ECLI:CZ:US:2010:2.US.874.10.1
sp. zn. II. ÚS 874/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem, se sídlem Fügnerova 12, 702 00 Ostrava, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 35 Co 96/2007-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 35 Co 96/2007-111, byl v řízení o náhradu škody vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti, potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2006, č. j. 26 C 88/2005-72, jímž byla žaloba žalobce (stěžovatele) zamítnuta. Obecné soudy konstatovaly, že v řízení, kterého se týkalo řízení na náhradu škody, sice došlo k průtahům řízení, avšak neshledaly, že by byla dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.
3. Žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jež však v ústavní stížnosti nenapadá, a které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, č. j. 25 Cdo 4670/2009-160, odmítnuto, neboť nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti. Žalobce nezastoupený advokátem totiž podal vadné (blanketní) dovolání, které neobsahovalo označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení, ani rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadal. Žalobce ve lhůtě stanovené zákonem a ani v následně soudem prvního stupně stanovené dodatečné lhůtě dovolání nedoplnil a vady neodstranil. Dovolací soud uvedl, že žalobce před skončením této lhůty o ustanovení advokáta ani nepožádal (teprve po více než dvou měsících od uplynutí lhůty uvedl, že hodlá vznést požadavek na ustanovení zástupce z řad advokátů), z čehož je zřejmé, že podané dovolání nebylo ve stanovené lhůtě ve smyslu §241b odst. 3 věta před středníkem o. s. ř. doplněno. Dovolací soud uzavřel, že k pozdějšímu doplnění dovolání podanému ustanoveným advokátem nelze v dovolacím řízení přihlédnout.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek odvolacího soudu, přičemž namítá, že jeho postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny, které stanovuje, že každý má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu.
III.
5. Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Stěžovatel zřejmě pokládá ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání, i když to explicitně nezmiňuje, odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto nikoliv proto, že by Nejvyšší soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu (tedy z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu), nýbrž proto, že dovolání zcela postrádalo označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení, i rozsah, v jakém rozsudek odvolacího soudu napadal, a stěžovatel ve stanovené lhůtě svoje podání nedoplnil. Za této situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 35 Co 96/2007-111, počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
7. Ze skutečnosti, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž by měl lhůtu pro podání ústavní stížnosti zachovánu, lze vyvozovat, že s jeho odmítnutím dovolání souhlasí a Ústavní soud se tedy tímto rozhodnutím, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nezabýval.
8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. dubna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj