ECLI:CZ:US:2010:3.US.1194.10.1
sp. zn. III. ÚS 1194/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jedinákem, advokátem v Praze 6, Bělohorská 1685/80, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 3 T 191/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 61 To 88/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto, že podle §60 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. 3 T 191/2005, ve věznici s dozorem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla ,v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), jako opožděně podaná.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje především nesouhlas s rozhodnutím Městského soudu v Praze a tvrdí, že stížnost proti usnesení obvodního soudu podal v zákonné lhůtě, neboť tato počala běžet až dne, kdy si osobně převzal usnesení. Stěžovatel polemizuje s výkladem tzv. fikce doručení tak, jak jej učinily obecné soudy. Tvrdí, že mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání, neboť o jeho termínu byl vyrozuměn na adresu místa pobytu, kde se v době doručování již delší dobu nezdržoval. V důsledku této skutečnosti nebyly, dle názoru stěžovatele, splněny zákonné podmínky pro to, aby mohlo být jednáno v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudní orgán ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu, tj. zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, zda není výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Žádný z uvedených předpokladů pro kasační zásah Ústavního soudu v posuzovaném případě dán není. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se dostatečně vypořádal Městský soud v Praze. Z odůvodnění jeho usnesení jasně vyplývá, že při rozhodování o stížnosti stěžovatele vycházel z ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. a z tzv. fikce doručení. K tvrzení stěžovatele, že mu předmětné usnesení nebylo doručeno na adresu, na které se nezdržoval, městský soud uvedl, že mu bylo doručováno na adresu, kterou si zvolil jako aktuální doručovací adresu v roce 2006, když byl předveden k soudu v souvislosti se svým zatčením a doručením trestního příkazu v jeho trestní věci. Městský soud se dále podrobně zabýval tvrzeními stěžovatele ohledně jeho různých doručovacích adres a uzavřel, že ve spise není jakýkoli doklad, že by si stěžovatel určil jinou adresu pro doručování než tu, na níž mu bylo doručeno předmětné usnesení. Naopak ještě dne 20. 8. 2009 stěžovatel označil adresu, na níž mu bylo doručováno, jako kontaktní adresu probačnímu úředníkovi. Jak při doručení vyrozumění o veřejném zasedání, tak při doručení napadeného usnesení pošta konstatovala, že se na této adrese stěžovatel zdržuje, čili jinou adresu stěžovatel nesdělil ani poště. To vše za situace, kdy si stěžovatel byl vědom, že soud sleduje jeho chování v rámci podmíněného odsouzení.
Z výše uvedeného plyne, že právo na spravedlivý proces stěžovatele nebylo postupem obecných soudů porušeno. Obecné soudy provedly dostatečná zjištění za účelem ověření doručovací adresy stěžovatele a při doručování písemností postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Napadená rozhodnutí nejsou založena na svévolných či jinak excesivních závěrech, městský soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu