ECLI:CZ:US:2010:2.US.395.10.1
sp. zn. II. ÚS 395/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti dipl. Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Bolzanova 1, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 24 Co 453/2009 ze dne 2. 12. 2009 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 7. 2009 sp.zn. 0 P 90/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, podává ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a navrhuje, aby bylo "napadené usnesení vráceno soudu prvního stupně k novému rozhodnutí".
Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by nezletilá dcera P. byla svěřena do jeho péče a návrh na úpravu styku otce s dcerou. Stěžovatel namítá, že soud I. stupně se nezabýval žádným dokazováním, odůvodnění je velmi strohé, soud pouze konstatoval, že nemohl provést obsáhlejší dokazování, aniž by uvedl, jaké dokazování provedl, příp. jaké důkazy neprovedl a z jakého důvodu. Argumentaci soudu, dle níž soud nemohl přihlédnout k hlavnímu důkazu - obsahu dopisu přiloženého stěžovatelem - neboť nebyl schopen ve 7denní lhůtě dané §75c) odst. 2 o.s.ř. opatřit úřední překlad, stěžovatel odmítá jako nelogickou. Poukazuje na to, že opatřování překladů z běžných jazyků, zejména světových, nemůže být problém.
Soudy se dle stěžovatele nezabývaly otázkou úpravy jeho styku s nezletilou, ačkoliv v této otázce byli oba účastníci ve shodě a matka návrhu otce neodporovala. Zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření bylo stěžovateli odňato právo na úpravu pravidelného styku s dcerou, který v době podání návrhu nebylo možno upravit dohodou mezi rodiči. Tímto postupem byl stěžovatel zbaven práva otce na výkon rodičovské zodpovědnosti a bylo mu zároveň odepřeno právo podílet se na výchově nezletilé.
Stěžovatel dále tvrdí, že oba soudy pochybily, pokud se nezabývaly jeho návrhem v plném kontextu. Při rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp.zn. 24 Co 376/2007 ze dne 27. 11. 2007, který zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření dcery do výchovy matce, jako opožděné, byla nesprávně posouzena otázka doručování rozhodnutí Okresního soudu v Semilech stěžovateli. Stěžovatel od roku 2005 systematicky činí kroky směřující k tomu, aby získal nezletilou do své péče.
Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že žádné z vydaných usnesení nebylo opatřeno úředním překladem ze strany soudu, ačkoliv přes skutečnost, že je zastoupen advokátem, má právo obdržet úřední překlady rozhodnutí ve věcech vydaných.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud nevyhověl návrhu ze dne 17. 7. 2009 (učiněnému v průběhu řízení o svěření nezletilé otci, zahájeného 16 .6. 2009) na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven styk otce s dcerou a návrhu stěžovatele ze dne 24. 7. 2009 na vydání předběžného opatření, kterým by byla dcera svěřena do jeho péče, neboť nebyla dána naléhavost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky ve vztahu k nezletilé. Soud uvedl, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení, dle nichž se matka se o dceru špatně stará, vystavuje ji psychickému týrání a ohrožuje její život. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 11. 2006 byla nezletilá na základě dohody rodičů svěřena do výchovy matky a otci bylo uloženo platit výživné. Od doby vydání uvedeného rozhodnutí otec nijak nezpochybňoval péči matky a jeho styk s nezletilou probíhal bez připomínek, sociální odbor nebyl otcem upozorněn na nějaké nedostatky. Matka nezletilé tvrzení otce popírá. Soudu podala návrh na zvýšení výživného a úpravu styku dcery s otcem, v němž uvedla, že domluva s otcem není pro jeho iracionální chování možná, nicméně mu ve styku s dcerou nebrání.
Okresní soud v odůvodnění uvedl, že již dne 14. 7. 2009 přenesl příslušnost na Okresní soud v Náchodě, v jehož obvodu matka s dcerou bydlí, přičemž bude na OSPOD Náchod a tamním soudu, aby urychleně přešetřil situaci v místě bydliště matky, vyžádal si zprávu ohledně jejího zdravotního stavu a případně vydal odlišné rozhodnutí.
Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dodal, že otec prokazoval svá tvrzení pouze jedním dopisem v německém jazyce, přičemž v zákonné sedmidenní lhůtě nebylo v možnostech soudu opatřit si úřední překlad. Soud tak nemohl vzít za prokázané tvrzení otce o naléhavosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, přičemž naléhavost neprokazoval ani další obsah spisu podle stavu k datu vydání napadeného usnesení.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp.zn. IV. ÚS 189/01) uvedl, že posouzení podmínek pro vydání předběžného je věcí obecného soudu. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem. Podle ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o.s.ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy při posuzování návrhů stěžovatele postupovaly způsobem, který nelze označit za protiústavní, neboť v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudily potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedly, jaké okolnosti je k zamítavému rozhodnutí vedly. V daném případě stěžovatel neunesl procesní břemeno osvědčit potřebu okamžitého zásahu soudu s cílem svěření dítěte do jeho výchovy, event. úpravy styku s dítětem, přechodně do rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud má rovněž za to, že z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že důvody, pro které nebylo možno návrhu vyhovět, se vztahují k oběma stěžovatelem podaným návrhům.
Ústavní soud připouští jistou opodstatněnost námitky stěžovatele ohledně argumentace krajského soudu o nemožnosti zajistit v sedmidenní lhůtě úřední překlad dopisu předloženého v německém jazyce, neboť, obecně posuzováno, v případě tvrzení o možnosti ohrožení života dítěte, by se soud měl zabývat všemi předloženými materiály, přičemž případný nedostatek, spočívající v tom, že by vycházel z neúředního překladu, by mohl být zhojen v řízení u odvolacího soudu. Nicméně je především na navrhovateli (navíc zastoupenému českou advokátkou), který tak závažné okolnosti tvrdí, aby při podání návrhu na vydání předběžného opatření předložil důkazy, které jsou způsobilé v podstatě ihned jeho tvrzení prokázat. V dané věci však obecné soudy návrh stěžovatele posuzovaly z více hledisek a materiálů dostupných ke dni rozhodování soudu prvého stupně, a proto poněkud formální přistup soudů, které trvaly na dikci zákona, ještě nelze hodnotit jako postup svou intenzitou porušující ústavnost.
Vzhledem k námitkám stěžovatele Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, sp.zn. IV. ÚS 43/94). Zamítnutím návrhů tak stěžovatel nemohl být zbaven práva otce na výkon rodičovské zodpovědnosti a ani mu nebylo odňato právo na úpravu pravidelného styku s dcerou.
V projednávané věci se soud bude teprve zabývat porovnáním výchovného prostředí na straně obou rodičů, přáním dítěte a rozhodovat o úpravě styku nezletilé s rodiči. Stěžovatel má možnost uplatnit a prokázat svá tvrzení v rámci již zahájených řízení, event. pokud to okolnosti vyžadují, podat další návrh na vydání předběžného opatření, které efektivněji povede k cíli než formální opětovné projednání původního rozhodnutí, neboť nyní má soud k dispozici zajisté více informací o výchovném prostředí nezletilé a stěžovatel má možnost podat kvalifikovanější návrh a dát se v řízení zastoupit fundovaným advokátem. Předběžné opatření navíc, pokud to budou vyžadovat nově zjištěné okolnosti, může být nařízeno i soudem.
Ústavní soud zdůrazňuje, že prioritou při posuzování ústavní stížnosti byl především zájem nezletilého dítěte na tom, aby bylo pro něj bylo co nejrychleji zajištěno vhodné a bezpečné výchovné prostředí, aniž by možnost rychlého projednání věci byla ohrožena z formálních důvodů. Vzhledem k tomu, že o věci bude dále rozhodovat jako soud prvého stupně Okresní soud v Náchodě, v jehož obvodu se nachází bydliště matky a nezletilé, byly nesporně vytvořeny podmínky pro to, aby byly co nejlépe a nejrychleji zjištěny okolnosti případu.
Ústavní soud dodává, že ani sama okolnost, že rozhodnutí obecných soudů nebyla stěžovateli automaticky zasílána v překladu do německého jazyka, není způsobilá založit neústavnost usnesení, kterými bylo rozhodováno o předběžném opatření. Povinnost vyhovět požadavku účastníka řízení na vyhotovení překladu do mateřského jazyka není přímo zakotvena v právních předpisech. Návrhu by bylo možné vyhovět s odvoláním na ustanovení čl. 37 odst. 4 listiny a §18 o.s.ř., dle nějž soud ustanoví účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, jakmile taková potřeba vyjde najevo, tlumočníka. Pokud samo ustanovení tlumočníka není automatickým úkonem soudu, ale je třeba, aby účastník projevil svou vůli k tomu, aby mu tlumočník byl ustanoven, tím spíše nelze považovat za povinnost soudu automaticky, bez požadavku účastníka řízení, navíc zastoupeného českým advokátem, vyhotovovat překlady rozhodnutí. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel neuvádí, že by nebylo vyhověno jeho výslovnému požadavku na vyhotovení překladu.
Ústavní soud se ani nemohl zabývat námitkou stěžovatele ohledně údajných nedostatků při doručování rozhodnutí Okresního soudu v Semilech, jež nebyly zohledněny v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne ze dne 27. 11. 2007, neboť uvedené rozhodnutí nebylo napadeno ústavní stížností, přičemž Ústavní soud je petitem ústavní stížnosti vázán. Ostatně ve vztahu k tomuto rozhodnutí by ústavní stížnost musela být posouzena jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu (event. návrh nepřípustný).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu