ECLI:CZ:US:2010:3.US.1082.10.1
sp. zn. III. ÚS 1082/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem v Brně, Kopečná 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 6 Tdo 949/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. 3 To 194/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 11 T 156/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. z."). Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 t. z. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 t. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 t. z. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. S. Leasing a. s. částku 1.373.253,- Kč, přičemž poškozená společnost byla odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) t. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že dle §228 odst. 1 t. ř. stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 682.084,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odvolací soud odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými soudy rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud. Dle názoru stěžovatele byl ve věci v prvním stupni příslušný krajský soud, a nikoli městský soud. Toto své tvrzení se stěžovatel snaží doložit polemikou s hodnocením skutkových zjištění učiněných obecnými soudy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl všeobecný přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo
jde-li o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u. ÚS, sv. 33, str. 371, 374-375).
Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a s obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je opětovná polemika stěžovatele o aplikaci a interpretaci pravidel upravujících v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 t. ř.). V tomto ohledu je nutno uvést, že výtky vznesené stěžovatelem, podle kterých došlo v jeho případě k porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, postrádají opodstatnění. Stěžovatel uplatnil své námitky již v dovolacím řízení a dovolací soud adekvátním, přiléhavým a především ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel (s. 4-7 napadeného usnesení dovolacího soudu). Proto postačí na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci došlo k ústavně konformní interpretaci a aplikaci ustanovení §16 a §17 t. ř.
Výtka stěžovatelem vznesená, dle níž dovolací soud odkazoval na zákonnou úpravu účinnou do 1. 1. 2010, ačkoli "v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR byla rozhodující zákonná úprava jiná", postrádá opodstatnění. Dovolací soud totiž v odůvodnění svého usnesení pouze v rovině úvahy poukazuje na skutečnost, že od nově přijaté úpravy (zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku) nelze při rozhodování o věcné příslušnosti odhlížet, aniž by tato úvaha dovolacího soudu zásadně ovlivnila jím učiněnou interpretaci uvedených zákonných ustanovení.
Ústavní soud posoudil všechna tři soudní rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Dovolací soud se přitom vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které opět předkládá v ústavní stížnosti. Z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci se jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů, a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavního soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu