ECLI:CZ:US:2010:3.US.1208.10.1
sp. zn. III. ÚS 1208/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Hlinky 92, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. 53 Co 430/2009-192 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2009 č. j. 34 C 370/2005-153, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 4. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to základní právo "na rovnost v právech" ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud vzhledem k jejímu vážnému zdravotnímu stavu "stanovil odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu".
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), napadeným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti JUDr. E. P. (dále jen "první žalovaná") a akciové společnosti Uni Credit Leasing CZ (dále jen "druhá žalovaná"), prostřednictvím které se stěžovatelka domáhala určení, že rozhodčí nález č. j. R 467/04 vydaný dne 5. 5. 2001 první žalovanou v rozhodčím řízení, jehož účastníky byly stěžovatelka (jako žalovaná) a druhá žalovaná (jako žalobkyně), je nicotným právním aktem, a eventuálně zrušení tohoto rozhodčího nálezu (výrok I); dále jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a také jím nebyla přiznána náhrada nákladů řízení první žalované. Uvedeným rozhodčím nálezem byla stěžovatelka zavázána k vydání movité věci - automobilu tov. zn. HYUNDAI druhé žalované a k náhradě nákladů rozhodčího řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, dále pak změnil jeho výrok II tak, že změnil částku, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit druhé žalované, a rovněž výrok III tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení; kromě toho stěžovatelce uložil nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k obecným soudům podala návrh podle §31 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), a že v soudním řízení podala námitku litispendence, podjatosti rozhodkyně (první žalované) a námitku neuzavření rozhodčí smlouvy. Obvodnímu i městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že naprosto nesprávně zhodnotily "i její nejpodstatnější námitku", která se týkala sukcese práv leasingového nájemce, což mělo být jádrem žaloby. S poukazem na §3 odst. 2 (míněn zřejmě odst. 5) zákona č. 216/1994 Sb. tvrdí, že "musí být zcela jasné, že i sukcendent má v úmyslu nastoupit do práv a povinností vyplývajících z rozhodčí doložky". Protože jí však nebyly předloženy ze strany druhé žalované či jejího právního předchůdce J. S. obchodní podmínky vážící se ke smlouvě z 19. 1. 1998, pak do práv a povinností jmenovaného, vyplývajících z rozhodčí doložky, nemohla vstoupit. Pokud za daných podmínek uzavřela dohodu, podle které vstupuje do všech práv a povinností svého právního předchůdce, jednala v omylu podstatném pro její projev vůle. Objektivní nevědomost o rozsahu práv a povinností má mít za následek neplatnost této dohody ve smyslu §39 občanského zákoníku.
Za nesprávné považuje stěžovatelka také hodnocení soudu týkající se žalobního důvodu dle §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb. Podle jejího názoru je třeba pod uvedené ustanovení podřadit také situaci, kdy o věci jedná podjatý rozhodce. Na tom nic nemůže změnit ani soudem tvrzená skutečnost, že neprokázala, že by v průběhu rozhodčího řízení takovou námitku vznesla. Jde-li o již zmíněnou otázku litispendence, ta vychází ze skutečnosti, že u Krajského soudu v Brně je vedeno pod sp. zn. 1 Cm 62/99 řízení, jehož účastníky jsou kromě stěžovatelky "zbylí účastníci zrušené leasingové smlouvy", tj. druhá žalovaná a MOTORSTYL, s. r. o., a jehož předmětem je stěžovatelčin "požadavek na [peněžité] plnění [vznesený vůči oběma těmto žalovaným] oproti vydání uvedeného automobilu", a to (pouze) obchodní společnosti MOTORSTYL, s. r. o. Výkladem §83 občanského soudního řádu nutno dle stěžovatelky dojít k závěru, že "o překážku litispendence jde vždy, pokud jsou vedena dvě řízení o stejné právní povinnosti co do obsahu (v tomto případě vydání věci) a právního důvodu". Z toho má vyplývat i okruh účastníků řízení takového vztahu, přičemž v případě leasingu může docházet k pochybnostem, kdo je oprávněn k přijetí vydávané věci. Nemůže dojít k poškození práva toho, který druhý v pořadí uplatnil nárok na vydání věci. V jeho případě je třeba, aby se připojil k prvně vedenému řízení, přičemž soud "rozhodne alternativně". Jinak by se vytvořil prostor pro právní nejistotu těch účastníků, kteří jsou oprávněni k vydání věci, neboť ti jsou závislí na skutečnosti, který soud rozhodne dříve. Není možné, aby po vydání věci žalobci z prvního skončeného řízení o vydání věci učinil žalobce z druhého řízení změnu žalobního návrhu tak, že bude vydání věci požadovat po tom, komu věc byla vydána, protože vůči němu nemá jednak právní titul, jednak by soud v odůvodnění znovu posuzoval to, co již jednou bylo posouzeno. Požadovat shodu ve všech parametrech žaloby, jak učinil odvolací soud, vede tak k právní nejistotě. Stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení, k němuž mělo dojít tím, že soudy obou stupňů nevyhověly jejím důkazním návrhům, aby první žalovaná předložila smlouvou na pronájem nebo leasingovou smlouvou "s jejím podpisem", a také že tvrzení první žalované byla soudy přijímána a považována za prokázaná, ač se tak nestalo. Konečně stěžovatelka uvádí, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že rozhodčí nález zněl na vydání neexistující věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, za stěžejní stěžovatelka považuje svou námitku, že (vůbec) nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy (§35 odst. 1 občanského zákoníku), resp. že je tato smlouva neplatná, neboť ji uzavřela v omylu (§49a občanského zákoníku). Jak ale patrno z napadených rozhodnutí, touto otázkou se již zabývaly soudy obou stupňů a se stěžovatelčinou argumentací se vypořádaly, a to ústavně konformním způsobem, kdy své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, zdůvodnily. Skutečnost, že stěžovatelka s jejich názory nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti - vzhledem k výše popsané úloze Ústavního soudu a jeho vztahu k soudům obecným - zásadně založit nemůže. K tomu snad možno dodat, že pokud stěžovatelka zamýšlela vstoupit v plném rozsahu do práv a povinností J. S., bylo její povinností - v duchu zásady "každý nechť se střeží svá práva" - seznámit se s obsahem tohoto právního vztahu. Že se tak stalo, stěžovatelka pak výslovně potvrdila podpisem "Smlouvy o převodu práv a povinností na budoucího nájemce" (viz čl. III). Pokud tak údajně neučinila, a z tohoto důvodu se nedozvěděla, že všeobecné podmínky, které byly "nedílnou součástí" leasingové smlouvy (resp. kupní smlouvy/smlouvy o nájmu), obsahují rozhodčí doložku, lze to přičítat toliko k její tíži.
Pokud jde o otázku litispendence, i jí se obecné soudy zabývaly. Městský soud stěžovatelku upozornil, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 62/99 jde o jiný okruh účastníků řízení i jiný předmět řízení. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Jak plyne ze spisu obvodního soudu (č. l. 11 a násl.), stěžovatelka se v uvedeném soudním řízení domáhá na druhé žalované zaplacení částky 284 626,80 Kč s úrokem z prodlení a na MOTORSTYL, s. r. o., částky 22 276 Kč a 16 664 Kč. Vzhledem k tomu, že účastníky tohoto (soudního) řízení jsou stěžovatelka a mj. druhá žalovaná, bylo třeba se zabývat otázkou, zda předmět řízení, pokud jde o tyto účastníky, je totožný s předmětem rozhodčího řízení. Tomu tak zjevně nebylo, neboť v soudním řízení stěžovatelka uplatnila jiný nárok (na zaplacení) než ten, ohledně něhož bylo vedeno rozhodčí řízení (na vydání věci). Poukazuje-li stěžovatelka na to, že předmětem řízení bylo i vydání věci, nutno i tuto argumentaci odmítnout, protože v tomto případě není splněna podmínka totožnosti účastníků, kdy oprávnění korespondující povinnosti stěžovatelky (vydat věc) mělo svědčit jinému subjektu (MOTORSTYL, s. r. o.).
Stěžovatelka dále tvrdí, že důvodem zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb. je, pokud jedná rozhodce vyloučený pro podjatost. Postup obecných soudů však s tímto názorem není v žádném rozporu. Obvodní soud námitku podjatosti rozhodkyně odmítl s tím, že stěžovatelka, ač právně zastoupena, v rozhodčím řízení danou námitku neuplatnila. To v ústavní stížnosti zpochybňováno není, přičemž dle §33 citovaného zákona platí, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o (mj.) výše uvedený důvod, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Z rozhodčího nálezu je pouze patrno, že stěžovatelka vyzvala rozhodkyni, aby sdělila skutečnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o její podjatosti, a že se rozhodkyně "námitkou podjatosti" zabývala a následně ji odmítla s tím, že stěžovatelka žádné důkazy o její podjatosti nepředložila, resp. tuto podjatost nijak neprokázala. Odvolací soud se přes výše uvedený závěr soudu prvního stupně zabýval danou námitkou i z věcného hlediska, přičemž dospěl k závěru, že způsob určení, kterým stěžovatelka svou námitku zdůvodnila, pochybnost o nepodjatosti rozhodkyně nemůže vyvolat. Ústavní soud přitom žádné pochybení v postupu soudu prvního stupně, opírajícím se o posledně citované ustanovení, nezjistil, a stěžovatelka, jak již bylo zmíněno, vůči zjištění obvodního soudu, že danou námitku řádně neuplatnila, nic nenamítá.
Vzhledem k tomu by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, i kdyby Ústavní soud stěžovatelce v polemice se závěry odvolacího soudu přisvědčil. Tato situace však nenastala, naopak se Ústavní soud se závěry tohoto soudu plně ztotožňuje. Z podstaty věci totiž plyne, že pokud stěžovatelka napadá celkový systém výběru rozhodců ze seznamu vedeného Asociací leasingových společností České republiky z důvodu, že rozhodci z ekonomických důvodů mají rozhodovat tendenčně, a to ve prospěch leasingových společností, pak by mohly vznikat (obecně) pochybnosti o nepodjatosti rozhodců až v případě, že by zde existovaly konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly této hypotéze. V opačném případě jde o pouhé vyjádření nesouhlasu s rozhodčí doložkou, jež však byla - jak obecné soudy uzavřely - platně sjednána. Tyto skutečnosti stěžovatelkou však doloženy (a ani tvrzeny) nebyly.
Stěžovatelka rovněž namítala, že soudy nevyhověly jejímu návrhu, aby první žalovaná předložila smlouvu na pronájem nebo leasingovou smlouvu s jejím podpisem. Stěžovatelka smysl doplnění dokazování v ústavní stížnosti neozřejmila, lze se však domnívat, že tímto způsobem měla v úmyslu vyloučit, že by byla vázána zmíněnou rozhodčí doložkou. Bezpředmětnost tohoto požadavku přitom zjevně plyne ze skutkových a právních závěrů obecných soudů, na něž Ústavní soud tímto odkazuje. Jde-li o další důkazní návrhy, jež obecné soudy údajně zamítly, tyto stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje. Jestliže stěžovatelka před obecnými soudy argumentovala, že rozhodčí nález zněl na vydání neexistující věci, možno jen konstatovat, že předmětné vozidlo bylo v rozhodčím nálezu specifikováno, a i kdyby se z něho stal "vrak", jak stěžovatelka tvrdí, pochybnosti stran předmětu, který měl být druhé žalované vydán, by tím mohly stěží vzniknout.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu nebylo možno se ani zabývat návrhem stěžovatelky dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu