ECLI:CZ:US:2010:2.US.3133.10.1
sp. zn. II. ÚS 3133/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 86/2010 ze dne 12. 10. 2010 v části, v níž byla uložena povinnost k náhradě škody, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to v části, v níž bylo odsouzenému J. S., uloženo nahradit stěžovatelce jako poškozené škodu ve výši 4.000,- Kč. Stěžovatelka uvedla, že opis rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 86/2010 ze dne 12. 10. 2010, který jí byl doručen dne 18. 10. 2010, sice obsahoval poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě odvolání, na druhou stranu však byla na tomto rozhodnutí vyznačena právní moc ke dni 12. 10. 2010. Právě v rozporuplnosti mezi poučením obsaženém v rozsudku a vyznačením právní moci shledává stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku předčasného vyznačení právní moci byla stěžovatelka podle svých slov fakticky zbavena práva na odvolání, jinými slovy jí bylo odňato právo na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na důkaz skutečnosti, že se nejedná o ryze formální námitky, stěžovatelka předložila argumentaci stran napadeného výroku o náhradě škody, ve které nesouhlasí s uvedenou částkou 4.000,- Kč a poukazuje na to, že jí byla způsobena škoda celkem ve výši 23.880,- Kč.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání. Přestože se odsouzený a státní zástupce po vyhlášení rozsudku práva na odvolání vzdali, což zřejmě následně vedlo k vyznačení právní moci na předmětné rozhodnutí, tyto skutečnosti nevedly k odnětí stěžovatelčina práva na odvolání do výroku o náhradě škody. Je nutno připustit, že forma poučení o možnostech podat opravné prostředky ve spojitosti s vyznačením právní moci na opisu rozsudku činí takové poučení matoucím. Nehledě na tuto okolnost však stěžovatelka odvolání proti napadenému rozhodnutí nakonec podala, což si Ústavní soud telefonicky ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání bylo dne 2. 11. 2010 postoupeno odvolacímu soudu, který o něm dosud nerozhodl.
Stran stížnostní argumentace Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkou tvrzené formální pochybení obecného soudu, spočívající v předčasném vyznačení právní moci na jím vydaný rozsudek, stejně jako námitky vztahující se k výši soudem přiznané náhrady škody, je možno projednat v zahájeném odvolacím řízení.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj