ECLI:CZ:US:2010:2.US.2369.08.1
sp. zn. II. ÚS 2369/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. II. ÚS 2369/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G. proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, 5. oddělení obecné kriminality, sp. zn. ČTS: ORIII-2748/SKPV-2005 ze dne 27. března 2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. Nt 2058/2008 ze dne 4. července 2008, ve věci uložení pořádkové pokuty za odmítnutí strpět odběr pachové srovnávací stopy, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, 5. oddělení obecné kriminality, a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. září 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Konkrétně stěžovatel poukazoval pouze na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že stěžovateli byla usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, 5. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), sp. zn. ČTS: ORIII-2748/SKPV-2005 ze dne 27. března 2008 uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč, neboť ačkoli byl stěžovatel řádně vyzván k odběru pachové srovnávací stopy a poučen dle §114 a §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl se tomuto úkonu podrobit.
Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 8 svým usnesením sp. zn. Nt 2058/2008 ze dne 4. července 2008 zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti setrval na svém stanovisku, že odmítnutím odběru pachové srovnávací stopy pouze využil svého práva na obhajobu. Podle stěžovatelova názoru není jeho povinností umožnit policejnímu orgánu sejmutí kontrolní pachové stopy a nemůže být k tomu nucen, a to ani pořádkovou pokutou. Její uložení proto považuje za nezákonné, neboť je v rozporu s Ústavou České republiky nutit osobu vyrábět důkazy proti sobě, zvláště za situace, kdy tzv. pachová stopa je problematickým důkazem, který může být policií zneužit, čehož se právě v tomto případě obával. Opakované žádosti o odebrání pachových srovnávacích stop po více jak dvou letech v téže věci považuje dále za nátlak na svou osobu. Kromě toho stěžovatel zdůraznil, že se v dotčené době nenacházel v postavení obviněného, ale pouze podezřelého, a nebylo tudíž možno proti němu použít ustanovení daných trestním řádem. O neoprávněnosti a protizákonnosti rozhodování policejního orgánu a soudu svědčí i skutečnost, že předmětná trestní věc, ve které stěžovatel společně s manželkou figuroval jako podezřelý, byla posléze odložena z důvodu, že se nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání dle §160 trestního řádu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Policejní orgán ve vyjádření ze dne 11. února 2009 nejprve vylíčil podstatu trestní věci vedené pod sp. zn. ČTS: ORIII-2748/SKPV-2005. Uvedl, že stěžovatel byl spolu s manželkou důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu podílnictví dle ustanovení §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona. Dne 17. ledna 2006 byly proto ve věci zahájeny úkony trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu. Jelikož bylo třeba vyhodnotit kriminalistické stopy zajištěné na místě činu, mezi nimi i otisk pachové stopy, byl dne 16. března 2006 stěžovatel vyzván k podrobení se odběru srovnávací pachové stopy, což odmítl. Usnesením policejního orgánu ze dne 22. března 2006, ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 19. dubna 2006, mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že ve věci nebylo možno dále rozhodnout a stěžovatel svou vinu kategoricky popíral a tuto svaloval na osobu neznámého pobytu, byl stěžovatel dne 26. března 2008 opětovně vyzván k odběru srovnávací pachové stopy a řádně poučen o následcích nevyhovění výzvy. Stěžovatel odběr opět odmítl, a policejním orgánem bylo tedy přistoupeno k uložení pořádkové pokuty ve výši 15 000 Kč, a to napadeným usnesením ze dne 27. března 2008.
Policejní orgán se v této souvislosti důrazně ohradil proti neoprávněnému a nepodloženému obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle §158 trestního zákona, vznesenému stěžovatelem v ústavní stížnosti, přičemž kategoricky odmítl nařčení stěžovatele, že by se z jeho strany jednalo vůči stěžovateli o nezákonný nátlak či pokus o zneužití srovnávací pachové stopy po jejím namnožení. Naopak ze strany policejního orgánu bylo podle jeho slov postupováno zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a současně v souladu s ustanoveními §66 a 114 trestního řádu. Zdůraznil, že sejmutí pachové stopy je úkonem trestního řízení, a proto je povinen se úkonu podrobit každý, přičemž může být k tomuto kroku donucen uložením pořádkové pokuty nebo za splnění určitých podmínek i fyzickým překonáním odporu. Posledně jmenovaného oprávnění policejní orgán nevyužil s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel je invalidním důchodcem. "... ze slušnosti byly podezřelému poskytnuty dvě šance k odběru (poskytnutí) srovnávací pachové stopy a dosud nebyl o možnosti postupu dle §114/4 trestního řádu ani poučen, neboť snahou orgánu činného v trestním řízení bylo celou věc vyřešit bezkonfliktně".
Policejní orgán také potvrdil, že v mezidobí bylo rozhodnuto o odložení věci dle §159a odst. 4 trestního řádu, neboť se od stěžovatele nepodařilo zajistit srovnávací pachovou stopu a nepodařilo se ani zajistit domnělého pachatele, označeného stěžovatelem. Jak ale zdůraznil, jedná se o odložení dočasné. Nadále jsou prováděny úkony trestního řízení a v případě, že se podaří zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, bude také zahájeno.
Obvodní soud pro Prahu 8 odkázal toliko na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že k věci nemá nic, co by dodal.
Na uvedená vyjádření, která byla stěžovateli zaslána k případné replice, již nebylo reagováno.
Po přezkoumání obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je nutné uvést, že v podstatě totožnými námitkami, které stěžovatel uplatnil v nyní projednávaném návrhu, se již zabýval Obvodní soud pro Prahu 8 v napadeném usnesení ze dne 4. července 2008 a nepřisvědčil jim. Především odmítl tvrzení stěžovatele o nezákonnosti pořádkové pokuty z důvodu jejího opakovaného uložení či pro to, že stěžovatel nevystupoval v postavení obviněného a nebylo možno proti němu využít prostředků daných trestním řádem. Úkonům dle §114 odst. 2 trestního řádu je povinen se podrobit každý, přičemž se jedná o postup prováděný v průběhu trestního řízení, které zahrnuje i dobu, kdy je vedeno přípravné řízení, tedy dobu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení do zahájení trestního stíhání [srov. §158 odst. 3 písm. e) trestního řádu]. Obvodní soud pro Prahu 8 též správně odkázal na stanovisko Ústavního soudu, které zastává ve vztahu k obecné věrohodnosti důkazu srovnáním pachových stop. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně konstatuje, že užití tohoto důkazu je v souladu s §89 odst. 2 trestního řádu, dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. června 1997 (N 84/8 SbNU 281), nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. března 1998 (N 28/10 SbNU 179), usnesení sp. zn. IV. ÚS 202/98 ze dne 25. listopadu 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 313/99 ze dne 18. dubna 2001, nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. května 2003 (N 69/30 SbNU 163), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. června 2003 (N 84/30 SbNU 287), usnesení sp. zn. II. ÚS 152/03 ze dne 5. října 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 90/04 ze dne 27. května 2004, nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. února 2006 (N 41/40 SbNU 341), usnesení sp. zn. II. ÚS 350/06 ze dne 18. října 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 2443/07 ze dne 15. července 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3034/08 ze dne 18. ledna 2010 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z důkazu srovnání pachových stop je nicméně možné vyvodit jen to, že se pachatel nacházel na místě, na němž byla stopa sejmuta. Pouze na základě důkazního pramene v podobě pachové stopy by tedy nebylo možno jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, z jehož spáchání byl podezřelý. Z tohoto pohledu jsou proto obavy stěžovatele stran údajné "problematičnosti" pachových stop neopodstatněné. Navíc provedení tohoto vyšetřovacího úkonů nemusí nutně směřovat k potvrzení obvinění, nýbrž může naopak sloužit k vyvrácení obvinění či podezření konkrétní osoby z trestného činu.
Stěžejní námitku ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatele, podle něhož došlo k porušení jeho práva na obhajobu, byl-li prostřednictvím pořádkové pokuty nucen podrobit se odběru srovnávací pachové stopy. Takto získaný důkaz by podle jeho názoru byl stižen následkem absolutní neúčinnosti dle §89 odst. 3 trestního řádu, neboť k jeho získání bylo použito nezákonného donucení či hrozby takovéhoto donucení. Dle Ústavy České republiky přitom nikdo nesmí nutit osobu "vyrábět důkazy proti sobě".
V této souvislosti II. senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. února 2006 (N 41/40 SbNU 341), v němž Ústavní soud označil uložení pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 trestního řádu za situace, kdy obviněný odmítl součinnost v poskytnutí důkazu (strpět sejmutí srovnávací pachové stopy), který jej mohl usvědčovat, za ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti obviněného, jež odporuje kautelám obsaženým v Listině a mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Totožnou argumentaci pak použil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 655/06 ze dne 23. května 2007 (N 89/45 SbNU 303), v němž se zabýval obdobnou problematikou, jíž se dotýká nyní projednávaná ústavní stížnost, tedy uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti uložené v ustanovení §114 odst. 2, 4 trestního řádu, respektive za neuposlechnutí výzvy k poskytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů. Vzhledem k tomu, že zde vyjádřený právní názor II. senát nesdílel, předložil věc podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska.
Plénum Ústavního soudu posléze přijalo dne 30. listopadu 2010 stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.). Na jeho odůvodnění a nosné důvody zde uvedené Ústavní soud zcela odkazuje. Jen pro stručnost, Ústavní soud v citovaném stanovisku konstatoval, že pravidlo "nemo tenetur se ipsum accusare" ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat") nelze, i přes jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, považovat za bezbřehé. V tomto smyslu Ústavní soud neshledal za protiústavní, respektive v rozporu s tímto pravidlem, postup, při kterém dochází k sejmutí pachové stopy, odběru vzorku vlasů či bukálního stěru, i když se tak děje nikoliv se souhlasem obviněného (podezřelého). Jinými slovy, od obviněného či podezřelého lze požadovat, aby strpěl odnětí odebrání uvedených vzorků, které existují nezávisle na vůli podezřelého a slouží jako podklad pro forenzní vyšetření, třeba i za pomoci donucení, a navzdory skutečnosti, že ho tyto důkazy usvědčují, není přípustné požadovat toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů. Dostavení se a samotná účast na úkonu za "aktivní jednání" ve smyslu výše uvedeném považováno přitom není.
Povinnost podrobit se těmto úkonům je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro ochranu společnosti před trestnými činy (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy), přestože mohou představovat zásah do práva obviněného (podezřelého) na soukromý život.
Ústavní soud současně upozornil, že postupy aplikované příslušnými orgány při opatřování uvedených biologických vzorků musí dodržovat rámec stanovený právními předpisy a musí respektovat obecné principy, na nichž je založena činnost státních orgánů, zejména v maximální možné míře šetřit ústavně zaručená práva a svobody dotčených osob (srov. §2 odst. 4 trestního řádu, §9 a 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Ustanovení §114 odst. 2 trestního řádu ukládá povinnost strpět jakékoli osobě, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon (obecně odběr biologického materiálu), není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Z odstavce třetího pak vyplývá, že je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění. K popsaným úkonům se řadí i sejmutí srovnávacího vzorku pachu. Je prováděno několikaminutovým přiložením pachového snímače k tělu obviněného (podezřelého), které je toliko pasivním objektem ohledání. Jedná se o tzv. neinvazivní metodu odběru biologického materiálu, která je naprosto bezbolestná a není spojena s nebezpečím pro zdraví osoby, jež se jí podrobuje. Úkon si může provést osoba sama podle pokynů policisty, může jej provést též policista nebo odborný zdravotnický pracovník. Celý postup je po technické stránce detailně popsán v interních policejních předpisech, je zcela bezpečný, trvající několik málo minut a spojen jen s nepatrným zásahem do fyzické integrity, nijak nezatěžuje osobu ani po psychické stránce (srov. odstavec 25 stanoviska ze dne 30. listopadu 2010).
Citováno dále ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10: "Z hlediska gramatického výkladu je třeba v souvislosti s tzv. neinvazivní metodou vzít v úvahu i překlad latinského mudrosloví nemo tenetur se ipsum accusare. Vedle překladu užitého v odlišném stanovisku Jana Musila a citovaného v odstavci 8 tohoto stanoviska se nabízí obecně tradovaný překlad slovesa tenere i v nejčastěji užívaném českém významu "držeti", eventuálně "pevně držeti" (srov. podrobněji J. M. Pražák, F. Novotný, J. Sedláček, Latinsko-český slovník k potřebě gymnasií a reálných gymnasií, 15. vydání, Praha 1941, str. 1200-1201), v pasivním infinitivu pak vedle nedokonavého "býti vázán" stojí rovnocenně dokonavé "býti svázán". Latinský indikativ prézentu přitom má pouze jeden společný tvar pro vyjádření českého vidu nedokonavého i dokonavého. V případě sejmutí pachové stopy, odběru vzorku vlasů či bukálního stěru při volbě právě popsaného významu slovesa tenere - jak byl vysvětlen výše - za použití postupu uvedeného v odstavci 25 tohoto stanoviska neminem tenent, a tedy citovaný princip není porušen."
Jak již bylo výše poznamenáno, k zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování důkazu pachovou zkouškou je možno v mezích daných zákonem užít i donucovacích prostředků.
Příslušná úprava stanoví, že pokud osoba, o kterou se jedná, povinnosti stanovené na podkladě §114 odst. 1 až 3 trestního řádu nevyhoví, může jí být uložena pořádková pokuta dle §66 trestního řádu. Podmínkou však je, aby taková osoba byla na následky nevyhovění předem upozorněna (§114 odst. 5 trestního řádu). Od účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 321/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se podezřelý nebo obviněný poučí také o možnosti postupu podle odstavce čtvrtého, který za určitých podmínek připouští vynucení strpění úkonů podle odstavců 1 až 3, s výjimkou odběru krve nebo jiného obdobného úkonu spojeného se zásahem do tělesné integrity, i fyzickým překonáním odporu.
V nyní posuzovaném případě byl dne 26. března 2008 stěžovatel za přítomnosti své právní zástupkyně řádně vyzván k podrobení se odběru srovnávací pachové stopy dle §114 trestního řádu a současně byl dle ustanovení §66 trestního řádu poučen o následcích nevyhovění této výzvě. Jelikož odběr odmítl, bylo ze strany policejního orgánu přistoupeno k realizaci zákonem aprobovaného donucení. Stěžovateli byla uložena pořádková pokuta, kterou lze z hlediska intenzity považovat za mírnější donucovací prostředek než překonání fyzického odporu, kteréžto oprávnění policejní orgán, maje ohledy na poměry stěžovatele, nevyužil.
V daných souvislostech se přezkoumávaná rozhodnutí policejního orgánu a Obvodního soudu pro Prahu 8 jeví ústavně konformními a tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv jako nedůvodné. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.