ECLI:CZ:US:2010:3.US.1362.10.1
sp. zn. III. ÚS 1362/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. Č., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem v Plzni, Denisovo nábř. 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2009 č. j. 34 T 1/2006-2528 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010 č. j. 11 To 119/2009-2545, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 5. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených usnesení se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Dne 8. 9. 2009 stěžovatel navrhl povolení obnovy řízení. Krajský soud v Plzni návrh zamítl pro nedůvodnost. Následnou stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze také zamítl pro nedůvodnost. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovo tvrzení o prodeji léku namísto pervitinu není nové, když toto kopíruje obhajobu před nalézacím soudem. Navrhované důkazy výslechem dvou svědků, kteří měli potvrdit prodej léku, shledaly soudy jako nikoliv vypovídající o nové skutečnosti (která by nebyla v nalézacím řízení hodnocena, když zde byla soudům známa i obhajoba jednoho z navržených svědků v Německu) a v jednom případě také jako nový důkaz (nový svědek), který však nemá vztah k hodnoceným útokům a (svědkem prokazované) nemůže zvrátit závěry o prodeji pervitinu učiněné z jiných důkazů provedených nalézacím soudem (když tvrzeným prodejem léku se nalézací soudy zabývaly).
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako v návrhu a následné stížnosti. Namítal, že soudy o návrhu na obnovu řízení rozhodovaly na základě důkazů, které neprovedly, a přijaly závěry německých orgánů. Uvedl, že jediným přímým důkazem proti němu je nevěrohodná výpověď p. Stieglera, jinak jde o samé nepřímé důkazy. Naproti tomu stěžovatel v návrhu na obnovu řízení požadoval provedení důkazu výslechem dvou přímých svědků, kteří byli událostem přítomni a obchodu se účastnili. Namítá, že existuje-li reálná možnost, že bude navrhovanými přímými důkazy prokázána nevina stěžovatele, je v souladu se zásadou objektivity dokazování povinností soudu, aby dokazování doplnil. Navíc dle stěžovatele se soudy odmítly navrženými dvěma důkazy zabývat, aniž by to řádně odůvodnily; důkazy přitom minimálně přináší důvodné pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném nalézacím soudem. Neprovedením důkazů bylo také porušeno právo na obhajobu, přičemž součástí tohoto práva je i zájem státu na zjištění pravdy. Subjektivním přesvědčením soudů o vině stěžovatele, když tyto neumožnily provést navržené důkazy, byla dle stěžovatele porušena také zásada presumpce neviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti také krátce uvedl své výtky proti hodnocení důkazů nalézacím soudem.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
V dané věci je podstatné, že ústavní stížnost se týká návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o tomto návrhu. Jedná se tak o situaci, kdy stěžovatel byl již pravomocně odsouzen. Ústavní soud proto nemá důvod se vracet k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými stěžovatel částečně v ústavní stížnosti polemizuje.
Dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (viz též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417).
V posuzovaném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy se stěžovatelem navrženými důkazy i argumenty zabývaly, a to logicky především z pohledu toho, co stěžovatel tvrdí a chce důkazy prokázat, a to v poměru k důkazům již provedeným v nalézacím řízení, jakož i k úvahám soudů o skutečnostech tvrzených a zjištěných v nalézacím trestním řízení a závěrům těchto soudů. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by obecné soudy zamítnutí návrhu na obnovu řízení řádně neodůvodnily. Přehledně a jasně vysvětlily, zda jde o nově tvrzené skutečnosti nebo nové důkazy a zda tyto mohou vést k jinému rozhodnutí o vině, resp. přinést nové relevantní okolnosti či vyvrátit závěry nalézacího soudu a již dříve provedené důkazy v trestním řízení. Vyjádřily se tedy rovněž k potencionální možnosti, kdy by oba svědci vypověděli o prodeji léku (tedy o skutečnosti stěžovatelem tvrzené a zamýšlené prokázat). Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy se návrhem na obnovu řízení řádně zabývaly (postačí odkázat na odůvodnění napadených usnesení), v jejich postupu nelze shledávat libovůli (ve smyslu zejména stěžovatelem tvrzeného bezdůvodného odepření provést důkazy či absence řádného odůvodnění závěrů soudů) ani jiné protiústavní vybočení (zejména závěry nelogické nebo překvapivé, závěry příčící se standardní praxi či zásadám spravedlnosti).
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv za zjevně neopodstatněné, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu