ECLI:CZ:US:2010:2.US.2513.10.1
sp. zn. II. ÚS 2513/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Toužimské stavební společnosti, s. r. o., IČ 26399113, se sídlem Stará Kysibelská 1, 360 09 Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 177/2010-131, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2010, č. j. 48 Cm 284/2009-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 4 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 1,187.550 Kč. Po vydání rozsudku Okresním soudem v Chebu byl tento rozsudek k odvolání žalobkyně Krajským soudem v Plzni zrušen z důvodu věcné nepříslušnosti a věc postoupena Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Bezprostředně poté vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. června 2009, č. j. 48 Cm 284/2009-101, řízení zastavil a současně zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. K žádosti žalobkyně o vrácení soudního poplatku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. 48 Cm 284/2009-113, rozhodl, že žalobkyni se soudní poplatek ze žaloby ani z odvolání nevrací. Krajský soud v Plzni konstatoval, že jednání ve věci samé je zahájeno přednesem žaloby a tímto okamžikem zaniká i možnost vrátit soudní poplatek ze žaloby a to i tehdy, kdyby úkony věcně nepříslušného soudu byly nicotné, neboť přednes žaloby je úkonem účastníka a nikoliv soudu.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 177/2010-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že jednání před Okresním soudem v Chebu, byť věcně nepříslušným, proběhlo, a proto nelze s ohledem na §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") zaplacený poplatek vrátit. Přitom nelze přehlédnout skutečnost, že to byla žalobkyně, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu. Odvolací osud dále uvedl, že poplatek není možno vrátit ani na základě §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, neboť okolnost, že soudní poplatky vyměřil věcně nepříslušný soud nelze považovat za nesprávnou výzvu či rozhodnutí.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že jí není možno vrátit soudní poplatek. Vyslovuje přesvědčení, že situaci je nutno posuzovat tak, že řízení bylo na základě zpětvzetí žaloby zastaveno před prvním jednáním, takže je na místě aplikovat §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, přičemž na jednání před věcně nepříslušným Okresním soudem v Chebu je třeba hledět jako na nulitní. Pouze jednání vedené před věcně příslušným soudem má právní relevanci a výsledek takového jednání je pro účastníky závazný. Usneseními Okresního soudu v Chebu, jimiž byl vyměřen soudní poplatek, bylo porušeno právě citované ustanovení, neboť o nich rozhodl věcně nepříslušný soud a následky, které taková rozhodnutí vyvolají, nelze akceptovat. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na §3 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle něhož ve věcech soudních poplatků rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný v prvním stupni. Stěžovatelka dále zpochybňuje výklad §226 odst. 2 o. s. ř., který provedl Krajský soud v Plzni. K tomu uvádí, že citované ustanovení dopadá na jinou než v předloženém případě řešenou situaci, neboť v dané věci k projednání před věcně příslušným soudem nikdy nedošlo. Pro případ, že nebude aplikován §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, odkázala stěžovatelka na §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, který stanovuje povinnost vrátit soudní poplatek zaplacený na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí. Takový postup je podle stěžovatelky třeba zvolit i v případě rozhodnutí nezákonného (vydaného věcně nepříslušným soudem).
III.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti usnesení o nevrácení zaplaceného soudního poplatku. Ústavní stížnost tedy řeší otázku nákladů řízení. K této otázce se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že takové rozhodnutí spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000) a případy, kdy je otázka nákladů řízení otevřena věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatelka v dané věci zpochybňuje výklad a aplikaci §226 odst. 2 o. s. ř., popř. §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. To lze však učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
7. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku. K tomu lze dále podotknout, že účelem soudních poplatků je jednak chránit soudní systém před nesmyslnými nebo zbytečnými podáními, které mohou vyústit v nákladné soudní řízení, jednak mají částečně sloužit i ke krytí nákladů již proběhlého řízení. Z tohoto pohledu je také třeba nahlížet na rozhodnutí obecných soudů. V dané věci proběhlo řízení před obecným soudem, třebaže věcně nepříslušným, a v tomto jednání byl dokonce vydán i rozsudek. To znamená, že státu nepochybně vznikly náklady související s řízením. Navíc bylo třeba zohlednit i tu okolnost, že to byla stěžovatelka, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu