ECLI:CZ:US:2010:2.US.343.10.1
sp. zn. II. ÚS 343/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Bohumírem Janečkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2000 sp. zn. 24 K 11/2000, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 24 K 11/2000, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 24 K 11/2000, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 2 Ko 135/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 2 Ko 134/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10 2009 sp. zn. 29 Cdo 3833/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 2. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, která byla vynesena v konkursním řízení vedeném na majetek stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
II.
K posouzení přípustnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený v konkursním řízení na majetek stěžovatele. Z jeho obsahu, z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, a konečně i z obsahu samotné ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že je ústavní stížnost nepřípustná.
II. a)
V souladu se svojí předchozí judikaturou se Ústavní soud v prvé řadě zaměřil na ústavně právní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by totiž dospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv tímto rozhodnutím, případným zrušujícím nálezem by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu těchto práv uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti ostatním napadeným rozhodnutím obecných soudů by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25, 27)].
Stěžovatel k Nejvyššímu soudu podal tzv. blanketní dovolání, tj. dovolání, jež neobsahovalo dovolací důvody, ale pouze označení věci, označení soudu, jemuž bylo adresováno, a konečně usnesení odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Tímto dovoláním stěžovatel napadal usnesení vrchního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 2 Ko 19/2009 (jež stěžovatel ústavní stížností samostatně nenapadá), kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2008 (ústavní stížností naproti tomu napadnuté).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o. s. ř. (ve znění rozhodném pro posuzování Nejvyššího soudu) dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Jak Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.). Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání. Jelikož stěžovatel ve stanovené lhůtě své dovolání nedoplnil, Nejvyšší soud jej odmítl.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud je povolán k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ohledně výkladu podústavního práva, a to jak hmotného tak i procesního, jsou to vrcholné soudy všeobecné soustavy soudů, jimž přísluší sjednocovat judikaturu jim podřízených soudů, přičemž při výkonu této pravomoci jsou přirozeně i tyto soudy povinny interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podústavního práva, která by extrémně vybočila z mezí určených v hlavě páté Listiny.
Nic takového Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu nezjistil. Nejvyšší soud vyšel ze znění §241b o. s. ř. a rovněž ze své publikované judikatury, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Ústavní soud neshledal důvod závěry Nejvyššího soudu zpochybňovat a stěžovatel ani nepřinesl bližší argumentaci, proč by tomu mělo být jinak (kromě obecného odkazu na ustanovení Listiny).
V tomto ohledu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
II.b)
Pokud se týká ústavně právního přezkumu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2008 (které bylo potvrzeno stěžovatelem samostatně nenapadnutým usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, proti němuž směřovalo stěžovatelovo dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud v části II.a přezkoumaným unesením ze dne 22. 10. 2009), Ústavní soud připomíná závěry, které vyplývají z jeho předchozích rozhodnutí týkajících se lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo napadeno dovoláním (srov. v tomto směru např. usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 56/06 ze dne 20. 7. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 229/09 ze dne 9. 3. 2009 a další, dostupná v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz).
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak však Ústavní soud ve výše citovaných rozhodnutích uvedl, ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" Nejvyššího soudu vždy. Tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí dojde proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Uvedený závěr Ústavního soudu má za účel, v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity ústavního přezkumu, vést stěžovatele, aby náležitým způsobem uplatnil svá práva již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se pak soustředí na přezkum rozhodnutí o odmítnutí dovolání [což učinil výše v části II.a)] a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů nad rámec nutný k ochraně jejich základních práv.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně. To platí tím spíše, že stěžovatel rozhodnutí o odvolaní (tedy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009) ústavní stížností ani nenapadl.
II.c)
Přezkum ostatních stěžovatelem napadených rozhodnutí obecných soudů (tj. usnesení krajského soudu ze dne 20. 7. 2000, které bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 21. 3. 2007, a usnesení krajského soudu ze dne 1. 6. 2005, které bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 28. 3. 2007) byl rovněž s ohledem na nerespektování šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti, stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, vyloučen.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části jako zjevně neopodstatněnou a v části jako podanou po lhůtě pro její podání podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. dubna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu