infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.04.2010, sp. zn. II. ÚS 471/09 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.471.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.471.09.1
sp. zn. II. ÚS 471/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. H., soudce Okresního soudu v Teplicích, právně zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 18, Teplice, proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.12. 2008 sp. zn. 1 Skno 16/2008 a rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 2 Ds 8/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti oběma shora uvedeným rozhodnutím kárných senátů obecných soudů. K návrhu předsedkyně Okresního soudu v Teplicích na zahájení kárného řízení rozhodl Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 2 Ds 8/2008 tak, že stěžovatele, soudce okresního soudu, výrokem I. uznal vinným částí jemu vytýkaného jednání, v němž vrchní soud spatřoval kárné provinění ve smyslu ustanovení §87 a §88 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudních, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň upustil od uložení kárného opatření. Kárné provinění mělo spočívat v tom, že stěžovatel jako předseda senátu nerozhodl o věci, která mu byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k projednání a rozhodnutí, ve lhůtě stanovené ustanovením §76a odst. 4 o. s. ř. o prodloužení předběžného opatření vydaného podle ustanovení §76a odst. 1 o. s. ř., byť měl spis k rozhodnutí do doby 6 dnů před uplynutím jednoměsíční lhůty ve své dispozici a předběžné opatření tak zaniklo, i když poměry nezletilého dítěte jeho další trvání odůvodňovaly, čímž měl porušit povinnosti soudce, a tím ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu. Odvolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl napadeným rozhodnutím, přičemž se zcela ztotožnil se závěry vrchního soudu. Stěžovatel má za to, že rozhodnutími vrchního a Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se proto ústavní stížností jejich zrušení. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou instancí jej uznaly vinným kárným proviněním, přestože výtka, na níž je závěr o porušení jeho povinností založen, směřuje do oblasti právního nazírání stěžovatele jako soudce na skutkový stav, který byl předmětem soudního řízení. Stěžovateli je vytýkáno, že nerozhodl o prodloužení předběžného opatření za situace, kdy jednak o případném prodloužení měl rozhodovat již soud odvolací a jednak nebylo postaveno najisto, zda důvody pro prodloužení předběžného opatření byly dány. Obě rozhodnutí tudíž postihují právní úvahy soudce jako svébytného a nezávislého reprezentanta soudní moci, jednoho z pilířů moderního právního státu. Stěžovatel poukazuje na závěr vyslovený vrchním soudem při posuzování jiného skutku, v němž předsedkyně okresního soudu v témže návrhu na zahájení kárného řízení spatřovala kárné provinění stěžovatele, a sice, že soudce nelze kárně stíhat za chybné rozhodnutí, popř. nesprávný právní názor, pokud nebylo nezvratně prokázáno, že soudce tak učinil se zřejmým úmyslem poškodit účastníky řízení. I kdyby proto nedošlo k prodloužení předběžného opatření "zaviněním" stěžovatele, bylo založeno na momentálním závěru, že prodloužení předběžného opatření není na místě, tedy na opodstatněné úvaze soudce. Závěr, že prodloužení předběžného opatření opodstatněné bylo, založený toliko na pozdějším vydání nového předběžného opatření dne 26. 2. 2007, pak vůbec nerespektuje fakt, že soudce je povinen vycházet, zejména v takto citlivých věcech péče o nezletilé, z aktuálního a často se měnícího skutkového stavu věci a jeho právního posouzení. V dané věci totiž svědčily ke konci měsíční lhůty trvání předběžného opatření výrazně i okolnosti pro jeho neprodloužení, příp. zrušení. Nelze také vycházet z presumpce, která napadenými rozhodnutími prozařuje, sice že soudce je povinen předběžné opatření prodlužovat. Zákon dává soudci pouze možnost na základě posouzení okolností konkrétního případu předběžné opatření prodloužit, ale v žádném případě mu neukládá povinnost tak učinit. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že šestidenní lhůtu k rozhodnutí pro tříčlenný senát krajského soudu, která by byla zachována, byl-li by spis krajskému soudu neprodleně předložen, nelze považovat za krátkou, a to zejména za situace, kdy soudce okresního soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření podle ustanovení §76a o. s. ř. musí rozhodnout do 24 hodin od jeho podání. Přičítat za této situace soudci, že spis byl odvolacímu soudu předložen kanceláří až po uplynutí lhůty pro prodloužení předběžného opatření je více než nemístné. Ustanovení §76 o. s. ř. neukládá žádnou lhůtu, ve které má soudce před zasláním věci krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání některého z účastníků, případně prodloužit předběžné opatření, aby tak takříkajíc ulehčil krajskému soudu. Stěžovatel uvedl k pokynu místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem o rozhodování ve lhůtě 10ti dnů před koncem lhůty platnosti předběžného opatření, že soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem, nikoliv interním pokynem funkcionáře, byť nadřízeného soudu. I tak však nesvědčí závěru o úplnému zjištění skutkového stavu, jestliže soudy neprovedly navrhovaný výslech JUDr. D. M., soudce okresního soudu právě k otázce existence tohoto pokynu. Tím také došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a ve vztahu k neprovedení tohoto důkazního prostředku lakonické konstatování v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, že "provedené dokazování má [soud] za úplné", není dostačující. Podle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí trpí krom vad výše uvedených také nedostatkem zdůvodnění, které samo o sobě zakládá důvod pro jejich zrušení bez dalšího, což se týká zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bylo povinností soudu se vypořádat se všemi námitkami i se všemi důkazními návrhy, které stěžovatel v kárném řízení vznesl. Shledal-li námitky lichými nebo důkazní návrhy nadbytečnými, měl úvahy, které jej k takovým závěrům vedly, v odůvodnění alespoň v základních obrysech ozřejmit. Nejvyšší soud tak v dané věci nepostupoval a své rozhodnutí tak zatížil nepřezkoumatelností. Vrchní soud v Praze trvá na svých závěrech, jak je vyjádřil v napadeném rozhodnutí, a jen pro úplnost podotýká, že námitky, které nyní vznáší stěžovatel ve své ústavní stížnosti, v průběhu jednání před soudem nevznesl. Rozhodně pak nebyla kárným soudem shledána vina v tom, že stěžovatel rozhodl tak, jak mu ukládá zákon a ústava, jak nyní namítá v závěru podané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že JUDr. J. H. byl uznán vinným kárným proviněním nikoliv pro svůj právní názor a soudcovské rozhodnutí, zda pominuly či nepominuly důvody pro trvání předběžného opatření, nýbrž pro opomenutí rozhodnout o prodloužení předběžného opatření v zákonné lhůtě. Postupem Nejvyššího soudu nedošlo k stěžovatelem namítanému porušení jeho garantovaných základních práv. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, či nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07) vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud také ustáleně judikuje, že není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nahrazovat jejich hodnocení provedených důkazů vlastním hodnocením a jejich právní závěry v rovině podústavního práva právními závěry svými. Předmětem řízení před Ústavním soudem není zkoumání důvodnosti kárného provinění, ale ochrana základního práva stěžovatele, v daném případě práva na spravedlivý (kárný) proces, a s tím souvisejících dílčích procesních práv. Ústavní soud tedy nemůže přezkoumávat skutkové a právní závěry, ledaže jde o závěry svévolné. Ústavní soud tak může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva a svobody. Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem, k němuž obecné soudy dospěly při posuzování jeho jednání. K tomu je třeba uvést, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena na úvaze, že jednání, za něž byl kárně stíhán, souvisí s jeho rozhodovací činností a byl tedy stíhán za chybné rozhodnutí. Takovou námitku však v kárném řízení před vrchním soudem, ani posléze v odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel neuplatnil. Ústavní soud po přezkoumání spisu 2 Ds 8/2008 nesdílí mínění stěžovatele, že v kárném řízení byl postižen za chybné rozhodnutí a že takový postih je porušením zásady nezávislosti soudcovského rozhodnutí. Jak vyplývá ze soudního spisu a je dostatečně uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, kárné senáty postihly stěžovatele za porušení povinností stanovených zákonem č. 6/2002 Sb., které neměly charakter chybného rozhodnutí. Kárné senáty se dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele, daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit a s jeho námitkami se dostatečným způsobem vypořádaly. Všechny zjištěné skutečnosti zhodnotily ve vzájemných souvislostech a z nich vyvodily odpovídající právní závěry. Ze soudního spisu a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty postupovaly svévolně, ignorovaly zjištěné skutečnosti a neměly oporu pro své závěry. O pečlivém přezkoumání návrhu na zahájení kárného řízení svědčí pak také to, že u dalších dvou skutků byl stěžovatel kárného obvinění zproštěn. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem jeho kolegy JUDr. M. k pokynu místopředsedy krajského soudu, který jemu a kolegům na oddělení PaNc v té době prý nebyl znám. Nejvyšší soud k tomuto navrženému důkazu v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k jeho provedení nepřistoupil, neboť má za to, že dokazování provedené vrchním soudem je úplné. Uvedené odůvodnění, byť velice stručné, se jeví v dané věci jako přiměřené, a to s ohledem na relevanci důkazu a k tomu, že kárné provinění stěžovatele s tímto pokynem přímo nesouviselo a jeho odůvodnění v napadených rozhodnutích se o něj neopíralo. Závěrem musí Ústavní soud připomenout, že stěžovateli nebylo uloženo žádné kárné opatření, neboť na základě všech zjištěných skutečností (pracovní podmínky, nezhoršení poměrů nezl. dítěte a vyjádření soudcovské rady) dospěl kárný senát k závěru, že samotné projednání kárného provinění je postačující a od uložení kárného opatření dle §88 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. upustil. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává, zjevně porušeno nebylo, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.471.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 471/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 7. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 3. 2009
Datum zpřístupnění 30. 4. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - soudce
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 21 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 6/2002 Sb., §87 odst.1, §88 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /právo na přístup k jiným voleným a veřejným funkcím
Věcný rejstřík soudce/nezávislost
soudce/kárné řízení/opatření
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-471-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65828
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02