infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.04.2010, sp. zn. II. ÚS 750/10 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.750.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.750.10.1
sp. zn. II. ÚS 750/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1051/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 7 To 496/2008, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 91 T 261/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., jichž se dopustila tím, že v úmyslu zmocnit se obchodních podílů Mgr. L. K. a Mgr. Z. K. ve společnosti ITV, s.r.o. se svým (v rozsudku blíže specifikovaným) jednáním ke škodě Mgr. L. K. obohatila o částku ve výši 224 000 Kč, která představuje hodnotu jejího obchodního podílu na společnosti ITV, s.r.o., ke dni 10. 12. 2003, a ke škodě Mgr. L. K. a Z. K., dědiců po zemřelém Mgr. Z. K., se obohatila o částku ve výši 35 000 Kč, která představuje hodnotu obchodního podílu Mgr. Z. K. ve společnosti ITV, s.r.o., ke dni 8. 11. 2004. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. 95 T 254/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. 3 To 251/2008, byl stěžovatelce podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Výkon trestu jí byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu. Dále jí soud uložil zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech na dobu 5 let. Současně soud rozhodl o náhradě škody a podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovatelce povinnost nahradit poškozeným celkovou škodu ve výši 259 000 Kč. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodné, neboť neshledal v žádném směru pochybení soudu nalézacího. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž opětovně namítala především nesprávné právní posouzení skutku (zejména nenaplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu) a dále porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva vyjádřit se k podanému dovolání a prostřednictvím státního zástupce, činného u Nejvyššího státního zastupitelství, shledala námitky stěžovatelky proti výroku o vině i proti výroku o náhradě škody částečně důvodnými. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením o podaném dovolání rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu usnesení krajského soudu zrušil v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výrokům o náhradě škody, vysloveným v citovaném rozsudku městského soudu. Dále jím částečně zrušil i citovaný rozsudek městského soudu ve výrocích o náhradě škody, kterými byla podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši 259 000 Kč. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřela argumentaci, která se ve věci samé pohybuje spíše na úrovni podústavního práva, tj. obsáhlou polemiku se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, se způsobem hodnocení důkazů, a rovněž se způsobem, jakým obecné soudy právně kvalifikovaly předmětný skutek jako trestný čin, ačkoliv nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu a ve skutkových zjištěních se nacházejí rozpory. Tuto svou polemiku stěžovatelka doplnila o rozsáhlou citaci závěrů z judikatury Ústavního soudu, jež však na posuzovaný případ nedopadají vůbec anebo velmi okrajově. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407). Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřela především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti ní vedeném, která se shodují s námitkami, jež sama uplatňovala již v průběhu dovolacího řízení (jak ostatně sama v ústavní stížnosti uvedla). Tím však Ústavní soud staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházel z dostatečného množství relevantních důkazů udávajících dostatečný přehled o činnosti stěžovatelky (zejm. svědecké výpovědi a listinné důkazy) a detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí. K obdobným závěrům dospěl i krajský soud v záhlaví citovaném rozhodnutí o odvolání, byť své rozhodnutí opřel o velmi stručné a argumentačně velmi strohé odůvodnění. Nejvyšší soud tento nedostatek v napadeném usnesení zhojil a naopak velmi důkladně se vypořádal s námitkami, které stěžovatelka uplatnila jak již v průběhu odvolacího, tak i dovolacího řízení (a jež následně zopakovala i v ústavní stížnosti). Konkrétně Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobněji rozvedl právní závěry nalézacího soudu týkající se prokázání existence příčinné souvislosti mezi jednáním poškozené v omylu vyvolaném stěžovatelkou a jeho škodlivým následkem (str. 9 usnesení), či hodnocení subjektivní stránky trestného činu podvodu a prokázání úmyslu stěžovatelky od samého počátku svého jednání (str. 7 - 8 usnesení). Proto tyto námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými. V této souvislosti a s ohledem na obsah výše zmíněného vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání Ústavní soud posuzoval otázku, zda konání Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nezavdává pochybnosti o jeho rovném přístupu jak k obžalobě, tak obhajobě, přičemž nakonec dospěl k závěru, že nikoliv. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát judikoval, že zásada rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny garantující v trestním řízení rovné postavení obžaloby a obhajoby nepochybně patří mezi esenciální náležitosti spravedlivého procesu (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 343/04 N 55/36 SbNU str. 581 či sp. zn. II. ÚS 254/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz). "Soud nesmí svým postupem zavdat pochybnost o rovném přístupu jak k obžalobě, tak obhajobě (...). Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině." (srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 670/05 N 88/41 SbNU str. 127 či sp. zn. I. ÚS 608/06 N 79/49 SbNU 153). Nejvyšší soud v posuzovaném případě tyto meze nestranného rozhodování o vině či nevině stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu nepřekročil, když svou aktivitou v podobě podrobnějšího rozvedení ("dovysvětlení") právních závěrů nalézacího soudu spíše nahrazoval pasivitu soudu odvolacího, který své rozhodnutí o odvolání opřel o velmi stručné a argumentačně strohé odůvodnění, jež se nacházelo na samotné hranici přijatelnosti z hlediska požadavků na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. O nestrannosti rozhodování Nejvyššího soudu koneckonců svědčí i skutečnost, že Nejvyšší soud nad rámec dovolacích námitek stěžovatelky, směřujících do výroků o náhradě škody, shledal vadnými všechny výroky soudů obou stupňů o náhradě škody (str. 11 - 14 usnesení), a proto je napadeným usnesením zrušil. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Samu okolnost, že většině námitek stěžovatelky obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jejích základních práv a postup obecných soudů nelze označit za svévolný. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2010 Jiří Nykodým předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.750.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 750/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 3. 2010
Datum zpřístupnění 14. 5. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §250, §125 odst.2, §248
  • 141/1961 Sb., §125, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík škoda/náhrada
dokazování
trestný čin/podvod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-750-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66025
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01