ECLI:CZ:US:2010:2.US.2630.09.1
sp. zn. II. ÚS 2630/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. B., právně zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 262/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 30 Cdo 1700/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2009 stěžovatel brojí proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 10 odst. 1, 2, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu na ochranu osobnosti. Na straně žalující vystupoval se stěžovatelem ještě Ing. J. M. Původně žalovaným byla společnost SAMAB, spol. s r.o, vydavatel reklamního periodika brněnské NOS. V žalobě se oba žalobci domáhali zaplacení nemajetkové újmy v penězích, každý ve výši 100.000 Kč. Neoprávněný zásah spatřovali v tom, že žalovaný jako vydavatel periodického tisku s názvem "Brněnské NOS'' uveřejnil ve vydání ze 44. týdne roku 1995 inzerát, v němž dle žalobců byla zcela nadbytečně uvedena jména a příjmení žalobců, včetně jejich tehdejšího bydliště, přičemž inzerát vyvolal představu, že společnost žalobců je zadlužena. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 24 C 25/96-24 ze dne 23. 5. 1997 žalobu zamítl. K odvolání žalobců vrchní soud rozsudek soudu I. stupně usnesením č.j. 1 Co 175/97 - 38 ze dne 30. 12. 1997 zrušil. V mezidobí se na základě procesních kroků žalobců stali účastníky řízení na straně žalovaných R. D. a Ing. P. B. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 24 C 25/96-141 ze dne 26. 1. 2000 žalobu zamítl. K odvolání žalobců vrchní soud rozsudkem č.j. 1 Co 53/2000-169 ze dne 18. 10. 2000 v části vztahující se k 3. žalovanému rozsudek potvrdil, v části týkající se žalovaného 2. byl rozsudek zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této fázi řízení žalobci změnili žalobu tak, že se domáhali navíc i písemné omluvy, tedy morálního zadostiučinění. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 24 C 25/96-334 ze dne 26. 9. 2003 žalobu zamítl. K odvolání žalobců vrchní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že řízení ve vztahu k l. žalovanému zastavil a ve vztahu k 2. žalovanému potvrdil. Oba žalobci podali proti tomuto rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel má zato, že postup obecných soudů v dané věci nebyl ve shodě s ústavními principy. Není v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a tedy ani s ústavními principy, pokud se v rozhodovací praxi uplatnila spíše zásada svévolného hodnocení důkazů nebo přihlížení k takovým důkazům, který nebyly žádnou stranou navrženy nebo které časově nesouvisí s projednávaným případem. V podrobně koncipované ústavní stížnosti, v níž uvádí zejména skutkové okolnosti celého případu, stěžovatel poukazuje dále na to, že v případě vrchního soudu se jedná o rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že v něm byla posuzována toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./ . Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu a dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,přípustnosti dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů, což je zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci považoval stěžovatel za otázku zásadního právního významu výklad a aplikaci ustanovení §11 a násl. obč. zákoníku. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení k této námitce vyjádřil a vysvětlil, že výklad i aplikace cit. ustanovení, jak jej provedly soudy nižších stupňů, je správný a nemůže založit přípustnost dovolání. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pak zcela odpovídá ust. §243c odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud v odůvodnění rozhodnutí pouze stručně vyloží důvody, které k odmítnutí dovolání vedly.
Pokud se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu je řádně a závažnosti celého případu i úměrně odůvodněno. Z hlediska Ústavního soudu se pak nejedná ani o rozhodnutí překvapivé, ani o rozhodnutí nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Při posouzení věci obecné soudy vycházely ze shodného základu skutkových zjištění, přičemž oběma stranám řízení bylo zcela jasné, které skutečnosti byly předmětem dokazování a jaké důkazy byly provedeny. Povinnosti odvolacího soudu vyplývající z občanského soudního řádu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na konkrétní věc nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát konečný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran.
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu