infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2010, sp. zn. II. ÚS 227/10 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.227.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.227.10.1
sp. zn. II. ÚS 227/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele J. J., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 9 To 559/2009 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. ZT 412/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Dne 26. 1. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 3 Nt 209/2009 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §68 odst. 1 tr.řádu z důvodu §67 písm. a), b) a c) tr.řádu bere do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Usnesením policejního orgánu Oddělení hospodářské kriminality Hodonín Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 22. 10. 2009 č.j. KRPB-6595-60/TČ-2009-060681 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr .zákona, útisku podle §237 tr.zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu byla napadeným usnesením okresního státního zástupce zamítnuta. Usnesení krajského soudu stěžovatel vytýká, že je nezákonné a byl tedy vzat do vazby nikoliv způsobem, který stanoví zákon. Nezákonnost usnesení spatřuje stěžovatel v porušení §77 odst. 1 tr. řádu, dle nějž musí být zadržená osoba odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení, jinak musí být propuštěna. Stěžovatel byl prokazatelně zadržen dne 2. 11. 2009 v 9:40 hod. a o návrhu na vzetí do vazby obviněného bylo rozhodováno dne 4. 11. 2009 v 11:20 hod. Za této situace nezbývá než konstatovat, že pokud bylo o návrhu na jeho vzetí do vazby rozhodováno v 11:20 hod., tedy více jak 48 hodin od fyzického zadržení, jednalo se o rozhodnutí nezákonné a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Takový postup je v rozporu se základními zásadami trestního řízení a zcela nepřípustný v otázkách tak závažných, jakými omezení osobní svobody jedince bezesporu jsou. V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením okresního státního zastupitelství byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. O této stížnosti rozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně - Mgr. Z. M. - dne 9. 11. 2009. V souladu s ust. §146 odst. 2 tr. řádu předloží policejní orgán věc k rozhodování státnímu zástupci, který nad přípravným řízením vykonává dozor. Výjimkou je však situace, kdy tento státní zástupce sám dal souhlas nebo pokyn k vydání takového usnesení, neboť by nemohl nestranně podanou stížnost přezkoumat. Dal-li totiž státní zástupce pokyn k zahájení trestního stíhání, jako tomu bylo v jeho případě, vyjadřuje tak jednoznačně svůj právní názor na postup v konkrétní trestní věci. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje námitky týkající se důvodů vazby, postačí obecné konstatování skutečnosti, že Ústavní soud v rozhodování obecných soudů ohledně těchto důvodů a jejich trvání neshledal jakékoli prvky libovůle a že obě napadená rozhodnutí (jak soudu I. stupně, tak i soudu stížnostního) jsou náležitým způsobem odůvodněna. V dané věci stěžovatel zejména tvrdí, že v jeho případě nebyly dodrženy všechny zákonné lhůty, čímž bylo porušeno jeho právo dle čl. 8 odst. 3 Listiny. Jak však ověřil Ústavní soud, k překročení zákonných lhůt nedošlo, neboť stěžovatel byl zadržen dne 2. 11. 2009 v 9:40 hod., návrh na vzetí do vazby byl doručen okresnímu soudu dne 3. 11. 2009 v 15:20 hod. a o vazbě soud rozhodl dne 4. 11. 2009 v ve 12:12 hodin. Omezení osobní svobody je limitováno čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého musí být zadržená osoba nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu a soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Jak vyplývá ze shora uvedených časových údajů, byly lhůty pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení dodrženy. Napadeným usnesením okresního státního zástupce byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele. V něm stěžovatel spatřuje porušení ustanovení §146 odst. 2 tr. řádu. Rovněž tuto námitku stěžovatele nelze než odmítnout jako nedůvodnou. Podle §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu v případě, že státní zástupce dá souhlas nebo pokyn policejnímu orgánu k vydání usnesení, rozhoduje o stížnosti proti takovému usnesení nadřízený státní zástupce, tedy státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství. Z obsahu dozorového spisu sp. zn. ZT 412/2009, z něhož má Ústavní soud k dispozici kopii relevantních rozhodnutí, vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele dle §160 odst. 1 trestního řádu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. KRPB- 6595/TČ-2009-060681 vydal policejní komisař bez pokynu či souhlasu Mgr. Z. M. (dozorového státního zástupce) či jiného státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, a proto nebyl důvod, aby o stížnosti proti tomuto usnesení rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Dozorový státní zástupce sice vydal dne 12. 3. 2009 pod sp. zn. 1 ZN 52/2009 pokyn, v něm však policejnímu orgánu toliko ukládá prověřit podané trestní oznámení, shrnuje jeho podstatu a nastiňuje mu, jaké trestné činy lze v oznámeném jednání spatřovat. Přezkoumáním obsahu tohoto pokynu je zcela zjevné, že jej nelze brát jako pokyn k vydání usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu ze dne 22. 10. 2009; toto usnesení vydal policejní komisař až na základě výsledků následného prověřování a po vlastní úvaze. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu ani státního zastupitelství v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Jak obecný soud, tak i státní zástupce interpretoval a aplikoval trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 29. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.227.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 227/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 1. 2010
Datum zpřístupnění 6. 5. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Hodonín
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67, §77, §146 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba/vzetí do vazby
vazba/limit délky
stížnost
orgán činný v trestním řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-227-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65897
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02