ECLI:CZ:US:2010:3.US.1505.09.1
sp. zn. III. ÚS 1505/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem AK se sídlem Javornická 1560, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne l6. dubna 2009 č. j. 21 Cdo 89/2008-52 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 13. září 2007 č. j. 26 Co 488/2007-29, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. června 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne l6. dubna 2009 č. j. 21 Cdo 89/2008-52, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 13. září 2007 č. j. 26 Co 488/2007-29, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby žalovanému byla stanovena povinnost "vyplácet již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč", a to od 1. března 2007. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 3. června 1971 utrpěl "velmi těžký pracovní úraz a to výhradně zaviněný zaměstnavatelem", a je nyní "řádně veden" na úřadu práce. Dne 27. února 2007 mu žalovaný sdělil, že z vyplácené náhrady mu bude odečítána částka 6.000,- Kč měsíčně, což se podle názoru žalobce "výrazně příčí dobrým mravům, ale i zákonu č. 262/2006 Sb.". Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 7. června 2007 č. j. 7 C 75/2007-11 "návrh, aby žalovaný byl povinen vyplácet žalobci již vyplácenou náhradu zvýšenou o částku 6.000,- Kč, od 1. března 2007" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (poté, co připustil změnu žaloby tak, aby "žalovanému byla uložena povinnost vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvýšenou o 6.000,- Kč od 1. ledna 2007") rozsudkem ze dne 13. září 2007 č. j. 26 Co 488/2007-29 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že tuto žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto dovolání žalobce usnesením ze dne l6. dubna 2009 č. j. 21 Cdo 89/2008-52 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy všech tří stupňů nepostupovaly v jeho právní věci v souladu s "příslušnými ustanoveními zákoníku práce a souvisejícími zákony", které upravují zejména výpočet výše náhrady za ztrátu výdělku, a zcela ignorují závěry lékařské posudkové komise sociálního zabezpečení. Stěžovatel nesouhlasí s provedením odpočtu částky 6 000 Kč jako 75 % minimální mzdy dle vládního nařízení č. 567/2006 Sb. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho těžký pracovní úraz je možné posoudit také jako úmyslný trestný čin, protože n. p. R. S. velmi hrubým způsobem zanedbal svoje povinnosti při bezpečnosti práce zaměstnanců. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě se nejedná o nedostatek pracovních míst pro tělesně postižené po pracovním úrazu, jak soudy uvádějí, ale jsou to podle stěžovatele pouze pracovní důvody vyvolané pracovním úrazem. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neřešil tyto pro stěžovatele klíčové otázky.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději (obecné soudy v souzené věci vycházely i z výsledků řízení v jiných věcech stěžovatele, jejichž předmětem byl totožný nárok, pouze za odlišné období). V této souvislosti obecné soudy v souzené věci ve svých rozhodnutích shodně odkazovaly na opakovaná vysvětlení této problematiky, která jsou obsažena v rozhodnutích obecných soudů (jak v rozhodnutí soudu prvního stupně, tak v rozhodnutích odvolacího soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu) vydaná ve dvou předchozích řízeních, v nichž stejná problematika mezi stejnými účastníky již byla opakovaně soudně přezkoumávána. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu