ECLI:CZ:US:2010:3.US.142.10.1
sp. zn. III. ÚS 142/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENET a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 8 Afs 92/2008-218, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, č. j. 10 Ca 131/2007-158, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 23. 9. 2004, č. j. FŘ-12697/13/03, č. j. FŘ-12701/13/03, č. j. FŘ-6781/13/04 a ze dne 22. 9. 2004 č. j. 12706/13/03, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 19. 11. 2002, č. j. 204189/02/008512/7864, č. j. 204084/02/008512/7864, č. j. 204103/02/008512/7864, a č. j. 204105/02/008512/7864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, jakož i správních soudů.
Napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti shora označeným rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 8, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2001, květen 2000, listopad 2000 a prosinec 2000, neboť bylo na základě výsledků daňové kontroly zjištěno, že stěžovatel v rozporu s §19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty uplatnil nárok na odpočet daně z faktur za dodávky ryzího zlata vystavených společnostmi Sylváno Franco, s. r. o., a Alpeko plus, s. r. o, když v řízení neprokázal přijetí zdanitelných plnění od těchto plátců (uvedených na předložených fakturách) a sám jako dodavatele deklarovaných plnění označil J. K. (tedy osobu od označených společností odlišnou), s nímž měl ohledně dodávek zlata jednat, přebírat je od něj, a též mu za ně v hotovosti platit. Předložené faktury proto nebyly uznány za doklady, způsobilé prokázat uskutečnění deklarovaných plnění, neboť nesplňovaly náležitosti daňového dokladu dle §12 odst. 2 písm. a), b) zákona o dani z přidané hodnoty.
O žalobách stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze (poté, co je spojil ke společnému projednání) ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že je jako nedůvodné zamítl.
Jako zjevně nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. K právní otázce, zda stěžovateli vznikl nárok na odpočet daně a zda byl nárok řádně prokázán daňovým dokladem, soud - s poukazem na znění §12 a §19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty a §31 daňového řádu (zejména pokud se týká rozložení důkazního břemene), jakož i závěry podávající se z jeho konstantní judikatury - uvedl, že pokud v řízení vyšlo najevo, že "doklad, kterým má být prokázán nárok na odpočet daně ... nevystavil na něm uvedený plátce, nesplnil daňový subjekt jednu z podmínek nutných pro uznání nároku na odpočet daně"...; ... a za této situace správce daně již nemá povinnost prokazovat, kdo doklad vystavil; tuto povinnost má výhradně daňový subjekt". V tomto případě přitom bylo prokázáno, že společnosti Sylváno Franco, s. r. o., a Alpeko plus, s. r. o. předmětné faktury nevystavily, čímž nebyla splněna jedna ze základních podmínek vzniku nároku na odpočet daně. K tvrzení stěžovatele, jenž s poukazem na "eurokonformní výklad" označených ustanovení zákona a právních závěrů podávajících se z rozsudků Evropského soudního dvora ve věci Kittel a Optigen Ltd., namítal, že mu i přes zjištěné skutečnosti vznikl nárok na odpočet daně, neboť se bez svého vědomí stal obětí daňového podvodu, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že přiznat nárok na odpočet daně je ve smyslu právních závěrů označených rozhodnutí možno pouze v případě "plnění (v řetězci po sobě následujících plnění), která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty a to za předpokladu, že osoba povinná k dani nevěděla nebo nemohla vědět, že plnění je zasažené podvodem na dani z přidané hodnoty", přičemž z rozhodnutí Evropského soudního dvoru ve věci Kittel, stejně jako z rozhodnutí ve věci Federation of Technological Industries (věc C 384/04) současně vyplývá, že "subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na dani z přidané hodnoty, nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu" (srov. bod 51 rozhodnutí ve věci Kittel). Výkladem a contrario tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud "osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, nelze této osobě nárok na odpočet daně z přidané hodnoty přiznat". Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud (k zodpovězení této otázky) správně zohlednil celý kontext věci (zejm. obchodní činnost stěžovatele, a průběh obchodních případů) a to při zohlednění závěrů podávajících se z rozhodnutí sp. zn. 9 Afs 67/2007 či sp. zn. 9 Afs 73/2008, neboť "jen tak bylo možné zvážit, zda stěžovatel přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že jeho plnění není součásti podvodu". Zcela v souladu se závěry krajského soudu poté s podrobným odůvodněním Nejvyšší správní soud odmítl jako neoprávněnou i námitku, týkající se chybného postupu žalovaného správního orgánu při vydání výzvy dle §43 daňového řádu, stejně jako námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, založenou tvrzením o protichůdné výpovědi svědků ohledně osoby "pana K.", či dalšího vytýkaného nedostatku při dokazování svědeckými výpověďmi.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v ústavní stížnosti v tom, že správní orgány a soudy nepřihlédly k tomu, co bylo v řízení podle jeho názoru prokázáno, tedy ke skutečnosti, že se stal obětí podvodu, o němž nevěděl a vědět nemohl, neboť v době uskutečnění zdanitelných plnění "bez jakýchkoliv pochybností považoval za (své) dodavatele společnosti Sylváno Franco, s. r. o., a Alpeko plus, s. r. o.". V důsledku toho došlo k nesprávné aplikaci příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu, zejména však rozporně závěrům, podávajícím se z rozsudků ESD ve věci Kittel a Optigen Ltd.; správní orgány a soudy postupovaly při svém rozhodování zcela na základě "subjektivního hodnocení okolností případu, které nebylo v souladu se skutečností", a v důsledku toho byla jejich rozhodnutí vydána v rozporu s právem. Od správních soudů pak očekával nápravu pochybení správního orgánu, ty však ve svých rozhodnutích vyšly ze stejně chybné (subjektivní) úvahy, že "měl o podvodu na něm spáchaném vědět", a to přesto, že v řízení prokázal, že dostál skutečnostem, "jimiž Evropský soudní dvůr podmínil aplikaci" zmíněných rozsudků; závěr, že "neučinil dostatečná opatření k tomu, aby odhalil podvod, jehož se stal obětí", přitom podle něj nelze dovozovat z (pouhé) okolnosti, že nepodal na "pana K." trestní oznámení. Oběma soudům proto vytýká, že se ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly s tím, že zdanitelná plnění uskutečnil, a že on sám se přitom stal obětí podvodu, pročež bylo správné, aby na jeho věc byly aplikovány právní závěry ESD ve věci Kittel a Optigen Ltd.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. 1061/09 odmítl.
To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, pročež na příslušné (výše označené) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jeho plné odůvodnění, zde postačí již jen odkázat.
Stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1061/09 i zde Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu