ECLI:CZ:US:2010:2.US.833.10.1
sp. zn. II. ÚS 833/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4620/2008-88 ze dne 16. prosince 2009 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 190/2005-68 ze dne 26. března 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Gymnázia a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, se sídlem Sady 28. října 674/1, Břeclav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 6 C 979/2001-41 ze dne 19. října 2004, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, a usnesením dovolacího soudu bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatele. Postupem obecných soudů byla podle tvrzení stěžovatele porušena jeho blíže nekonkretizovaná základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně vytýká dovolacímu soudu, že odmítl jeho dovolání jako opožděné vzdor tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání. Má zato, že lhůta k podání dovolání byla s ohledem na to dle §240 odst. 3 občanského soudního řádu čtyřměsíční. Protože mu bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 21. května 2008 a dovolání bylo podáno dne 24. července 2008, jednalo se o podání včasné.
3. K věci samé, kterou se dovolací soud vůbec nezabýval, stěžovatel poukazuje na to, že v původním řízení vyšly obecné soudy z tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že ustanovení §32 odst. 4 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 72/92 ze dne 17. září 1992 pozbylo platnosti dnem 17. března 1993. Vycházely přitom z informace obsažené mylně v systému Aspi. Ve skutečnosti však bylo odkládací podmínce předmětného nálezu vyhověno ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Dovolává se rovněž právního názoru obsaženého ve shora uvedeném nálezu o vazbě předmětného zákonného ustanovení se zákoníkem práce. Obecným soudům vytýká, že se v původním řízení uvedeným právním názorem neřídily, a že nebyl řádně obeslán k odvolacímu řízení, přičemž mu rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ani řádně doručeno.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodnutí nebo v jemu předcházejícím řízením bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. V posuzovaném případě je včasnost ústavní stížnosti odvozována od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a proto je pro věc zásadní, zda toto rozhodnutí obstojí v testu souladnosti s ústavním pořádkem.
6. Jak stěžovatel správně uvádí, neobsahovalo rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání a i dovolací soud vyšel z toho, že bylo stěžovateli doručeno dne 21. května 2008, a že dovolání bylo podáno dne 24. července 2008. Na rozdíl od stěžovatele, který včasnost dovolání posuzuje podle aktuálně platného a účinného znění §240, aplikoval dovolací soud znění §240 platné a účinné (obecně) do 31. prosince 2000. Logicky a srozumitelně přitom vyložil, že na věc dopadají přechodná ustanovení obsažená v bodech 15 a 16 hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle nich bylo třeba na věc aplikovat uvedenou právní úpravu s ohledem na to, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl vydán před 1. lednem 2001, a rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle právních předpisů platných a účinných do 31. prosince 2000. Podle tehdejší právní úpravy byla lhůta k podání dovolání jednoměsíční od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a byla zachována, i pokud bylo dovolání podáno (nesprávně) u odvolacího nebo dovolacího soudu. Tato přísná právní úprava mohla být v souladu s právním názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 317/2001 ze dne 17. prosince 2001 (a navazujícího na nálezy sp. zn. II. ÚS 618/01, N 20/25 SbNU 153, a sp. zn. I. ÚS 89/02, N 60/26 SbNU 135) prolomena, jen pokud dovolatel dodržel lhůtu, o které ho nesprávně poučil odvolací soud ve svém rozhodnutí. Dovolací soud dospěl k závěru, že o nic takového se v posuzovaném případě nejednalo a lhůta k podání dovolání tak marně uplynula dne 23. června 2008.
7. O tom, že na věc dopadají přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., byl stěžovatel přitom přiměřeně a jasně upozorněn již v rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3 usnesení). Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti je však zřejmé, že si důsledků plynoucích z oněch přechodných ustanovení není stěžovatel vědom ani nyní, protože se nijak nevypořádává se závěry obou obecných soudů, které se této problematice věnují, přičemž se stěžovatel v ústavní stížnosti jinak zaobírá právní úpravou ještě starší (byť z jiné oblasti). V každém případě lze uzavřít, že je rozhodnutí dovolacího soudu ústavně souladné, neboť bylo vydáno v souladu s právní úpravou, která na něj dopadá, jakož i v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností.
8. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost, aniž by stěžovatele vyzýval ke konkretizaci ústavněprávní argumentace, a to v části týkající se usnesení dovolacího soudu pro zjevnou neopodstatněnost, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona resp. pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu