infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. II. ÚS 416/10 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.416.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.416.10.1
sp. zn. II. ÚS 416/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky JAKUBISKO FILM, s. r. o., se sídlem Nad údolím 72, Praha 4, IČ: 47548819, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 56 C 72/2004-256 ze dne 24. 4. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 319/2009-288 ze dne 21. 10. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich údajný rozpor s principy spravedlnosti. Tvrdila, že soudy obou stupňů porušily zásadu rovného postavení účastníků řízení, garantovanou čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž současně zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se žalobce P. H. (dále jen "vedlejší účastník") domáhal po stěžovatelce jako straně žalované zaplacení částky 27.775,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužného plnění za činnost osvětlovače při natáčení filmu Post Coitum. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o věci rozsudkem č. j. 56 C 72/2004-256 ze dne 24. 4. 2009 poté, co jeho předchozí rozsudek č. j. 56 C 72/2004-59 ze dne 13. 12. 2005 byl k odvolání stěžovatelky zrušen usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 120/2006-91 ze dne 8. 11. 2006. Nalézací soud i po novém projednání věci shledal žalobní nárok vedlejšího účastníka oprávněným, neboť fakturace jednotlivých částek probíhala v souladu se smlouvou a odpovídala též odpracovaným hodinám. Tuto skutečnost potvrzovala především výpověď svědkyně paní M., která při natáčení filmu vykonávala funkci produkční a která správnost fakturovaných částek potvrzovala svým podpisem na příslušných fakturách. Soud se dále zabýval stěžovatelkou uplatňovaným započtením žalované částky z titulu smluvní sankce. Ve smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 25 % z celkového honoráře pro případ, že osvětlovač poruší povinnosti zakotvené v čl. VIII. smlouvy, kterým se zavázal zejména plně respektovat pokyny režiséra a dalších uvedených osob, být přítomen včas v místě natáčení a vykonávat svou činnost tak, aby se natáčení nedostalo do prodlení. Jednání, kterým měl vedlejší účastníky podle stěžovatelky porušit stanovenou povinnost, spočívalo v tom, že dne 3. 12. 2003 spolu s dalšími osvětlovači přerušili práci a domáhali se řešení v otázce neproplacených faktur za vykonanou práci, čímž způsobili průtah v natáčení, kdy plánovaný denní obraz se již nestihl natočit a musel být přesunut na jiný den. Po provedeném dokazování soud prvního stupně této argumentaci nepřisvědčil, když podle jeho názoru vytýkané jednání vedlejšího účastníka nenaplňovalo podmínky pro uplatnění sankce dle smlouvy. Z natáčecí místnosti vedlejší účastník dle učiněných skutkových zjištění odešel na pokyn režiséra s tím, že mezitím proběhne herecká zkouška, při níž činnost osvětlovače není potřebná. Následně byla věc s fakturami řešena s paní M. v průběhu vyhlášené obědové pauzy, a to po dobu maximálně 20 až 30 minut. Podle názoru soudu nebylo také prokázáno, že by k prodlení v natáčení došlo v důsledku jednání osvětlovačů. Ze všech shora uvedených důvodů proto Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit mu částku 27.775,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i náhradu nákladů řízení v částce 35.443,40 Kč (výrok III.). Žaloba byla zamítnuta pouze co do části požadovaného úroku z prodlení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil rozsudkem č. j. 69 Co 319/2009-288 ze dne 21. 10. 2009 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž setrvala na svém stanovisku, že vyhlášená "stávka" osvětlovačů představuje závažné porušení uzavřené smlouvy. Osvětlovači, včetně vedlejšího účastníka, k ní přistoupili evidentně s úmyslem nerespektovat pokyny nikoho, přičemž tak učinili v době, kdy měli pracovat. Závěry soudů o tom, že vyhlášení stávky nebylo v rozporu s konkrétními pokyny produkce či režiséra, shledává stěžovatelka v rozporu s předloženými čestnými prohlášeními, ve kterých je uvedeno, že došlo ze strany osvětlovačů ke svévolnému opuštění natáčecího prostoru a k přerušení prací. Soud prvního stupně je sice provedl v rámci dokazování, ale z jeho rozsudku nevyplývá, jak se s nimi vypořádal. Podle názoru stěžovatelky je dále právně irelevantní, zda došlo a čí vinou k prodlení s natáčením dalšího filmového obrazu, podstatná je pouze skutečnost, že vedlejší účastník jako podnikatel "stávkoval", což činit v žádném případě nemůže, "natožpak aby za to dostal ještě i zaplaceno". Nesouhlasí ani s konstatováním soudů, které označily námitky stěžovatelky ohledně rozsahu vedlejším účastníkem poskytnutého plnění za účelové, uplatněné až dodatečně v odvolacím řízení. Z řečeného pak stěžovatelka dovozuje, že řízení před obecnými soudy trpělo vadami, konkrétně shledává existenci extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními v rozhodnutích obecných soudů, ke kterému obecné soudy dospěly selektivním hodnocením předložených důkazních prostředků. Závěrem proto navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud, neztráceje ze zřetele shora vymezené poslání, přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka své námitky směřuje proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových i právních závěrů. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv vyplývajících z Listiny, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud nezjistil. Jádrem argumentace stěžovatelky, jíž brojí proti napadeným rozhodnutím, je v podstatě snaha vyvrátit závěr soudů o tom, zda vedlejší účastník během natáčení filmu "stávkoval" a zda lze jeho jednání případně klasifikovat jako porušení čl. VIII Smlouvy o provedení činnosti osvětlovače. V průběhu řízení bylo přitom prokázáno, že stěžovatelka neplnila své závazky vyplývající z uzavřené smlouvy, tedy že řádně a včas neplatila odměnu za činnost jí vedlejším účastníkem poskytnutou. Za nesporné pak obecné soudy považovaly také to, že dne 3. 12. 2003 se osvětlovači spolu s dalšími osobami ze štábu domáhali řešení nastalé situace, a byli za tímto účelem posláni režisérem na chodbu, kde věc projednávali s produkční během vyhlášené obědové pauzy. Svědci vypověděli, že osvětlovači vyhrožovali přerušením práce, nicméně současně popřeli, že by kdokoli z nich, zejména vedlejší účastník, neuposlechl konkrétní pokyn ke konkrétní činnosti, což ostatně nevyplývalo dle nalézacího soudu ani ze stěžovatelkou předložených čestných prohlášeních (strana 9 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4). Ke stejnému závěru, tj. že hrozba "stávkou" nebyla realizována, dospěl následně i odvolací soud (strana 9 rozsudku Městského soudu v Praze). Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat dále podrobnou argumentaci soudů obou stupňů, která jednoznačně svědčí proti námitkám stěžovatelky, respektive je bezezbytku vyvrací. Je namístě konstatovat, že obecné soudy na základě velmi rozsáhlého dokazování dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Na popsaném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatelky garantovaných jí Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, není podle ustálené judikatury Ústavního soudu způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Stejně tak ani úspěch jednoho účastníka ve sporu nezakládá porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tento princip se týká toliko možnosti uplatňování procesních práv a nikoliv výsledku sporu jako takového. Ústavní soud nad rámec odůvodnění dodává, že pro celkové posouzení věci nebylo vůbec podstatné, jak vedlejší účastník a ostatní členové štábu nazvali svoje kroky učiněné ve snaze domoci se zaplacení toho, co jim náleželo, zda "stávkovali" či "řešili danou situaci", rozhodující byla pouze skutečnost, zda v průběhu svého jednání nějakým způsobem porušili povinnosti, ke kterým se zavázali. Z dokazování provedeného před obecnými soudy tento závěr nevyplynul. Co se týče označení stěžovatelčiných námitek, zpochybňujících rozsah vedlejším účastníkem fakturovaných hodin, jako účelových, je toto věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Za předpokladu, že soud objasní důvody, které ho vedly k podobnému hodnocení, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V posuzované věci obecné soudy těmto požadavkům dostály. Jelikož tedy Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.416.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 416/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 2. 2010
Datum zpřístupnění 27. 7. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík žaloba/na plnění
pokuta/smluvní
smlouva
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-416-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66767
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01