ECLI:CZ:US:2010:3.US.1026.10.1
sp. zn. III. ÚS 1026/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo nájemníků "Šťastný domov", se sídlem Praha 1, Štěpánská 41/642, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 4823/2009-209, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 19 Co 452/2008-172, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2008 č. j. 22 C 180/2005-123 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007 č. j. 19 Co 294/2007-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem. Konkrétně pak stěžovatel namítal jejich rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 10. 2007 č. j. 19 Co 294/2007-92 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 2. 2007 č. j. 22 C 180/2005-66 (ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. 4. 2007 č. j. 22 C 180/2005-79), kterým byla zamítnuta žaloba N. V. a K. S., směřující proti hlavnímu městu Praha (dále též jen "první žalovaná") a stěžovateli, na jejímž základě se žalobkyně domáhaly určení, že první žalovaná je vlastníkem domu č. p. 642 se stavební parcelou č. 2050 a parcelou č. 2051, to vše v k. ú. Nové Město, obec hlavní město Praha, zapsaných na LV č. 1543 vedeném pro k. ú. Nové Město u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a věc byla uvedeným (odvolacím) soudem vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávné posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyň na předmětném určení [§80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
Poté obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 6. 2008 č. j. 22 C 180/2005-123 shora specifikované žalobě vyhověl. Tento rozsudek napadli žalovaní a vedlejší účastníci na straně žalovaných odvoláním, načež jej ve výroku ve věci samé městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2009 č. j. 19 Co 452/2008-172 potvrdil. Dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 4. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 4823/2009-209, který je rovněž napaden touto ústavní stížností, zamítl, a to poté, co dospěl k závěru, že kupní smlouva, týkající se předmětných nemovitostí, která byla uzavřena mezi první žalovanou jako prodávající a stěžovatelem jako kupujícím dne 23. 7. 1998, je ve smyslu §39 občanského zákoníku (absolutně) neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s "blokačním" ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Ztotožnil se přitom s názorem odvolacího soudu, že uvedené ustanovení neřeší otázku skončení blokace předmětu restituce, avšak vzhledem k účelu a cílům tohoto zákona předmětná blokace trvá do doby, kdy věc již nemůže být předmětem restituce. Neztotožnil se tak s názorem žalovaných, že blokace byla skončena poté, co městský soud usnesením ze dne 29. 1. 1998 č. j. 13 Co 592/97-55, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení restitučního řízení, jehož předmětem byly výše uvedené nemovitosti, pokud toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 234/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 11, č. 84] a pokud poté bylo uloženo první žalované jako povinné osobě uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání předmětných nemovitostí, a to rozsudkem obvodního soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 15 C 143/98, potvrzeným rozsudkem městského soudu ze dne 7. 5. 2003 č. j. 13 Co 638/2003-258, kdy dovolání v této věci bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 č. j. 28 Cdo 2618/2003-288.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že s prvním žalovaným, hlavním městem Praha, uzavřel zmíněnou kupní smlouvu ve víře, že restituční řízení bylo pravomocně ukončeno a že o probíhajícím řízení před Ústavním soudem nevěděl. Namítá, že závěť JUDr. J. H., která měla být v dané věci "restitučním titulem" restituentek (žalobkyň) ve smyslu §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. a současně podmínkou aplikace blokačního ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona, bez níž by nebylo možno deklarovat neplatnost kupní smlouvy, obsahuje "nesrovnalosti", které odůvodňují pochybnosti o její existenci. Na ně v daném soudním řízení opakovaně poukazoval a požadoval předložení originální listiny. Tyto "pochybnosti" či "nesrovnalosti" pak stěžovatel blíže rozvádí v ústavní stížnosti, dále zmiňuje "neochotu" soudů vyžádat si předložení závěti s tím, že považoval a považuje za důležité, aby věc byla rozhodnuta na podkladě originálních listin a aby tak došlo k naplnění povinnosti dané ustanovením §6 o. s. ř. Pokud se obecné soudy nezabývaly těmito nesrovnalostmi obsaženými v závěti a "vystačily" si s její kopií, případně odkázaly na svou vázanost dřívějším rozhodnutím, porušily jeho právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. mu neoprávněně odňaly vlastnické právo. Obecné soudy tak učinily, aniž by na věc aplikovaly test proporcionality a řešily střet Listinou garantovaného práva chránícího vlastnictví s právem majícím svůj základ v podústavních právních normách, tj. s právem spočívajícím ve splnění závazku k vydání předmětných nemovitostí. Citované ustanovení Listiny mělo být dle stěžovatele porušeno vadnou aplikací ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. To dle stěžovatele nelze chápat "rozšiřujícím způsobem", tedy tak, že v podstatě neomezeně dlouho brání dosavadnímu vlastníkovi v dispozici s příslušným majetkem. Zrušení rozhodnutí, jímž bylo pravomocně ukončeno restituční řízení, nemohlo zasáhnout do jeho právních poměrů, jiný přístup by způsobil nepřijatelnou míru právní nejistoty do vlastnických vztahů. V této souvislosti v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (Sb. n. u., svazek 47, č. 162, vyhlášen pod č. 307/2007 Sb.), který má obsahovat podrobné a přesvědčivé odůvodnění ve prospěch ochrany dobré víry, právní jistoty a vlastnického práva. V něm se uvádí, že "vlastnické právo dalšího nabyvatele, pokud ho nabyl v dobré víře, než došlo k odpadnutí titulu, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny [...] a nezaniká".
S odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny stěžovatel upozorňuje na zásadu minimalizace zásahů a princip proporcionality (přiměřenosti) s tím, že účelu sledovaného přijetím restitučního zákona lze dosáhnout jinak než za cenu negativních důsledků zásahu do jeho vlastnického práva, přičemž zdůrazňuje význam vlastnického práva a v souvislosti s tím nutnost ústavně konformního výkladu podústavního práva, tedy i zmíněného blokačního ustanovení. Vzhledem k tomu, že v něm není konec blokační lhůty stanoven, je třeba ho určit výkladem. Blokační lhůta dle stěžovatele skončí naplněním jejího účelu nebo dnem, kdy bude pravomocně skončeno řízení týkající se restitučního nároku, v dané věci pak jen do 25. 3. 1998, což má plynout i z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 494/05 (Sb. n. u., svazek 42, č. 169). Nesprávná tak má být úvaha obecných soudů o primární povaze restitučních nároků. Vadný je také jejich názor, že lze aplikovat závěry vyslovené v nálezu ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 195/97 (Sb. n. u., svazek 9, č. 161), protože ty se týkají jiného případu, kdy povinná osoba vydala věc jiné než oprávněné osobě, aniž by se o nároku oprávněné osoby rozhodovalo před soudem.
Stěžovatel konečně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny s tím, že vedle zásady projednací se v daném řízení uplatní i zásada materiální pravdy, dle níž musí soud postupovat tak, aby sporné skutečnosti byly spolehlivě zjištěny a aby o nich nevznikaly pochybnosti. Upozorňuje na to, že opakovaně brojil proti způsobu, kterým bylo obecnými soudy vedeno dokazování, a znovu tvrdí, že bylo třeba předložit originál závěti JUDr. J. H., přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy zdůvodnily neprovedení důkazu touto listinou. Tento svůj nesouhlas odůvodňuje tím, že nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem se soudy cítily být vázány (pozn.: míněno patrně výše specifikované restituční řízení). Závěrem stěžovatel tvrdí, že účelem restitučního zákona nemůže být páchání dalších křivd osobám, které nabyly vlastnictví k předmětným nemovitostem v dobré víře a kupní cenu splácely po dobu 10 let. Tyto nemovitosti jsou domovem členů stěžovatele a jejich přisouzení restituentkám neznamená jen zásah do jeho vlastnického práva, ale i do práva na obydlí i práva vlastnického jeho členů, neboť dojde ke ztrátě hodnoty jejich podílu. Není v souladu s účelem restitučního zákona bránit rozvoji ekonomických vztahů, omezovat vlastníka v nakládání se svým majetkem a "připravit lidi o celoživotní úspory". Křivdy by měl zmírňovat stát, nikoliv náhodně vybraná skupina fyzických osob.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Nyní posuzovaná ústavní stížnost je postavena na dvou základních námitkách. Stěžovatel obecným soudům především vytýká, že neprovedly jím navržený listinný důkaz, a to závětí JUDr. J. H., jímž mínil prokázat, že žalobkyně nelze považovat za tzv. oprávněné osoby ve smyslu §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Tvrdí přitom, že se obecné soudy cítily být vázány výsledkem restitučního řízení, ale že on účastníkem tohoto řízení nebyl.
Stěžovatelovo tvrzení však není přesné. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku skutečně konstatoval, že od provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem upustil pro nadbytečnost, spočívající ve vázanosti pravomocným rozhodnutím (ukládajícím hlavnímu městu Praha uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí žalobkyním). Ke stěžovatelově námitce, kterou nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, tento názor korigoval odvolací soud, jenž v souvislosti s důkazy navrženými (stěžovatelem) za účelem zpochybnění postavení žalobkyň jako oprávněných osob uvedl, že "předmětem tohoto řízení bylo určení vlastnictví ve prospěch první žalované, nikoli určení vlastnictví žalobkyň, tudíž dokazování v tomto směru by [...] bylo nadbytečné". K tomu dodal, že "nikdo netvrdil, že by nahrazením projevu vůle první žalované byl druhý žalovaný zavázán k nějaké povinnosti", ale že "z pravomocného rozsudku měl soud prvního stupně za danou pouze aktivní legitimaci žalobkyň v tomto řízení (byť takto výslovně se nevyjádřil), a pokud na rozsudky odvolacího a dovolacího soudu vydané v restitučním řízení odkazoval, zejména na tam vyjádřené právní posouzení platnosti sporné kupní smlouvy, tak jen z důvodu, že dospěl k totožnému právnímu názoru".
Byť výše uvedené závěry odvolacího soudu nejsou snad zcela vyčerpávající, nelze dospět k závěru, že by nevystihovaly podstatu věci. V prvé řadě je třeba poukázat na §159a o. s. ř., dle kterého je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, nejde-li o některou ze zákonem předpokládaných výjimek, přičemž v rozsahu, v jakém je závazný pro účastníky řízení (či jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány. Posuzuje-li tudíž soud jako předběžnou otázku právní vztahy účastníků řízení, které již byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, je pro něj výrok pravomocného rozsudku závazný.
V již zmíněném restitučním řízení, jehož účastníky byly žalobkyně a hlavní město Praha, byla pravomocně vyřešena otázka existence restitučního nároku žalobkyň. Příslušným soudním výrokem byly uvedené subjekty i obecné soudy vázány. V právní teorii není jednotný názor na to, zda je výrok pravomocného rozsudku závazný též pro vedlejší účastníky řízení, v daném případě tedy, zda je výrok pravomocného "restitučního" rozsudku závazný i pro stěžovatele jakožto vedlejšího účastníka restitučního řízení, resp. zda je uvedeným výrokem soud vázán nejen ve vztahu k první žalované (hlavnímu městu Praha), ale rovněž ve vztahu ke stěžovateli (srov. např. Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí, C. H. Beck, 1. vydání, 2008, s. 147 a násl.).
Pokud by tato otázka byla zodpovězena negativně, mohl by soud, vzhledem k "rozštěpení" právních účinků pravomocného rozsudku, dospět ve vztahu ke stěžovateli k jinému závěru stran (ne)existence restitučního nároku žalobkyň, než k jakému dospěly obecné soudy v předchozím, tj. restitučním řízení. Vznikla by tak v daném případě, kdy určovací žaloba směřovala jak proti hlavnímu městu Praha, tak proti stěžovateli, nejednoduchá právní situace. Ovšem i v případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že pro obecné soudy nebyl "restituční" rozsudek ve vztahu ke stěžovateli právně závazný, neznamená to, že by tyto soudy ze skutkových a právních závěrů v něm obsažených nemohly, pokud se s nimi ztotožňují, vycházet, resp. na ně v odůvodnění svých rozhodnutí odkazovat. Stěžovatel se "restitučního" řízení účastnil v postavení vedlejšího účastníka, takže měl možnost hájit svůj právní zájem (§93 odst. 1 o. s. ř.), přičemž disponoval v zásadě stejnými procesními právy jako účastník řízení, tj. hlavní město Praha (§93 odst. 3 o. s. ř.). V tomto řízení stěžovatel namítal, že žalobkyně nesplňují podmínku "oprávněných osob" ve smyslu §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., stejnou argumentaci pak stěžovatel uplatnil i v nyní posuzované věci. Pokud se jí obecné soudy zabývaly a vypořádaly se s ní již v restitučním řízení, nic jim nebránilo v nyní posuzované věci o příslušné závěry opřít své rozhodnutí (ať už tím, že na ně pouze odkáží, nebo je výslovně zopakují v odůvodnění rozsudku). Naopak by bylo z hlediska obecně chápané spravedlnosti stěží akceptovatelné, aby se obecné soudy za tohoto stavu bezdůvodně odchylovaly od svých dřívějších závěrů. Vzhledem k tomu Ústavní soud neshledává za rozporné s principy spravedlivého procesu, pokud obecné soudy za dané situace zdůvodnily zamítnutí zmíněného důkazního návrhu pro "nadbytečnost" příslušným odkazem.
Druhou základní námitkou je námitka ústavně nekonformní interpretace a aplikace ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. V případě interpretace "jednoduchého" práva obecnými soudy pak jde především o takové případy, kdy obecné soudy postupují svévolně (zejména kdy nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či své právní závěry řádně neodůvodní) nebo zásadně nesprávně zohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (či jej nezohlední vůbec), výjimečně také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zcela zjevném rozporu s principy spravedlnosti.
V nyní posuzované věci obecné soudy řešily otázku, zda "blokace" příslušného majetku trvá pouze do doby, co bylo pravomocně ukončeno (zastaveno) restituční řízení, aniž by se však tak stalo - vzhledem k podané ústavní stížnosti - "s konečnou platností". V této souvislosti se stěžovatel dovolává svého, v dobré víře nabytého vlastnického práva, vedle něhož staví "pouhý" restituční nárok žalobkyň. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné poznamenat, že sice opakovaně ve svých rozhodnutích shledal odkaz osob, které neúspěšně uplatnily u obecných soudů restituční nárok a které se poté obrátily na Ústavní soud s ústavní stížností, na ustanovení čl. 11 Listiny za nepřípadný, a to se zdůvodněním, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně (viz např. nález ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 115/94, Sb. n. u., svazek 3, č. 41).
V případě žalobkyň je však situace jiná. S ohledem na závěry obecných soudů v restitučním řízení je totiž zřejmé, že stěžovatelkám již na základě zákona č. 87/1991 Sb., a to poté, co svůj restituční nárok řádně uplatnily, vzniklo tzv. legitimní očekávání, že příslušný majetek nabudou do svého vlastnictví. Toto "legitimní očekávání", jak plyne z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podléhá ochraně plynoucí z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to stejně jako "existující majetek" (k srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 642/03, Sb. n. u., svazek 33, č. 79). Z výše uvedeného Ústavní soud vyvozuje, že i pojem "vlastnictví" uvedený v čl. 11 Listiny má autonomní rozsah, nezávislý na tom, jak je kvalifikován předpisy podústavního práva, a zahrnuje nejen vlastnictví existující (konstituované), ale legitimní očekávání ohledně jeho nabytí. Dovolává-li se stěžovatel posledně uvedeného ustanovení, pak totéž mohou činit i žalobkyně, u nichž ovšem zmíněné "legitimní očekávání" nabytí předmětného majetku vzniklo (daleko) dříve, než byl stěžovatel zapsán jako jeho vlastník do katastru nemovitostí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 494/05. V něm Ústavní soud řešil otázku neplatnosti kupní smlouvy pro údajný rozpor s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež byla uzavřena státem a třetí osobou dne 5. 11. 1992, tedy po uplynutí původních lhůt pro uplatnění restitučních nároků, ale ještě před tím, než Ústavní soud dne 12. 7. 1994 vydal nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (Sb. n. u., svazek 1, č. 38, vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.), kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu pro oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí poukázal na (svůj) rozsudek ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2618/2003, jenž byl vydán ve shora zmíněném restitučním řízení. V tomto rozsudku Nejvyšší soud argumentoval nálezem ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 195/97 (Sb. n. u., svazek 9, č. 161), kde se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi obcí a třetí osobou dne 20. 7. 1994, která se týkala majetku, k němuž byl řádně uplatněn restituční nárok, a dospěl s odkazem na "blokační" ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k závěru, že restituční nárok je třeba (v daném střetu) pokládat za "primární". Dále argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 310/99 (Sb. n. u., svazek 18, č. 76), v němž "přednostní charakter restitučního zákonodárství byl potvrzen i v případě kolize s předpisy privatizačními".
Ústavní soud pokládá ale rovněž za potřebné poukázat na již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 642/03, v němž se řeší otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., uzavřené dne 15. 8. 1994, tedy poté, co byl ve Sbírce zákonů dne 12. 7. 1994 publikován již zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (kterým byla zrušena mimo jiné část ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., a tím byl vytvořen nový časový prostor pro uplatnění nároků původně vyloučených osob, tj. těch, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR), avšak ještě předtím, než se uvedený nález stal vykonatelným (tj. 1. 11. 1994). Ústavní soud sice neshledal, že by na jednání povinných osob dopadalo blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přesto však - s poukazem na "legitimní očekávání" restituentky, založené posledně uvedeným nálezem - vytkl povinné osobě, že úplatně převedla majetek dotčený možnou restitucí na třetí osobu, ačkoli věděla, že oprávněná osoba uplatnila svůj restituční nárok v době, kdy jí právní úprava (ještě) z okruhu oprávněných osob vylučovala, a ačkoli musela tudíž přepokládat, že až odpadne omezující podmínka trvalého pobytu, jej uplatní znovu. Upozornil, že důvodem, pro který Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto nálezu, bylo vytvořit časový prostor pro potenciální adresáty, aby se s jeho obsahem seznámili, a nikoliv, aby otevřel prostor pro to, aby bylo znemožněno uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou. Jednání povinné osoby pak označil za obcházení smyslu a účelu tohoto nálezu a kupní smlouvu za rozpornou s dobrými mravy (viz také nález ze dne 5. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 77/03, Sb. n. u., svazek 34, č. 108).
Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že povinné osoby nebyly oprávněny převádět na třetí osoby majetek, pokud věděly, resp. měly a mohly vědět, že k tomuto majetku by s eventuálním úspěchem mohl být uplatněn restituční nárok, a to vzhledem k vyhlášenému, nikoliv však (dosud) účinnému derogačnímu nálezu Ústavního soudu. S ohledem na principy, vycházející z výše uvedených nálezů, bylo třeba v dané věci (obdobně) zkoumat, zda si povinná osoba byla, resp. mohla a měla být v době převodu předmětného majetku vědoma, že je zde reálná možnost, že by oprávněné osoby mohly být při uplatnění svého restitučního nároku úspěšné. Stěžovatel se dovolává právní moci soudních rozhodnutí, jimiž bylo ukončeno restituční řízení, obecné soudy oproti tomu poukazují na to, že vzhledem k podané ústavní stížnosti možnost eventuálního úspěchu ve věci byla otevřena.
Pokud Ústavní soud přistoupí k porovnání obou situací z hlediska právního, ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 642/03 bylo rozhodnuto ve prospěch restituentů (dokonce) za situace, kdy příslušné nemovitosti byly "právně volné", protože neexistoval účinný právní předpis, na jehož základě by bylo možno restituční nárok (v dané chvíli) uplatnit. V nyní posuzované věci příslušný majetek "právně volný" sice nebyl, neboť i v době jeho převodu měly oprávněné osoby nárok na jeho vydání, na straně druhé však již bylo pravomocně (byť vadně, resp. protiústavně) ukončeno soudní řízení o něm. Kvalitativně jsou obě situace srovnatelné, a to v tom ohledu, že v obou případech reálná možnost restituce zůstala nadále "otevřena" a povinné osobě byla (měla být) tato skutečnost známa. V nyní posuzované věci se totiž hlavní město Praha o podání ústavní stížnosti dozvědělo v souvislosti s žádostí Ústavního soudu o vyjádření k ní (viz nález sp. zn. IV. ÚS 234/98, kde se hovoří o tom, že se hlavní město Praha postavení vedlejšího účastného výslovně vzdalo), přičemž mu nic nebránilo vyčkat, až spor bude s konečnou platností vyřešen.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal, že při interpretaci ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevzaly v úvahu ústavněprávní aspekt celé věci, přičemž se dovolával svého vlastnického práva, údajně nabytého v dobré víře, a právních názorů Ústavního soudu. Tato jeho argumentace ovšem důvodná není. Stěžovateli totiž nelze přisvědčit, že by v daném případě požíval "vyššího stupně ochrany", která má plynout z čl. 11 Listiny, než je tomu v případě žalobkyň, ani že by obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, neboť jím uváděné judikáty neřeší skutkově a právně totožnou problematiku, kdy naopak řešení zvolené obecnými soudy, spočívající v širším výkladu citovaného ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., koresponduje s řešením, které Ústavní soud zvolil v situaci, jež se nyní posuzované v určitých bodech blíží. Ústavní soud tedy nemohl konstatovat, že by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva ze strany obecných soudů byly přítomny prvky libovůle či pochybení v podobě (zásadně) nesprávného zohlednění dopadu ústavně zaručených základních práv či svobod. Za nepodloženou pak Ústavní soud považuje stěžovatelovu argumentaci, že v důsledku napadených soudních rozhodnutí budou členové připraveni o svůj majetek, neboť stěžovatel se může domáhat na první žalované vrácení kupní ceny coby bezdůvodného obohacení; nelze vyloučit ani případnou náhradu škody, jež v důsledku protiprávního jednání první žalované jemu či třetím osobám vznikla. Tyto osoby pak nebudou zkráceni ani na svém právu na obydlí, neboť i když vydáním předmětného domu restituentkám dojde ke změně v osobě pronajímatele, jejich právní ochrana předpisy občanského práva bude zachována.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu