ECLI:CZ:US:2010:3.US.1168.10.1
sp. zn. III. ÚS 1168/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem Zdiměřická 1452, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010 č. j. 13 Co 536/2009-285 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. září 2009 č. j. 5 P 127/2004-236, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2010 a doplněné po výzvě Ústavního soudu dne 18. 6. 2010, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila práva uvedená v čl. 26, čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvádí, že oba obecné soudy při rozhodování o jeho návrhu na snížení výživného pro jeho nezletilého syna J. P. "nadřadily zbytné a luxusní aktivity jeho syna z původního manželského svazku nad zájmy a potřeby jeho nejmladšího syna V., narozeného mimo manželství". V předmětné věci jsou údajně zvýhodňovány děti z původního svazku nad jeho nejmladším synem V., ten je prý uložením povinnosti stěžovateli platit "nepřiměřeně vysoké výživné diskriminován", ačkoli má právo na stejnou životní úroveň jako jeho nevlastní bratři.
V průběhu řízení stěžovatel poukazoval na to, že není z důvodu tíživé finanční situace schopen hradit splátky hypotečního úvěru, je dlužen na nákladech spojených s bydlením a na platbách u VZP, přičemž odvolací soud prý tyto "listinné podklady" nevzal v úvahu. Rozporné jsou prý i závěry soudu prvního stupně, že je ve svém podnikání ve společnosti Onyx Trade s. r. o. zjevně úspěšný, i když v tomto podnikání vykazuje podle daňového přiznání ztrátu. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem soudu, že se úmyslně zadlužuje. Naopak údajně dlouhodobě, ale neúspěšně hledá zaměstnání a souběžně se snaží podnikat, přičemž podle jeho názoru nelze vycházet při stanovení vyživovací povinnosti z tzv. potencionálního příjmu, který má odpovídat stěžovatelovým reálným výdělkovým možnostem, ale jen ze skutečně dosaženého výdělku. Dosažení předpokládané výše možného příjmu je prý s ohledem na současnou ekonomickou krizi nereálné.
Stěžovatel tvrdí, že rozhodování soudů za použití ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") o rodině je v rozporu s článkem 26 Listiny, neboť pokud si stěžovatel vybral méně výdělečné zaměstnání, než je to, na které má schopnosti, nelze mu takové jednání při posuzování výše výživného k nezletilému synovi přičítat k tíži.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého syna J., které bylo stanoveno v roce 2004 na částku 5 000,- Kč za situace, v níž oba rodiče měli vyživovací povinnost ještě navíc k synovi M.; matka synů MUDr. V. P. měla příjem ve výši cca 31 000,- Kč a otec dosahoval příjmu 50 000,- Kč měsíčně. Protože se od poslední úpravy změnily poměry všech účastníků - stěžovateli se narodil další syn V. a v době rozhodování soudu se u obou rodičů změnily výše jejich výdělků (matka dosahuje příjmu 51 000,- Kč a 9 000,- Kč ve dvou pracovních poměrech, otec je bez zaměstnání), přičemž došlo k nárůstu oprávněných potřeb nezletilého syna J. jak z důvodu jeho věku, tak i proto, že studuje na gymnáziu, postupoval soud při posuzování kritérií výživného ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině.
Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením stěžovatele, že jeho podnikání je ve ztrátě, pokud jeho měsíční životní náklady představují celkovou částku minimálně 46 000,- Kč a náklady na chod domácnosti. Z těchto důvodů neshledal soud prvního stupně podmínky pro snížení výživného ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně věc rovněž právně posoudil. Odvolací soud proto pro stručnost na závěry soudu jako na správné odkázal v odůvodnění svého rozsudku s tím, že ani on neshledal zákonné podmínky pro snížení dříve stanoveného výživného.
Odvolací soud po doplnění dokazování důkazy předloženými stěžovatelem konstatoval, že stěžovateli sice přibyla další vyživovací povinnost na syna V., ale jeho výdaje, navzdory době delší než dva roky, kdy je bez zaměstnání, jsou i nadále zcela "nadstandardní". Možným důvodem nastalé situace, v níž se ocitl stěžovatel, je zřejmě jeho snaha zajistit si zaměstnání s měsíčním příjmem v rozpětí 60 000,- Kč až 80 000,- Kč hrubého, což je v dané ekonomické situaci nereálné. Odvolací soud proto připomněl, že postoj stěžovatele při hledání zaměstnání považuje za nezodpovědný. Vzal však v úvahu jak možnosti, tak i schopnosti stěžovatele dosahovat měsíčního výdělku 40 000,- Kč až 45 000,- Kč hrubého a při stanovení výživného vycházel z potencionálního čistého měsíčního příjmu 30 000,- Kč.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 15, pod č. 98, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz), že není oprávněn zasahovat do jinak nezávislé jurisdikční činnosti obecných soudů a zejména pak přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, pokud nezjistí porušení základních práv a svobod. Ústavní soud má pravomoc k zásahu pouze tehdy, pokud jsou právní závěry obecného soudu v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení některého základního práva nebo svobody. Okolnosti, které by opodstatňovaly takový postup, však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele směřující do oblasti dokazování provedeného v řízení před obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele soudy sice provedly řadu důkazů (i když ne všechny) ke zjištění výdělkových možností a schopností a majetkových poměrů rodičů nezletilého syna J., tyto důkazy však nesprávně hodnotily, resp. z nich vyvodily nesprávné právní závěry.
Ústavní soud v tomto ohledu nesdílí výhrady stěžovatele. Podle ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině je povinností obou rodičů se o své děti starat, tj. mimo jiné přispívat na jejich výživu a jiné potřeby podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Oba obecné soudy postupovaly zcela správně, pokud při hodnocení úsilí, které rodiče nezletilého syna vyvíjejí k tomu, aby mu zajistili co nejlepší materiální podmínky a předpoklady pro další vývoj, nemohly ponechat bez povšimnutí skutečnost, že zatímco matka nezletilého vyvíjí maximální snahu (ve formě dvou pracovních poměrů), aby neutrpěl stávající životní standard dětí, stěžovatel své možnosti a předpoklady pro získání vhodného zaměstnání nevyužívá. Paušální poukaz na ekonomickou světovou krizi nemůže stěžovatele zbavit odpovědnosti za plnění vyživovací povinnosti.
Je povinností soudu při rozhodování o výživném zjistit a posoudit, zda bylo či nebylo v možnostech stěžovatele získat pracovní nabídku, jejíž finanční ohodnocení by mu umožňovalo plnit vyživovací povinnost. Soud přitom může vycházet ze zjištěného tzv. potencionálního příjmu, resp. i z dalších majetkových poměrů, jako tomu bylo právě v projednávané věci.
Takový postup soudu je standardní, respektuje platné zákony České republiky a nediskriminuje žádné z dětí účastníků. Z ústavněprávního hlediska nelze takovému postupu nic vytknout.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal porušení stěžovatelem uvedených ústavně zaručených práv a svobod, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu