ECLI:CZ:US:2010:3.US.1153.10.1
sp. zn. III. ÚS 1153/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Š. K., zastoupeného JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Myslbekova 15, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010 č. j. 36 Co 117/2009-128, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2010, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010 č. j. 36 Co 117/2009-128, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele o určení výživného proti jeho otci zamítl. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy ČR, dále čl. 27 odst. 1 a čl. 28 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem výše označeného soudu, který s odkazem na soudní judikaturu uvedl, že pokud si dítě po ukončení vzdělání začne samo zajišťovat finanční prostředky ke krytí svých životních potřeb a později tuto výdělečnou činnost přeruší, protože si doplňuje vzdělání či chce nabýt kvalifikaci pro jiné povolání, neobnovuje se tím zákonná vyživovací povinnost rodiče k dítěti.
Protože podle názoru stěžovatele nelze "přesunout" dosud trvající zákonnou vyživovací povinnost jeho otce do roviny morální či etické, jako dobrovolné na dohodě založené plnění, ale jde o konkrétní zákonem o rodině vynutitelná práva a povinnosti, měl odvolací soud vyživovací povinnost jeho otce k němu "osvědčit", nikoli žalobu zamítnout.
Stěžovatel dále poukazuje na údajná procesní pochybení odvolacího soudu, který sice považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, přesto důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně odlišně hodnotil a vyvodil z nich i rozdílný právní závěr, aniž tyto důkazy sám znovu provedl. Takové rozhodnutí považuje proto stěžovatel za "překvapivé" a poukazuje v této souvislosti na názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2983/08.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval otázkou, zda se stěžovatel připravuje na budoucí povolání a zda je schopen si i při studiu sám zajišťovat dostatek finančních prostředků k zajišťování svých životních potřeb.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele připojil spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 6/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) se po svém otci - Ing. P. K. (jinak žalovaném) domáhal určení výživného a navrhoval, aby mu jeho otec na výživném měsíčně hradil částku 6 000,- Kč s odůvodněním, že je od 1. 10. 2008 studentem prvního ročníku presenčního studia Masarykovy university v Brně, Filosofické fakulty, obor hudební věda. Žalovaného o této skutečnosti písemně informoval, přičemž požadoval, aby mu přispíval na jeho výživu částkou 4 000,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 7. 2009 č. j. 25 C 6/2009-97 žalobě vyhověl a otci stěžovatele uložil přispívat na jeho výživu částkou 6 000,- Kč měsíčně, přičemž dluh na výživném za dobu od 8. 1. 2009 do 31. 7. 2009 ve výši 40 645,- Kč uložil žalovanému zaplatit ve dvou splátkách (výrok I.).
Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav:
Stěžovatel trvale bydlí s matkou a s nezletilým bratrem v Praze v bytě o velikosti 3 + 1. V době rozhodování tohoto soudu byl nucen ukončit pro nesplnění studijních povinností první ročník studia na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně, obor hudební věda, kde studoval v bakalářském studijním programu v kombinované formě studia od 22. 7. 2008 do 13. 10. 2008 a v prezenční formě studia od 14. 10. 2008 do 5. 6. 2009. V dalším akademickém roce nastupuje na jiný obor - etnologii do prvního ročníku na téže fakultě. Jedná se o bakalářské studium. Před svou hospitalizací v Bohnicích ukončil denní studium v roce 2004, gymnázium dokončil dálkově v roce 2007. Při studiu pracoval v obchodním centru Globus, poté v agentuře FENIX v Praze, kde pracuje na základě dohody o pracovní činnosti dosud.
Prvoinstanční soud rozhodoval za použití ustanovení §85 odst. 1, §96 odst. 1 a §98 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel se soustavně připravuje na výkon budoucího povolání a není tedy schopen, jako zletilé dítě, se sám živit. Vyživovací povinnost žalovaného zanikla nejpozději ke dni 1. 9. 2004, kdy stěžovatel ukončil denní formu studia na gymnáziu v Karlíně, proto soud rozhodoval o stanovení nové vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti za situace, v níž stěžovatel od září nastoupí ke studiu na vysoké škole v novém oboru po složení přijímacích zkoušek. I když jde o nové studium, nikoli o přestup z jednoho oboru do druhého, soud přihlédl ke skutečnosti, že "některé ze složených zkoušek budou stěžovateli uznány a školní rok 2008/2009 tak nebyl stěžovatelem zcela promrhán".
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud se děti nejsou samy schopny živit, což není podmíněno ani jejich věkem či dosaženým stupněm vzdělání, ale schopností se sám živit. Skutková zjištění soudu prvního stupně posoudil odvolací soud tak, že stěžovatel se začal sám živit po skončení denního středoškolského studia v roce 2004; tento stav trval až do září 2008, kdy byl přijat na Filosofickou fakultu MU v Brně, obor hudební věda. Zde studoval až do června 2009; od září, resp. října 2009 studuje v novém oboru - historické vědy, etnologie, v němž však v případě jeho dokončení dosáhne kvalifikace ve zcela jiné profesi. Za této situace se podle názoru odvolacího soudu neobnovila vyživovací povinnost žalovaného ke stěžovateli, neboť stěžovatel prokázal svoji schopnost se sám živit, a to ještě před přerušením zaměstnání za účelem studia, které posléze změnil, neboť novým studiem hodlá nabýt kvalifikaci pro jiné povolání.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění závěru odvolacího soudu, že v případě, v němž zanikla zákonná vyživovací povinnost žalovaného ke stěžovateli proto, že stěžovatel si zajišťoval své životní potřeby prací a následně přerušil své zaměstnání z důvodu zahájení studia na vysoké škole, aby následně změnou dosavadního oboru za jiný nabyl kvalifikaci pro jiné povolání, se již neobnovuje zákonná vyživovací povinnost rodiče ke zletilému dítěti ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na odbornou literaturu k této problematice (in: Holub, M.; Nová, H.; Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy související, resp. M. Hrušáková a kol.: Zákon o rodině. Komentář, 3. vydání Praha, C.H.Beck, 2005 a na dva judikáty Ústavního soudu - usnesení ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1146/07 a nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09, oba publikované na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud respektuje názory v těchto rozhodnutích uvedené, stejně jako nemá důvod se ani v projednávané věci odchýlit od obecně respektované doktríny o elasticitě vyživovací povinnosti, jejímž smyslem je zohlednit skutečnost, že lze obnovit vyživovací povinnost rodiče k (zletilému) dítěti za situace, v níž po skončení střední školy dítě nastoupí do zaměstnání, protože se buď nedostalo na konkrétní vysokou školu nebo se domnívá, že jím dosažený stupeň vzdělání mu dostatečným způsobem zajišťuje vhodnou pozici na trhu práce, později však svůj názor změní a rozhodne si své vzdělání rozšířit či doplnit. V obou těchto výše uvedených příkladech má své místo názor obecně přijímaný, že je v zájmu dítěte i jeho rodičů, aby nic nebránilo (zejména v materiální sféře) obnovení soustavné přípravy dítěte na budoucí povolání dalším studiem.
Ústavní soud ovšem v již citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1146/07 zdůraznil, že studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů nemůže být nekonečné. Tím měl na mysli především skutečnost, že je třeba vždy brát v úvahu širší souvislosti při preferování společenského zájmu na zvýšení kvalifikace dětí, jako jsou např. důvody předčasného ukončení řádného denního studia, doba, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, jeho návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dosavadních studiem nabytých vědomostí v nově nastoupeném studijním oboru. Všechny tyto skutečnosti je vždy třeba vážit s přihlédnutím ke specifikům daného případu.
V předmětné věci nelze vytýkat odvolacímu soudu, že změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť při posouzení všech relevantních skutečností dospěl k závěru, že k obnovení již zaniklé vyživovací povinnosti otce stěžovatele není důvod za situace, v níž si stěžovatel po ukončení řádného denního studia na střední škole byl schopen zajišťovat životní prostředky prací, přičemž po přerušení zaměstnání za účelem studia toto studium opustil s tím, že novým studiem hodlá nabýt kvalifikaci pro jiné povolání. Odvolací soud tím zdůraznil svůj názor, že stěžovatel dosavadním způsobem studia nesplňuje podmínku řádného soustavného studia jako přípravy na své konkrétní povolání, které by odůvodňovalo rozhodnutí o obnovení vyživovací povinnosti rodiče ke stěžovateli, jako k zletilému dítěti. Tomuto závěru nelze z hlediska ústavnosti rozhodování cokoli vytknout.
I když stěžovatel shledával důvod svého neúspěchu v dosavadním studiu na filosofické fakultě rovněž v okolnosti, že si byl nucen v průběhu studia přivydělávat v bezpečnostní agentuře s místem výkonu práce odlišným od místa svého studia, nelze přehlédnout, že právě tato okolnost nesvědčí o skutečném zájmu stěžovatele řádně si plnit své studijní povinnosti ve zvoleném studijním oboru.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který považoval za správný a úplný, ale jinak ho hodnotil, vyvodil z něj jiný právní závěr [§220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Za této situace nebyl důvod doplňovat či zopakovat v řízení před soudem prvního stupně provedené důkazy.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, k nimž mělo dojít ze strany odvolacího soudu a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu