infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2010, sp. zn. II. ÚS 468/03 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.468.03.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.468.03.1
sp. zn. II. ÚS 468/03 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RINGIER ČR a. s., IČ 40 766 13, se sídlem U Průhonu 800/13, Praha 7, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem Kladská 5/1489, Praha 2-Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001 č. j. 37C 52/2001-20 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002 č. j. 1 Co 28/2002-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve svém návrhu se stěžovatelka domáhá zrušení rubrikovaných rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kterými podle ní došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 15 odst. 2 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na svobodu projevu a svobodu umělecké tvorby. Stěžovatelka je vydavatelkou týdeníku Reflex, ve kterém uveřejňuje komiks "Zelený Raoul - Nekonečný příběh České republiky očima Ufona (scénář: Hruteba, kresby: Štěpán Mareš, režie: Rusakov)". K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo dojít tím, že obecné soudy zhodnotily komiksovou karikaturu, jež znázorňovala tehdejšího ministra bez portfeje K. B. (dále též "vedlejší účastník") za sexuálně citlivých okolností, jako zásah do osobnostních práv, který je v rozporu s limity danými ustanovením §12 odst. 2 občanského zákoníku a rovněž v rozporu s ústavně zaručeným právem vedlejšího účastníka na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny. Objektem komiksu v Reflexu č. 18/2001 ze dne 3. 5. 2001, díl 329, na str. 4 se stal vedlejší účastník, který podal dne 21. 6. 2001 žalobu na ochranu osobnosti k Městskému soudu v Praze. Důvodem podání žaloby byl zneucťující charakter karikatur, nevkusné pozice provázené vulgárními nápisy vztahujícími se k jeho osobě a nevhodné výroky, které mu byly v těchto situacích připisovány. Vedlejší účastník v tom spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, jelikož karikatury překročily obecně uznávané zásady slušnosti a vkusu, neoprávněně hrubým způsobem zasáhly jeho čest, důstojnost, jméno a soukromí. Uveřejněné karikatury v Reflexu byly objektivně způsobilé znevážit u části čtenářské veřejnosti jeho dobrou pověst, vážnost a postavení jako občana i ministra. Tento zásah považoval ve vztahu ke své osobě za překročení přípustné společenské i právní míry. Podle stěžovatelky je komiks Zelený Raoul satirou, která v nadsázce komentuje dění ve veřejném životě České republiky, což zdůrazňuje postava vypravěče ("ufona"). Za dobu, po kterou komiks v časopise již vycházel, si čtenáři zvykli na výrazové prostředky v komiksu běžně používané. Podle stěžovatelky nemůže takto pojatý seriál nikdo brát vážně. Stěžovatelka dále uvedla, že komiks pouze reflektoval již utvořený mediální obraz žalobce. Komiks nepřináší ani nepopisuje realitu, pouze zachycuje její útržky, které s nadsázkou zpracovává. Žalobce byl dlouhodobě subjektem zájmu médií, nikoli kvůli své politické činnosti, ale pro své veřejně prezentované soukromí. Městský soud v Praze přiznal žalobci svým rozsudkem ze dne ze dne 24. 10. 2001, č. j. 37 C 52/2001-20, náhradu ve formě omluvy publikované v časopisu Reflex. Soud zamítl žalobu v části, která se týkala textu omluvy, kde měly být uvedeny použité vulgární výrazy, což zdůvodnil tím, že jejich opětovným uvedením by omluva nesplnila svůj satisfakční účel. Soud se dále prohlásil nepříslušným rozhodovat v otázce slušnosti a vkusu a zamítl omluvu v části "hrubý zásah výrazně vybočil z obecně uznávaných zásad slušnosti a vkusu." Proti rozsudku Městského soudu v Praze se stěžovatelka odvolala s tím, že považuje za absurdní používat na tento smyšlený příběh kriterium pravdivosti. Na podporu svého tvrzení uvedla, že u satiry a parodie, které operují s vyšším stupněm nadsázky, musí být dbáno na to, aby záměr, který sledují, byl co do svého celkového obsahu i co do grafického odlišení, zprostředkován tak, aby průměrnému, rozumně uvažujícímu čtenáři bylo jasné, že jde o něco smyšleného, nevážného. Pokud lze v konkrétním případě dojít k závěru, že průměrný občan musel podle výše uvedených kritérií rozpoznat, že jde o něco smyšleného, nevážného, nepřichází možnost neoprávněného zásahu a tím i použití občanskoprávní úpravy o ochraně osobnosti podle občanského zákoníku (k tomu viz i Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 123). Stěžovatelka poukazovala na to, že kreslený příběh vyprávěný mimozemšťanem nasvědčuje tomu, že ho průměrný čtenář bude považovat za smyšlený, a tudíž není objektivně způsobilý znevážit u čtenářské veřejnosti dobrou pověst, vážnosti a postavení žalobce jako občana a politika. Na odvolání vedlejší účastník reagoval tím, že i kritika formou karikatury či satiry musí mít své meze. Ani svoboda umělecké tvorby nemůže dojít k hrubému porušování zásad slušnosti a morálky všeobecně uznávané v demokratické společnosti. Takto neohraničenou svobodu, které by neodpovídala žádná povinnost a odpovědnost, a ocitla se tak mimo meze právní ochrany, nelze připustit. Vytváří hrubě zkreslený obraz o jeho osobě. Přes jeho společenský život není obraz jeho osoby vytvořený komiksem ospravedlnitelný. Vrchní soud v Praze se ztotožnil s názorem stěžovatelky stran hodnocení pravdivosti komiksu, avšak dodal, že vyobrazení žalobce, byť zřejmě nevážné a smyšlené, má z objektivního hlediska charakteristické znaky pornografie, a proto představuje porušení osobnostních práv, neboť výrazně vybočuje z mezí v demokratické společnosti uznávaných pravidel slušnosti. Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soud (v období podání dovolání podala stěžovatelka ve věci rovněž ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 19. 5. 2003 v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 472/02 odmítl jako nepřípustnou, jelikož v té době nebylo rozhodnuto o dovolání). V dovolání stěžovatelka namítala nesprávnost závěru odvolacího soudu o pornografických znacích komiksu. Pojem pornografické dílo není podle stěžovatelky nikde definováno, ale je za něj považováno dílo, jehož jediným účelem je vyvolat (zvyšovat) sexuální vzrušení. Samotné zobrazení lidského těla není pornografie a je třeba sledovat charakter celého díla. Použití sexuálních prvků nebylo samoúčelné, jelikož předmětem parodie je politikova veřejná prezentace sexuality. Ústavně zaručená svoboda projevu se vztahuje i na myšlenky či informace zraňující, šokující či znepokojivé. Žalobce poukázal na formu kritiky a uvádí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 1996 ve věci sp. zn. 23 C 96/95 podle kterého výrazy a prostředky, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky (tohoto cíle by bylo lze dosáhnout i bez takových výrazů) a z nichž vyplývá úmysl kritizovanou osobu urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Při střetu dvou ústavně chráněných práv a svobod bylo podle vedlejšího účastníka třeba postupovat vyváženě a nedávat absolutní přednost jednomu z nich; v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 359/96, podle nějž: "vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany", a dále také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Observer v. Guardian z roku 1991, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") "ani tisk nesmí překročit pevně vymezené hranice, zejména ochranu cti třetích osob" a rozsudek č. 10/1995 "kdokoliv vykonává práva a svobody garantované prvním odstavcem tohoto článku má i určité povinnosti a nese určitou odpovědnost. Mezi tyto lze právem zahrnovat i závazek vyhnout se v mezích možnosti urážejícím výrazům, které lze považovat za útok na práva jiných." Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2003, č. j. 28 Cdo 2090/2002-59, dovolání odmítl jako nepřípustné. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky v řízení před obecnými soudy zasaženo nebylo a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že s lidskoprávní dimenzí věci se v něm vyrovnal. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými zákony". Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Po posouzení argumentace ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je posouzení, zda napadenými rozhodnutími či v rámci řízení o ochraně osobnosti jim předcházejícím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, tj. zda a jakým způsobem se obecné soudy vyrovnaly s ochranou ústavně zaručených práv stěžovatelky dle čl. 15 odst. 2 a zejména dle čl. 17 Listiny, a to ve vztahu k právům vedlejšího účastníka zaručeným čl. 10 Listiny. Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud již zabýval ve své předchozí judikatuře, přičemž učiněné závěry dopadají i na nyní projednávanou věc. Svoboda projevu je základním kamenem demokratické společnosti. Společně se svobodou umělecké tvorby jsou chráněny nejen Listinou, ale i čl. 10 Úmluvy. Svoboda projevu zahrnuje též svobodu uměleckého vyjádření. Umělci a ti, kdo rozšiřují jejich díla, mají právo nejen na ochranu idejí vnímaných příznivě, ale i na ochranu idejí, které šokují, urážejí, pohoršují či rozrušují stát či jakoukoliv část populace (k tomu viz i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 606/03 odkazující na rozsudek ESLP ve věci Handyside, 1976). Zásah státu do svobody projevu by měl přijít tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. To platí zvláště pro politiky a osobnosti veřejně známé, které mají obecně snazší přístup k médiím a tím také snadnější možnost vyvrátit to, co považují za smyšlenky (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 367/03). Svoboda projevu není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle čl. 17 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami. Ke konfliktu může docházet mezi svobodou projevu a právem na ochranu cti a dobré pověsti. Při střetu základních práv na stejné úrovni bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda "projev" dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 154/97). Svoboda projevu může být omezena pouze zákonem, legitimním cílem (ochrana práv a svobod druhých) a opatřením nezbytným k dosažení takového cíle v demokratické společnosti. Právo na svobodu projevu je - formálně vzato - rovno právu na ochranu cti a důstojnosti, a proto je vždy nutné zkoumat míru porušení práva na ochranu osobnosti s ohledem na svobodu projevu a požadavek proporcionality uplatňování a ochrany těchto práv (k tomu Ústavní soud též ve věci sp. zn. I. ÚS 156/99). V konkrétním případě je tedy vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti v kontextu se svobodou projevu a právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionálního uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Jde také o vyvážení negativních a pozitivních následků projevu. Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. V mezích takto vytyčeného přezkumu posuzoval Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů. Soud prvního stupně se při rozhodování zaměřil na vymezení komiksu a karikatury. Karikatura je podle soudu uměleckým výtvarným dílem, které v sobě obsahuje kritiku něčeho. Přestože lze u karikatury jako typu kritiky jít dál než u jiných děl, i kritika musí mít své meze. V karikatuře i kritice nelze používat neopodstatněných hrubých urážek se snahou ponížit, ale hledat či popisovat příčiny. I v případě, že je o některém politikovi známo, že "nenechá ženy na pokoji", jednalo se zde, i přes oprávněný požadavek na určitou mravnost politika a určitou tvůrčí volnost autora, o překročení přípustné hranice kritiky. Karikatura se zaměřuje na určité vlastnosti či slabiny osoby, kterými je nějakým způsobem známa. U osob v oblasti veřejného života je třeba počítat s pozorností médií věnované jejich životu i soukromí. Kdyby se žalobce dopustil politických pochybení, byla by míra přípustné kritiky v tomto případě vyšší, avšak míra kritiky soukromí a intimního života žalobce byla v komiksu překročena. Podle soudu bylo prokázáno, že články týkající se žalobce se objevovaly v médiích, zvláště v bulvárním tisku již před publikací komiksu, avšak teprve po ní se jejich intenzita zvýšila. Soud zdůraznil že nehodnotil míru vkusu, ale míru přiměřené kritiky. K neoprávněnému zásahu došlo celým obsahem komiksu, tj. kresbami ve spojení s textem, který je nepravdivý a tudíž protiprávní. Podstatnou okolností byl pro soud fakt, že komiks je publikován v seriózním společenském týdeníku s velkou čteností, ve kterém nemá taková karikatura místo. Celá věc by byla hodnocena jinak, pokud by byl komiks publikován v časopisech jako Leo, Hustler atd. Podle vrchního soudu není předmětem řízení svoboda tvorby, ale ochrana osobnosti žalobce. Ani šíření umělecké tvorby nesmí překročit hranice vymezené celospolečenskými zájmy a hodnotami obsaženými např. v trestním zákoně (ohrožování mravnosti šířením pornografie, hanobení rasy, národa a přesvědčení apod.). Soud poukázal i na §12 odst. 3 obč. zák. omezující uměleckou licenci oprávněnými zájmy fyzické osoby. Podle článku 10 Listiny má každý právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Tyto zájmy jsou dále chráněny §11 občanského zákoníku a stěžovatelka je (zejména právo na lidskou důstojnost) porušila šířením vyobrazení K. B. v komiksu. Vrchní soud ve svém rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části textu omluvy, která obsahovala slova vyjadřující subjektivní hodnocení, a také v části obsahující větu zdůvodňující přiznané morální zadostiučinění. Nejvyšší soud v rámci řízení dovolacího nedospěl k závěru, že by právní otázka výkladu §11 a 13 obč. zák. byla soudy nižších stupňů řešena v rozporu s hmotným právem. Uvedl, že neoprávněný zásah může spočívat nejen v rozšiřování nepravdivých zpráv, ale i ve zveřejňování pravdivých zpráv z intimního a rodinného života proti vůli osoby, v kritice přesahující obsahem, formou i cílem rámec pravdivé objektivní kritiky (Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 173). Kritika musí být způsobem, formou a okolnostmi přiměřená kritizované skutečnosti. Pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu bude rozhodující hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnost a kritikou sledovaného cíle, což bude patrné z jejího obsahu, formy a místa přednesu (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174). Ze shora uvedených závěrů obecných soudů je zřejmé, že se posuzovanou problematikou zabývaly v celém rozsahu naznačeném judikaturou Ústavního soudu. Soudy se zabývaly intenzitou projevu jak s přihlédnutím ke specifikám kritiky a karikatury, tak s přihlédnutím k osobě, vůči níž projev směřoval, tedy politikovi, který sám určité stránky svého soukromého života veřejně prezentoval. Na konkrétních okolnostech obecné soudy dovodily i příčinnou souvislost mezi tímto projevem a identifikovanými negativními důsledky, promítající se (negativně) mj. do zvýšeného zájmu médií o soukromí vedlejšího účastníka; dospěly přitom k závěru, že předmětný projev, tj. kritika obsažená v komiksu, přesáhl přípustnou intenzitu takovou mírou, že zasáhl do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Byť Ústavní soud nesdílí v jednotlivostech všechna východiska uvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, musí opětovně připomenout, že není povolán posuzovat správnost napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí soudů všech instancí je zřejmé, že obecné soudy si při projednávání posuzované věci byly vědomy konfliktu ústavně zaručených práv dle čl. 15 odst. 2 a čl. 17 s právem dle čl. 10 Listiny, zabývaly se možným omezením těchto práv (a to i ve vazbě na právní normy podústavní tato základní práva provádějící, tedy na příslušná ustanovení občanského zákoníku a trestního zákona). Důvodem ingerence Ústavního soudu by proto za této situace bylo pouze nedůvodné (svévolné) upřednostnění jednoho základního práva na úkor druhého; zasáhnout by Ústavní soud musel i tehdy, pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obdobnou metodu přezkumu ostatně používá i ESLP (srov. např. věc White proti Švédsku, 2006). Ústavní soud v projednávané věci uzavírá, že neshledal závěry učiněné v napadených rozhodnutích jako závěry jednostranně upřednostňující jedno z dotčených základních práv, tj. obecné soudy při interpretaci mezí přiměřené kritiky nedaly neoprávněně přednost ochraně osobnostních práv před ochranou práva na svobodu projevu. Závěry plynoucí z hodnocení okolností konkrétního případu odrážející se v posouzení střetu dvou základních práv, tak jak jsou zřejmé z přijatých rozhodnutí, je třeba považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do kterého nemůže Ústavní soud zasahovat, neboť by tím zasahoval do pravomoci obecných soudů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.468.03.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 468/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 11. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 9. 2003
Datum zpřístupnění 10. 12. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 17, čl. 15 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 10
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 10
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §12, §11, §13
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby
Věcný rejstřík ochrana osobnosti
satisfakce/zadostiučinění
novinář
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-468-03_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68285
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30