infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. III. ÚS 1236/10 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.1236.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:3.US.1236.10.1
sp. zn. III. ÚS 1236/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2009 č. j. 2 T 162/2008-1660, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 4 To 389/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 250/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 31. 5. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2009 č. j. 2 T 162/2008-1660, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 4 To 389/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 250/2010. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že soudy nepřihlédly ke všem podstatným skutečnostem, nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o vině, provedené dokazování bylo nedostatečné a bezdůvodně byly zamítány důkazní návrhy. Namítl, že soudy pracovaly s pachovými stopami jako s důkazem v neprospěch stěžovatele, což je nezákonné. Dle stěžovatele se dále soudy nedostatečně zabývaly tím, že odborné vyjádření z 29. 9. 2008 z oboru grafologie hovoří jen o "pravděpodobnosti" rukopisu stěžovatele a shody pisatele, proto soudy měly hodnotit tento důkaz s ohledem na zásadu in dubio pro reo; odvolací soud navíc nenechal provést navrhované revizní odborné vyjádření. Stěžovatel také namítá, že soud neprovedl navrhované výslechy svědků (S., Š., K., S., M., Š., M., Z., pracovníků čerpací stanice), ač tito mohli zajisté přinést nové skutečnosti a osvětlit skutkový stav. Na druhé straně výpovědi svědků B. a G. soudy měly hodnotit nesprávně jako pravdivé, neboť stěžovatel vozidlo BMW řady 5 nikdy nevlastnil a neměl je ani půjčené. Stejně tak nesprávně byla hodnocena výpověď svědka P., která nebyla podpořena žádnými dalšími důkazy. Stěžovatel má za to, že soudy zcela přehlédly výpovědi svědků K., H. a R. a spoluobviněného K., jež byly ve prospěch stěžovatele. Dle stěžovatele nelze ve věci rovněž přehlédnout, že příkazy k úhradě byly vhazovány na pobočkách bank v průběhu celého dne a tyto příkazy tedy rozhodně nemusel vhodit právě stěžovatel. Uložený trest považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný a neodpovídající stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Hodnocení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty považuje za rozporné s formálními a materiálními podmínkami §41 trestního zákona. Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona, trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestným činem poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona. Uložen mu byl souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl pro nedůvodnost. Stěžovatel podal dovolání a odkázal na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že pouze k dovolacímu důvodu dle písm. g) stěžovatel uvedl nějakou argumentaci, zatímco u ostatních dovolacích důvodů nestanovil žádný rámec. Nejvyšší soud se proto těmito dovolacími důvody nemohl zabývat, neboť byly uplatněny jen formálně a jsou tak nepřezkoumatelné. Pokud jde o dovolací důvod dle písm. g), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obsah námitek stěžovatele vůbec neodpovídá tomuto dovolacímu důvodu, neboť stěžovatel přednáší námitky ryze skutkového charakteru, dovolává se neúplnosti provedeného dokazování a jiného hodnocení důkazů. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod dle písm. g). K dovolacímu důvodu dle písm. h), kdy stěžovatel namítal nepřiměřeně přísný trest, pak navíc dodal, že námitky v tomto směru také nespadají pod uvedený dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního zákona. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Z usnesení Nejvyššího soudu se podává shrnutí stěžovatelova dovolání, přičemž z tohoto je patrno, že stěžovatelovy námitky skutečně směřují výhradně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, proti neprovedení některých důkazů a proti způsobu hodnocení důkazů. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by závěr Nejvyššího soudu o tom, že argumentace stěžovatele míjí dovolací důvod dle písm. g), byl nesprávný. Navíc rovněž z obsahu ústavní stížnosti (viz výše) je zřejmé, že stěžovatel i v ústavní stížnosti předestírá námitky skutkové a námitky týkající se dokazování (tyto jsou v ústavní stížnosti navíc formulovány zcela obecně). Po takto zjištěných skutečnostech má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud dovolací námitky stěžovatele hodnotil správně jako nepřípustné, když tyto byly evidentně namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud proto neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu, který takové námitky shledal nepřípustnými v dovolacím řízení, resp. jako nespadající pod přípustné dovolací důvody. Ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 250/2010, je tedy zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. trestního řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je třeba mít na zřeteli zákonné dovolací důvody a řádnou obranu práv; tomu přispívá i povinnost odborného právního zastoupení. Výše uvedená procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání a opřel je o námitky nenaplňující žádný z přípustných dovolacích důvodů, se promítá také do posouzení návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně podána opožděně. Proto v tomto rozsahu bylo nutno ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Závěrem je třeba dodat, že Nejvyšší soud se zabýval stěžovatelem namítanými vadami hodnocení důkazů a skutkových zjištění nižších soudů nad rámec (přezkum ve prospěch stěžovatele), když rozpory (excesy) uvedené stěžovatelem v dané věci neshledal. Toto jeho posouzení však nic nemění na nepřípustnosti dovolacích námitek stěžovatele a důvodu odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.1236.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1236/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 4. 2010
Datum zpřístupnění 13. 7. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Břeclav
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §247
  • 141/1961 Sb., §265b odst.1, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
trestný čin/krádež
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1236-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66617
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01