ECLI:CZ:US:2010:3.US.1024.10.1
sp. zn. III. ÚS 1024/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Česká reprografická s. r. o., se sídlem v Praze 4, Branická 532/98, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Brně, Zeleného 803/13, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, č. j. 46 C 40/2008-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení v prvním stupni.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalovanému JUDr. Martinu Burianovi, správci konkurzní podstaty úpadce Tiskárny Moravský Krumlov a. s., o 1 669 Kč s přísl. tak, že stěžovateli zcela vyhověl co do uplatněné pohledávky a jen zčásti ohledně jejího příslušenství (úroků z prodlení), neboť stěžovatelův nárok nevyvodil ze smlouvy (o dílo), nýbrž z bezdůvodného obohacení. V návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, což odůvodnil odkazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rozhodnutí soudu o nákladech řízení shledává „prvek libovůle, svévole a extrémního rozporu s principy spravedlnosti“, neboť ač měl ve věci plný úspěch, nebyly mu náklady řízení přiznány; soudu též vytýká, že výrok o nákladech adekvátně neodůvodnil, přičemž se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo dotčeno i jeho „legitimní očekávání“, neboť dříve vydaným platebním rozkazem mu náklady řízení byly přiznány.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha – jen procesní – soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pak pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné „kvalifikované vady“ dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Byť by rozhodnutí o nákladech řízení bylo jakkoli „podústavně“ kritizovatelné, o ústavněprávně relevantní „kvalifikované vady“ (ve vyloženém smyslu) zde nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu na úrovni jím užitého procesního práva, zjevně podléhaje představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že zde jiné (druhé) instance (když odvolání není přípustné) již není.
Okolnost, že sporný nákladový výrok vychází z tzv. bagatelní věci, řečené jen posiluje, neboť je implicitním předpokladem ochrany základních práv před Ústavním soudem, aby zde byla – alespoň tvrzená – existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu