ECLI:CZ:US:2010:3.US.1055.10.1
sp. zn. III. ÚS 1055/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem v Praze 4, Voráčovská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1234/2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2009 č. j. 3 To 447/2008-925, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 1. 2007 č. j. 11 T 66/2006-807 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."). Za tento trestný čin byl odsouzen podle §125 odst. 1 t. z. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) t. z. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), byl pro případ jeho nezaplacení stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Uvedeným rozsudkem byl dále poškozený M. D. odkázán se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Stěžovatel napadl tento rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 3 To 292/2007 tak, že napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele zprostil žaloby za skutek, ve kterém byly obžalobou spatřovány trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) t. z. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 t. z., neboť dle názoru odvolacího soudu nebyl skutek, označený v žalobním návrhu, trestným činem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch stěžovatele, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 5 Tdo 388/2008 tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc stěžovatele v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích znovu projednal odvolání stěžovatele a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 t. z. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §125 odst. 1 t. z. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanové lhůtě nebyl tento vykonán, byl stěžovateli stanoven podle §54 odst. 3 t. z. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Uvedeným rozsudkem byl poškozený M. D. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se žádné trestné činnosti nedopustil, neboť jeho jednání nenaplňuje zákonný znak souzené skutkové podstaty, podle které by měl v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech uvést nepravdivé a hrubě zkreslující údaje a ohrozit tak majetková práva a řádné vyměřené daně. Tvrdí dále, že skutek byl také postupně doplňován v jeho neprospěch, aniž by byly provedeny nové důkazy. Stěžovatel dále namítá, že ve věci byla vyslovena řada rozporuplných názorů a Nejvyšší soud nezaujal v jeho věci jednotné právní stanovisko. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení porušily základní zásady trestního řízení týkající se provádění a hodnocení dokazování. V důsledku uvedených okolností mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení základních práv stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl všeobecný přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo
jde-li o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, str. 371, 374-375).
Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a s obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je toliko opětovná polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o tom, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 t. z.
Ohledně stěžovatelem tvrzeného nedostatečně zjištěného skutkového stavu a právní kvalifikace jeho jednání Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně prováděného dokazování a právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu. Ani jiný tvrzený zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, nebyl shledán. Ústavní soud naopak v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto nevidí důvod k zásahu. Naopak, rozhodnutí krajského soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele, jež jsou znovu předkládány v ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, učiněnými v návaznosti na předchozí skutková zjištění. Zdůraznil přitom, že odvolací soud již náležitým způsobem napravil vady, vytknuté mu v předchozím řízení o dovolání Nejvyšším soudem, a beze zbytku se řídil pokyny, v tomto rozhodnutí obsaženými.
Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je toliko ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu