ECLI:CZ:US:2010:2.US.2806.08.1
sp. zn. II. ÚS 2806/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 906/2008 ze dne 28. srpna 2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 313/2007 ze dne 24. ledna 2008 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 1 T 120/2006 ze dne 25. července 2007, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku a byl mu uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody a trest zákazu činnosti, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. 6 Tdo 906/2008, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2008 sp. zn. 10 To 313/2007 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. července 2007 sp. zn. 1 T 120/2006 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. listopadu 2008 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 3. prosince 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že jako vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství městského úřadu jednak poté, co byla R. L. uložena za přestupek podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pokuta a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, se s R. L. v březnu 2006 dohodl na tom, že mu za protislužbu zajistí snížení zákazu činnosti na čtyři měsíce, a následně uložil referentovi svého odboru M. H., aby vydané rozhodnutí o přestupku R. L. s ohledem na uzavřenou dohodu změnil, dále tím, že na základě intervence náměstka ředitele okresního ředitelství Policie České republiky nejprve 10. listopadu 2005 "licitoval" s J. K. K. o sankcích za jím spáchané přestupky podle §22 odst. 1 písm. f) a §30 odst. 1 písm. h) a i), odst. 2 zákona o přestupcích, až se s ním dohodl jak na výši sankce, tak i na době jejího uložení, a poté vyzval vedoucího oddělení svého odboru P. S. k realizaci této dohody, a konečně tím, že po dohodě se svojí spolupracovnicí, a zároveň manželkou pana J. L., za jeho přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích dne 13. října 2005 uložil pouze napomenutí. Za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Rozsudkem odvolacího soudu byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově byl stěžovateli uložen stejný trest společně s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti roků, přičemž bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo ovlivnit jeho postavení, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahům do jeho práv a svobod chráněných v čl. 4 odst. 4, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel konkrétně namítá, že se rozhodnutí obecných soudů opírají o skutkový základ, který byl získán v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž nebylo přihlíženo ani k jeho námitkám v tomto směru. Poukazuje na to, že jeden rok před zahájením jeho trestního stíhání soud prvního stupně vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkajícího se jeho mobilního telefonu v jiné trestní věci, týkající se podezření, že jiná osoba upravila stáří 32 motorových vozidel dovezených ze zahraničí. V téže trestní věci také bylo státním zástupcem povoleno sledování kanceláře stěžovatele, které probíhalo v době od 27. května 2005 do srpna 2006. V tomto trestním řízení stěžovatel nebyl obviněn. Odůvodnění nařízení obou operativně pátracích prostředků přitom neobsahuje údaje o tom, jaké skutečnosti měly být takto zjišťovány, stejně jako nic takového neobsahovaly ani žádosti policejního orgánu o ně. Soudní rozhodnutí bylo tedy pouhým přepisem návrhu, a nikoliv výrazem kontroly s vlastní argumentací. Nebyly zde totiž žádné konkrétní skutečnosti a poznatky než případné indicie vedoucí k oznámení a zahájení úkonů přípravného řízení. Nelze připustit, aby odposlechů, ať již prostorových nebo telekomunikačních, bylo zneužíváno jako prostředků k dodatečnému opatřování podkladů pro případné zahájení trestního stíhání či ověřování samotné důvodnosti podezření. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že podle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu musí být trestní řízení ukončeno v zákonem stanovené lhůtě, ať již tím, že je vzneseno obvinění, tedy zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, odložením věci nebo jiným způsobem. U trestných činů, které patří do rozhodovací pravomoci okresních soudů, tato doba činí tři měsíce. Trestní stíhání proti stěžovateli však bylo zahájeno mnohem později než po uplynutí tří měsíců od nařízení telefonního a prostorového odposlechu. Z toho usuzuje, že nařízení uvedených operativně pátracích prostředků sledovalo i jiný cíl než ověřování skutečností významných pro trestní řízení. Z časových souvislostí je totiž zřejmé, že měly sloužit jako dodatečné opatření podkladů pro trestní stíhání a k ověření důvodnosti podezření. Obecným soudům proto stěžovatel vytýká, že se v jeho trestní věci nezabývaly těmito námitkami, které vznášel, ač proti provádění takto získaných důkazů protestoval, a že skutkové závěry založily právě na nich.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků
3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami stěžovatele nelze souhlasit, a odkázal na své usnesení. Má za to, že v řízení před ním a ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani jiných platných norem. Neshledává ústavní stížnost ve vztahu ke svému rozhodnutí za opodstatněnou, a proto by jí Ústavní soud neměl vyhovět, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí ponechal na jeho úvaze.
5. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatel opakuje výhrady, kterými se při rozhodování zabýval a vyhodnotil je jako nedůvodné.
6. Stejně tak i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou uvedlo, že ač stěžovatel brojí proti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tak takový důkaz v posuzované věci proveden nebyl. Zvukové záznamy, jež byly provedeny jako důkaz, neprolamují telekomunikační tajemství ani domovní svobodu, protože dokumentují dění ve veřejném prostoru, kde je vykonávána veřejná moc. Všechny zákonné podmínky pro pořízení tohoto zvukového záznamu byly splněny, neboť bylo povoleno v časném stadiu řízení, kdy kvalita a kvantita důkazů může svědčit jen o více či méně pravděpodobném podezření z trestného činu. Pokud by trestný čin byl již prokázán, pak by nebyl důvod k nasazení operativní techniky. V souladu se smyslem právní úpravy je nedůvodné nasazování operativní techniky jen tam, kde žádné podezření shledávat nelze. Výsledky prověřování nasvědčovaly možné součinnosti úředníků odboru dopravy a silničního hospodářství, a třebaže nedošlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele ve věci ČTS: ORRK-2007/OHK-2005, byly předmětnými odposlechy získány důkazy s významem pro tuto věc. Uzavřelo tedy, že nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
III.
Skutkový základ
9. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 1 T 120/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti.
10. Policejním orgánem bylo od 5. dubna 2005 vedeno prověřování podezření ze spáchání trestných činů poškozování spotřebitele podle §121 odst. 1 a 2 trestního zákona, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 trestního zákona, přijímání úplatku podle §160 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, neboť bylo zadokumentováno 32 případů dovozů vozidel L. F. a jím spoluvlastněnou obchodní společností FLÍDR & partner - AUTOCENTRUM, s. r. o., u nichž v souvislosti se schválením technické způsobilosti došlo k podvodné změně údajů o prvním uvedení vozidla do provozu. V této věci byl soudkyní Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vydán dne 27. května 2005 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnického čísla užívaného stěžovatelem. Návrh na vydání tohoto příkazu byl odůvodněn tím, že "by měly být získány informace vztahující se k organizování aktivit, které jsou předmětem trestního řízení", přičemž cílem měla být "dokumentace prověřované trestné činnosti, zjištění míry zavinění podezřelých osob a případně dalších pachatelů a opatření důkazů proti nim". Podle odůvodnění příkazu dospěla soudkyně po přezkumu předloženého spisového materiálu k závěru, že je předpoklad, že "odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení", a proto návrhu bylo vyhověno. Tento odposlech a záznam byl prodloužen příkazy ze dne 18. listopadu 2005 a 22. května 2006, a to vždy s odůvodněním, že lze předpokládat, že budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení.
11. Posléze bylo v tomtéž trestním řízení státním zástupcem okresního státního zastupitelství dne 13. července 2005 povoleno sledování osob a věcí podle §158d odst. 1 a 2 trestního řádu, a to kanceláře vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství v budově Městského úřadu Rychnova nad Kněžnou. Žádost o souhlas k tomuto operativně pátracímu prostředku byla odůvodněna tím, že prováděným odposlechem a záznamem tří účastnických telefonních stanic "se potvrdilo podezření" z páchání trestného činu poškozování spotřebitele podle §121 odst. 1 a 2 trestního zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona. Dne 5. ledna 2006 pak bylo povoleno prodloužení tohoto sledování.
12. Dne 19. května 2006, resp. 18. června 2007 bylo policejním orgánem zahájeno trestní stíhání proti L. F. pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že celkem ve třiceti případech, se záměrem nechat schválit k provozu vozidla, která by jinak nemohla být schválena k provozu, přepsal na zahraničních technických průkazech datum první registrace a takto upravené zahraniční technické průkazy pak předal nebo nechal předat ke schválení příslušnému úřadu, a dále, aby zvýšil jejich prodejní cenu, nechal snížit na počitadlech počet kilometrů ujetých těmito vozidly.
13. Dne 11. července 2006 bylo proti stěžovateli a dalším třem osobám zahájeno trestní stíhání v trestní věci, která vyústila ve vydání rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností. Závěr o skutkovém stavu byl obecnými soudy prvního a druhého stupně především založen na záznamech prostorového odposlechu kanceláře stěžovatele coby vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Rychnova nad Kněžnou. Soudy prvního a druhého stupně se také zabývaly námitkami stěžovatele proti důkazu prostorovými odposlechy s ohledem na nezákonnost jejich pořízení, a s odkazem na znění §158d trestního řádu je odmítly.
IV.
Východiska
14. Ustanovení čl. 8 Úmluvy garantuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence s tím, že orgány státu mohou do výkonu tohoto práva zasahovat jen v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549) vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) představuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen, je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní.
16. Také představitelé tuzemské nauky považují sledování osoby za citelný zásah do jejího soukromí bez rozlišování prostorů, kde je osoba sledována (srov. Sotolář, A., Púry, F.: Skrytá reakce policie na již spáchanou trestnou činnost in Trestněprávní revue 2003, 1: 6).
17. Zásah do soukromí je tedy v zásadě omezen především nezbytností takového postupu. V opačném případě totiž hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane nástrojem libovůle jejích dočasných držitelů proti jednotlivci (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva. Praha: J. R. Vilímek, 1916. str. 8). K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování [srov. nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), bod 16].
18. Pokud tedy obecný soud rozhodne o vině především na základě operativně pátracího prostředku citelně zasahujícího do soukromí osoby, aniž by byl efektivně přezkoumán návrh na pořízení takového důkazu a aniž by byly zaznamenány ve spise všechny relevantní skutečnosti odůvodňující jeho povolení, porušuje ústavně garantovaná práva a svobody [srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291)]. Platí-li to v případech, kdy pořízení takového důkazního prostředku povoluje nebo nařizuje soud, pak to tím spíše platí tam, kde je zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení státnímu zástupci [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
19. V případech zákonem upravených zásahů do základních práv a svobod tedy nelze vycházet jen z jazykového výkladu, který je toliko základním přiblížením se jejich obsahu. Do výkladu takových podústavních norem je nutné současně mimo jiné promítnout principy ovládající ústavní pořádek, který ostatně prozařuje celým právním řádem.
V.
Závěry
20. Jak bylo již shora uvedeno, byly skutkové závěry obecných soudů prvního a druhého stupně založeny především na záznamech prostorového odposlechu kanceláře stěžovatele v určitém období. Přitom výslechy svědků před soudem probíhaly při latentní nebo konkrétní konfrontaci s těmito záznamy, a byly jimi tedy podstatně ovlivněny. Otázka legitimity pořízení záznamů prostorových odposlechů byla tedy pro důkazní fázi řízení kardinální.
21. Obecné soudy odmítly námitky stěžovatele ohledně pořízení těchto záznamů jednak s odkazem na to, že se nejednalo o odposlechy podle §88 trestního řádu, dále s odkazem na to, že jejich provedení jako důkaz v jiné trestní věci výslovně umožňuje §158d odst. 10 trestního řádu, a konečně poukazem na znění §158d odst. 4 trestního řádu a znění opatření státního zástupce, který povolil jejich pořízení. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že pořízené záznamy dokumentovaly dění ve veřejném prostoru, resp. v místě, kde je vykonávána veřejná moc, a proto nebylo nikomu zasahováno do domovní svobody (str. 9 a 10 rozsudku).
22. Odvolací soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a dále uvedl, že není rozhodné, zda se potvrdila nějaká konkrétní podezření v trestní věci obviněného F., protože i tak mohlo důvodné podezření na základě konkrétních skutečností trvat a mohl být odůvodněn předpoklad, že prostorové odposlechy budou z hlediska opatření důkazů efektivnější (str. 9 a 10 rozsudku). Tyto vývody evidentně navazovaly na shora uvedenou skutečnost, že o povolení prostorových odposlechů, resp. o sledování osob a věcí bylo požádáno s odůvodněním policejního orgánu, že prováděným odposlechem a záznamem tří účastnických telefonních stanic "se potvrdilo podezření" z páchání trestného činu poškozování spotřebitele podle §121 odst. 1 a 2 trestního zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona, tedy podezření ve věci L. F.
23. Konečně dovolací soud se těmito námitkami odmítl zabývat s tím, že k tomu nemá zákonné oprávnění.
24. Ze shora vyložených východisek ale vyplývá, že vůbec není nerozhodné, na základě čeho shledával policejní orgán souvislost mezi stěžovatelem a trestnou činností prověřovanou v řízení, ve které byl nařízen odposlech a záznam účastnické telefonní stanice stěžovatele a v návaznosti na to pak i jeho kanceláře. Pochybnosti o souladnosti obou těchto věcně a časově souvisejících zásahů do soukromí stěžovatele s ústavním pořádkem přitom mohly být pro obecné soudy všech stupňů patrné jak z obecnosti odůvodnění předmětných opatření (jež konstatoval i odvolací soud), tak i z toho, že trestní věc "podvodného omlazování dovážených automobilů", v níž byly předmětné záznamy pořízeny, byla v okamžiku zahájení trestního stíhání kvalifikována zcela bez vztahu k výkonu orgánů veřejné moci, a co do popisu skutku zcela bez vztahu k jakékoliv spolupráci pracovníků odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Rychnova nad Kněžnou. Ze závěrů obecných soudů prvního a druhého stupně je tedy patrno, že bylo v této souvislosti zcela ignorováno usnesení o zahájení trestního stíhání L. F. (založené na č. l. 483 až 512), nařízení odposlechu a záznamu účastnické telefonní stanice stěžovatele (přílohová obálka č. l. 457) a obsahově i vlastní opatření státního zástupce povolující sledování kanceláře stěžovatele. Jednalo se tak evidentně o kombinaci situace, kdy byl jednak bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut návrh na provedení navrženého důkazu (obsahem spisu obviněného F. - viz č. l. 451) a jednak nebyly zohledněny provedené důkazy (zejména usnesení o zahájení trestního stíhání L. F.), přičemž každá z těchto situací má za následek dotčení postulátů spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
25. I kdyby bylo možno souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že je kancelář vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství v budově Městského úřadu Rychnova nad Kněžnou veřejným prostorem, protože je v ní vykonávána veřejná moc, pak z toho nelze vyvodit, že by kdokoliv na místě výkonu státní služby postrádal soukromí. I když je kvalita (resp. rozsah) tohoto soukromí zcela nepochybně jiná než na jiných místech, přesto nelze akceptovat názor, že vůbec neexistuje, resp. že vůbec nepožívá ochrany čl. 8 Úmluvy, což přiměřeně platí i pro osoby, které v takových prostorech vykonávají státní službu. Lze naopak poukázat na to, že ochrana soukromí obecně všech zaměstnanců je nyní zákonodárcem na úrovni podústavního práva výslovně zakotvena v §316 odst. 2 zákoníku práce. Ostatně, byl-li by tento argument doveden ad absurdum, nebylo by vůbec zapotřebí povolení prostorového sledování a takto pořízený záznam by bez dalšího byl použitelný jako důkaz v řízení před soudem. Nic takového ale nelze vyvodit ani ze záměru zákonodárce, který žádnou výjimku v tomto směru do trestního řádu nezakotvil. Veřejné prostory, v nichž se vykonává veřejná moc, by tedy bylo možné soustavně monitorovat jen v legitimním zájmu a při vědomí všech dotčených osob [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 22/33 SbNU 445)]. Skryté sledování orgány veřejné moci je proto s ohledem na shora uvedené základní právo na ochranu soukromí možné vždy jen v legitimním zájmu a na základě zákona.
26. Pokud v dané věci existovaly konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývalo podezření, že se na "podvodném omlazování automobilů" dovážených L. F. z ciziny nějak podílí stěžovatel (z čehož vyšel odvolací soud), pak to s ohledem na ústavní limity nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mělo být patrno již z odůvodnění příslušného opatření soudu a posléze z opatření státního zástupce. Z jejich obsahu je však jen při velmi širokém výkladu patrné toliko podezření, že se na této činnosti snad podílí nějaký úředník schvalující provoz osobních automobilů dovezených z ciziny. Jen to je totiž možné vyvodit z právní kvalifikace, která byla použita policejním orgánem a měla patrně základ v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, avšak nebyla již vůbec obsažena v usnesení o zahájení trestního stíhání v téže věci, jak již bylo uvedeno výše. V žádném případě však v nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že takto podezřelým je právě stěžovatel. Vůbec nelze uvažovat, že by o tomto podezření mohlo vypovídat označení stěžovatele jako uživatele účastnické telefonní stanice, která má být odposlouchávána. Vychází-li tedy odvolací soud z předpokladu, že i kdyby nebylo nijak potvrzováno podezření z páchání předmětné trestné činnosti stěžovatelem, mohly být dány konkrétní skutečnosti pro podezření o jeho zapojení do této činnosti, pak pro závěr o existenci takových konkrétních skutečností neměl odvolací soud vůbec žádný podklad. Ani z povolení prostorového odposlechu a záznamu ani z nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu totiž nic takového nelze zjistit. Závěr odvolacího soudu proto nemá oporu v provedených důkazech.
27. Z jinak správné úvahy odvolacího soudu o nezbytnosti existence konkrétních indicií odůvodňujících podezření ze spáchání trestné činnosti osobou, jež má být sledována, přitom vyplývá, že výklad povinnosti "odůvodnění podezření na konkrétní trestnou činnost", coby nezbytné náležitosti žádosti o povolení sledování osob a věcí podle §158d odst. 4 trestního řádu, musí být poněkud širší než striktně textualistický. Nelze vystačit s pouhým vyslovením podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, jak to vyložil soud prvního stupně a ztotožnil se s ním odvolací soud. Je nezbytné také dát do souvislosti podezření, že k této konkrétní trestní činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tím vyjádřit nezbytnost pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1175). Opačný přístup by umožňoval sledovat prakticky kohokoliv. V široké možnosti takových zásahů do základních práv a svobod ale nelze shledávat jejich nezbytnost, a tedy soulad s ústavním pořádkem, který lze totiž shledávat právě jen v omezení možnosti takových zásahů do základních práv na situace nezbytné v demokratické společnosti.
28. Nelze také souhlasit s tím, že by bylo zcela bez významu, zda je potvrzováno, resp. posilováno podezření ze spáchání konkrétního trestného činu, pro nějž byl nařízen a prodlužován odposlech a záznam telekomunikačního provozu a posléze povoleno a prodlužováno sledování kanceláře stěžovatele. Absence posilování podezření ze spáchání trestného činu by snad byla ještě akceptovatelná v případě prověřování skutečností, které tomu nasvědčují, bez citelných zásahů do základních práv a svobod určitých osob operativně pátracími prostředky nebo jinak. Trvání zásahu do základních práv a svobod však může být ústavně souladné jen v případě, že je posilováno podezření ze spáchání trestného činu, které je odůvodňuje. Proto mělo tvrzení policejního orgánu o potvrzování podezření, obsažené v žádosti o povolení sledování kanceláře stěžovatele, svůj ústavněprávní dosah, který je dán tím, že bylo obsaženo v návrhu na povolení sledování kanceláře stěžovatele, který věcně a časově navazoval na přikázané a prodloužené odposlechy jím užívané účastnické telefonní stanice. Je ovšem třeba připomenout, že toto tvrzení bylo popřeno zněním usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v dané věci, jak bylo vyloženo výše, které měly obecné soudy k dispozici.
29. Způsob, jakým se obecné soudy prvního a druhého stupně vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně zákonnosti pořízení odposlechu jeho kanceláře, resp. s jeho důkazními návrhy v té souvislosti, nelze tedy považovat za souladný s ústavním pořádkem. Stručně řečeno, aby bylo možno použít jako důkaz záznamy ať už odposlechnutého telekomunikačního provozu nebo prostorového odposlechu v jiné trestní věci, než ve které byly nařízeny, resp. povoleny, je nezbytné, aby jejich nařízení, resp. povolení bylo ústavně souladné. Proto musí z příslušných opatření vyplývat, na základě jakých konkrétních indicií je dán vztah mezi sledovanou osobou (jí užívaným telefonním číslem nebo jí užívaným prostorem) a podezřením ze spáchání určité trestné činnosti. Pokud je nařizováno, resp. přikazováno a povolováno prodloužení těchto odposlechů, je pak nezbytné, aby bylo posilováno, resp. trvalo podezření existence této souvislosti. Obecné soudy jsou přitom povinny i z vlastní povinnosti provést ty důkazy, které legitimitu nařízených, resp. povolených odposlechů a záznamů osvědčují, pokud návrhy v tomto směru nečiní s ohledem na své povinnosti v trestním řízení již samy orgány veřejné žaloby.
30. Dovolací soud pak odepřel stěžovateli spravedlnost úplně, když se odmítl touto jeho námitkou zabývat s odůvodněním nedostatku kompetence, vzdor tomu, že i tento soud je podle čl. 4 Ústavy České republiky povinen chránit základní práva a svobody [srov. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187); aj.].
31. Protože Ústavní soud shledal, že se obecné soudy ústavně souladným způsobem nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů, ústavní stížnosti zcela vyhověl. Obecné soudy prvního a druhého stupně porušily základní právo stěžovatele podle čl. 8 Úmluvy ve spojení s článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že odmítly důkazní návrhy stěžovatele směřující k objasnění zákonnosti pořízení záznamů prostorových odposlechů jeho kanceláře a závěr o zákonnosti jejich pořízení učinily v rozporu s podklady obsaženými ve spise navíc s výkladem §158d trestního řádu rozporným s ústavním pořádkem. Dovolací soud pak tato základní práva stěžovatele porušil tím, že se jeho námitkami v tomto směru odmítl zabývat. Proto byla napadená rozhodnutí zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
32. Ústavní soud se již nezabýval dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, neboť jejich posouzení by nijak nemohlo ovlivnit přijaté rozhodnutí.