infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.03.2010, sp. zn. II. ÚS 293/09 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.293.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.293.09.1
sp. zn. II. ÚS 293/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou, se sídlem nám. J. Seiferta 238, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2004 sp. zn. 30 C 174/2002, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004 sp. zn. 20 Co 286/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008 sp. zn. 25 Cdo 2345/2006 s návrhem na jejich zrušení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, České republiky - České národní banky jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a narušení principu rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Jak vyplynulo z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 174/2002 je pro skutkovou základnu určující, že stěžovatel se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České republiky - České národní banky, spočívajícím v tom, že tato banka vykonávala nedostatečnou devizovou kontrolu a tím umožnila společnosti Millenium Investments, s.r.o. (dále jen "MI"), provádět bez devizové licence obchody s devizami v rozporu s ustanovením §36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Dle jeho tvrzení uzavřel se společností MI, která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti Mondale Capital Limited (dále jen "MCL") smlouvu o obchodování s devizami, na základě níž jí svěřil částku 341 285,62 USD a 4 594 310,- Kč za účelem jejího zhodnocení na devizovém trhu. Z důvodu uzavření kanceláře o tyto prostředky přišel, čímž mu vznikla škoda ve výši 341 285,62 USD a 4 594 310,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 3. 2004 č. j. 30 C 174/2002-80 žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2004 č. j. 20 Co 286/2004-102 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, přičemž nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že nalézací soud neprovedl důkazy, z nichž by jednoznačně vyplývalo, kterému subjektu a z jakého důvodu předal stěžovatel finanční prostředky. Ztotožnil se i se závěrem, že stěžovatel neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, a tedy ani příčinnou souvislost mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a majetkovou ztrátou; již z tohoto důvodu vyloučil odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 27. 8. 2008 č. j. 25 Cdo 2345/2006-140. Dospěl k závěru, že z hlediska posuzování otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, když tato otázka již byla judikaturou vyřešena. Stěžovatel ústavní stížností napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 1, jako orgány veřejné moci, porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel má za to, že soud I. stupně neodůvodněně upřednostnil důkazy ve prospěch vedlejší účastnice nebo tam, kde zjistil správně skutkový stav, bez náležitého zdůvodnění vyvodil nesprávné závěry. Odvolací soud dle názoru stěžovatele odůvodnil rozsudek závěry, které jsou v rozporu se zákonem (soud např. má za to, že mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a majetkovou ztrátou stěžovatele není příčinná souvislost), a proto došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud dle názoru stěžovatele se měl zabývat otázkou příčinné souvislosti a neměl tuto otázku odmítnout s tím, že jde o otázku skutkovou nikoli právní. Dále pak vyslovuje nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/06, které se týká obdobné kauzy, kdy Ústavní soud má za to, že bez prokázání příčinné souvislosti je zcela nadbytečné provádět další navržené důkazy směřující k objasnění tvrzeného nesprávného postupu ČNB. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a Českou republiku - Českou národní banku, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud pro Prahu 1 zaslal Ústavnímu soudu spis. Městský soud v Praze uvedl, že obsahem stížnosti je pouze polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů a nesouhlas s právním názorem, vyjádřeným v jejich rozhodnutí, a proto odkazuje na argumentaci obsaženou v napadaném rozsudku. Odvolací soud dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší soud ve svém vyjádření sdělil, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, a proto odkázal na argumentaci v napadaném rozhodnutí. Dále pak uvedl, že napadané rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, sp. zn. 25 Cdo 1953/2005), příp. s judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 118/05, II. ÚS 841/06), podle které, neprokázal-li poškozený žádný právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu, není mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem České národní banky při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou, odvíjející se od složení devizových hodnot poškozeným na účet jiné společnosti, příčinná souvislost. Nejvyšší soud rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Česká republika - Česká národní banka se ztotožnila s odůvodněními obsaženými v rozhodnutích obecných soudů a odkázala na svá předcházející vyjádření. Dále vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel na ně odpověděl třemi replikami, ve kterých uvádí, že Nejvyšší soud nadále setrvává na své věcně a logicky nesprávné právní konstrukci ohledně neexistence příčinné souvislosti, když nerozlišuje mezi odlišnými kauzami a dále rozvíjí polemiku s právní argumentací obecných soudů, kterou považuje za protiústavní. Napadá rovněž případné přihlédnutí nebo nepřihlédnutí k tvrzení a návrhům stěžovatele. Dále pak dodává, že při existenci dostatečné právní úpravy zůstaly orgány státu nečinné a umožnily tak podvodnou činnost investičních společností typu "letadla". Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatel podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich odlišné právní posouzení. Ústavní soud v projednávaném případě, stejně jako v dalších shora zmiňovaných obdobných věcech, nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Jejich právní závěr, že stěžovatel neprokázal, že by byl vůči společnosti MI, k níž se váže jeho konstrukce o vzniku škody, v nějakém právním vztahu (jediný důkaz, který předložil, je tiskopis vzorové smlouvy informačního charakteru společnosti Mondale Capital Limited, která sídlí na Britských Panenských ostrovech a v obchodním rejstříku v České republice není zapsána), a tudíž, že mezi devizovou kontrolou společnosti MI a majetkovou ztrátou stěžovatele není příčinná souvislost, nevybočuje z mezí zákona a je výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů. Rovněž postup dovolacího soudu, který ve svém rozhodnutí, jímž odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, poukázal na své dřívější rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou, s nímž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, nelze označit za nesprávný a formalistický. Uvedená judikatura se totiž týká řešení stejné otázky, tj. povinnosti poškozeného prokázat právní vztah s konkrétní společností operující na devizovém trhu. Bez prokázání tohoto předpokladu nelze dojít k závěru, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem ČNB při provádění devizové kontroly této společnosti a újmou vzniklou stěžovateli existuje příčinná souvislost. S ohledem na výše uvedené právní závěry by bylo nadbytečné provádět další stěžovatelem navrhované důkazy směřující k objasnění tvrzeného nesprávného úředního postupu ČNB. Takové dokazování by na učiněných závěrech nemohlo nic změnit. Pro posouzení dané věci proto není ani relevantní tvrzení stěžovatele, že banka svou nečinností umožnila osobám jednajícím za společnost MI páchat podvodnou trestnou činnost, a jeho výčet dalších údajných pochybení, jichž se měla banka v souvislosti se svou dozorovou činností dopustit. Stát není v obecné rovině garantem náhrady všech majetkových ztrát, vzniklých občanům v důsledku finančních transakcí, byť uskutečněných na základě podvodného jednání jiných subjektů. V daném případě si stěžovatel sám počínal neobezřetně, jestliže tyto finanční transakce provedl bez řádného smluvního zajištění. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.293.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 293/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 3. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 2. 2009
Datum zpřístupnění 14. 4. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 82/1998 Sb., §13
  • 99/1963 Sb., §157
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík škoda/odpovědnost za škodu
škoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
banka/bankovnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-293-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65557
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02