ECLI:CZ:US:2010:3.US.1279.10.1
sp. zn. III. ÚS 1279/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem v Praze 1, Palackého 15/175, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 1. 12. 2009 č. j. 54 Co 873/2009-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že "interpretace právního předpisu obecnými soudy je v jeho případě natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do ústavně zaručených základních práv".
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2008 č. j. 2 Nc 8658/2008-9 vydaným vyšším soudním úředníkem, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 15. 5. 2009 č. j. 2 Nc 8658/2008-11, o nařízení exekuce na majetek povinného Ing. Z. M. K odvolání stěžovatele (v exekučním řízení oprávněný) soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 7. 2009 č. j. 2 Nc 8658/2008-35 napadené usnesení ve výroku I. změnil tak, že rozhodl o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za situace, kdy exekuční titul označil za povinného správce konkursní podstaty a vymáhanou je pohledávka za podstatou, není Ing. Z. M., jako správce konkursní podstaty úpadce Agrodružstva Pístov, v exekučním řízení pasivně legitimován. Oprávněný se tedy může nařízení exekuce domáhat pouze proti úpadci.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, podle kterého vymáhaná pohledávka stěžovatele zůstává pohledávkou za podstatou, nikoli za správcem konkursní podstaty a může tak být uspokojena pouze z majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Stěžovatel namítá, že v případě, kdy správce konkursní podstaty svými úkony zapříčinil vznik nákladů na straně stěžovatele, není možné bez dalšího přijmout shora uvedený závěr obecných soudů.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení je dostatečně pregnantně, racionálně a logicky i věcně adekvátně odůvodněno. Z jeho odůvodnění vyplývá, že krajský soud se pečlivě zabýval námitkou stěžovatele, opět uplatněnou v ústavní stížnosti. Krajský soud s odkazem na ustálenou judikaturu zdůraznil, že ačkoli argumenty stěžovatele nepostrádaly logiku (když to byl skutečně správce konkursní podstaty, který svými úkony zapříčinil dříve vznik nákladů na straně stěžovatele), nebyly tyto důvody způsobilé změnit nic na závěru, že vymáhaná pohledávka stěžovatele zůstává pohledávkou za podstatou a nikoliv za správcem konkursní podstaty. Může tak být uspokojena pouze z majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Ačkoli byla tedy exekučním titulem uložena povinnost Ing. Z. M. jako správci konkursní podstaty, mohl se stěžovatel podle tohoto exekučního titulu domáhat nařízení exekuce pouze proti úpadci.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu při vydání napadeného usnesení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Jeho argumenty míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinil odvolací soud. Stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není ani případem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu