nt 244/2010, na jejichž základě byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010 sp. zn. 10 To 78/2010 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2010 sp. zn. 5 Nt 244/2010 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. července 2010 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 29. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením soudu prvního stupně byl vzat do předběžné vazby a usnesením soudu druhého stupně byla zamítnuta jeho stížnost jako nedůvodná. Tvrdí, že jejich vydáním byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně absenci odůvodnění, jakož i závěr, že jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně není přípustná. Dále rekapituluje obsah své stížnosti a zaměřuje se na závěr, že se nehodlá podrobit trestnímu řízení na Ukrajině, což má vyplývat z obsahu jeho výpovědi, podle níž nehodlá opustit území České republiky. Závěr o tom, zda se hodlá, či nehodlá podrobit trestnímu řízení na Ukrajině, považuje za spekulativní. Především však namítá, že smyslem institutu předběžné vazby je znemožnit útěk osoby, o jejíž vydání se jedná, a nikoliv vlastní vydání do ciziny. Je v rozporu s touto logikou, pokud soud druhého stupně argumentuje tím, že stěžovatel tuzemsko neopustí.
II.
Rekapitulace postojů ostatních účastníků řízení
3. Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
4. Vrchní státní zastupitelství v Praze i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
III.
Skutková východiska
5. Z kopií napadených usnesení a z dalších vyžádaných listin vyplývá, že na stěžovatele byl Shevchenkivskym obvodním soudem v Kyjevě vydán dne 27. ledna 2010 mezinárodní zatýkací rozkaz v tam vedené trestní věci pro trestný čin obchodu s lidmi. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími osobami pod záminkou poskytnutí zaměstnání nelegálně převedl z Ukrajiny do České republiky dvě ukrajinské státní příslušnice s úmyslem jejich zneužívání v určitých nočních klubech ve Velkém Šenově a ve Varnsdorfu. Za tento trestný čin může být stěžovateli uložen trest odnětí svobody v maximální výměře 12 let. Stěžovatel je občanem Ukrajiny, v tuzemsku má povolen trvalý pobyt, žije zde s přítelkyní, má v tuzemsku stavební firmu (pozn.: pod IČ ... od 18. listopadu 1996, jak vyplývá z údajů obsažených na webových aplikacích Ministerstva financí). Stěžovatel při svém výslechu před soudem prvního stupně mimo jiné uvedl, že mu končí pětiletá lhůta potřebná k podání žádosti o státní občanství České republiky, již hodlá podat.
6. Návrh státní zástupkyně na uvalení předběžné vazby byl odůvodněn tím, že je na Ukrajině proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin ohrožený vysokou trestní sazbou a s ohledem na to, že stěžovatel pobývá v cizině (tzn. v České republice), je dána obava podle §396 odst. 1 trestního řádu. Soud prvního stupně shledal obavu z útěku stěžovatele v kombinaci skutečnosti, že je stěžovatel stíhán na Ukrajině pro závažný trestný čin, který je ohrožen vysokou trestní sazbou, a dále že je cizincem pobývajícím v tuzemsku. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně argumentoval tím, že má v tuzemsku trvalý pobyt a nemá v úmyslu se vzdalovat z České republiky. Tuto stížnost soud druhého stupně zamítnul s tím, že je Česká republika zavázána realizovat předmětný mezinárodní zatýkací rozkaz, že je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání, v němž je stěžovatel ohrožen vysokou trestní sazbou, a že je z výslechu stěžovatele zřejmé, že nehodlá opustit území České republiky, tedy nehodlá se ani podrobit trestnímu řízení na Ukrajině.
IV.
Právní východiska
7. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Mezi ně ovšem nepochybně patří osobní svoboda, chráněná v čl. 8 Listiny, a s ohledem na její význam není povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000, N 17/17 SbNU 121).
8. Ústavní soud se v minulosti vyslovil, že pokud je účelem předběžného šetření - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, a řízení o vydávání do ciziny se nachází stále ve fázi předběžného řízení (jak tomu je i v dané věci), pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání; rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření ještě neskončilo a státní zástupce veškeré nezbytné materiály spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil. V řízeních týkajících se předběžné vazby je tak nutno zkoumat skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, a nikoli již výše zmiňované skutečnosti, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti jejího vydání do ciziny (usnesení sp. zn. I. ÚS 437/06 ze dne 12. 9. 2006, U 10/42 SbNU 527).
9. Ústavní soud přitom v minulosti rovněž zdůraznil, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území státu, kde je stíhán, vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Odkázal přitom na skutečnost, že vzetí do předběžné vazby je institutem fakultativním, jak potvrzuje i právní doktrína (nález sp. zn. II. ÚS 1542/07 ze dne 18. 10. 2007, N 166/47 SbNU 185).
V.
Závěry
10. Na shora uvedených zásadních východiscích nemá Ústavní soud důvod nic měnit ani v posuzovaném případě.
11. Jak je shora vyloženo, může být důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou toliko obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. O nic takového se ovšem ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. Obě se totiž v podstatě opírají toliko o skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin, který je ohrožen vysokou trestní sazbou - což je pouze obecné konstatování -, a dále o skutečnost, že je stěžovatel cizincem pobývajícím v tuzemsku - což je ovšem rovněž jen ryze obecný argument. Se soudem druhého stupně lze jistě souhlasit v tom, že je Česká republika zavázána realizovat mezinárodní zatýkací rozkaz vydaný ve věci stěžovatele na Ukrajině, a to řádným provedením vydávacího řízení. Ovšem omezení osobní svobody předběžnou vazbou není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení vydávacího řízení a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí soudu o vydání.
12. Z toho důvodu hrály roli mimo jiné vazby stěžovatele na Českou republiku, které stěžovatel zdůrazňoval v řízení předcházejícím obě napadená rozhodnutí, s nimiž se obecné soudy výslovně vůbec nijak nevypořádaly. To ovšem s ohledem na hodnotu osobní svobody jednotlivce nelze považovat za ústavněprávně akceptovatelné v situaci, kdy jak státní zástupkyni, tak i oběma soudům chyběly argumenty konkrétně odůvodňující obavu z útěku stěžovatele. Za takový konkrétní důvod totiž rozhodně nelze považovat ani fakt, že stěžovatel nesouhlasí se svým vydáním k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jak uvedl soud druhého stupně a jak mu to zcela správně vytýká stěžovatel.
13. Lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatele je opodstatněná, a proto jí bylo zcela vyhověno. Došlo k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny, a proto byla napadená rozhodnutí zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
14. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastnici s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili.