ECLI:CZ:US:2010:3.US.1529.09.1
sp. zn. III. ÚS 1529/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E., právně zastoupeného JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem AK se sídlem Moulíkova 2240/5, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006 č. j. 40 Co 155/2005-454, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. června 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006 č. j. 40 Co 155/2005-454, a to pro porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006 č. j. 40 Co 155/2005-454 byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. října 2004 č. j. 10 C 101/97-296, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 86 033,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení co do částky 991,- Kč s příslušenstvím, odvoláním napaden nebyl. Žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") napadl uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. března 2009 č. j. 30 Cdo 4210/2007-558 odmítnuto.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci: stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy neprovedly všechny navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně zhodnotily. Stěžovatel obecným soudům vytýká rovněž nesprávné právní posouzení celé věci. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a vyjadřuje své přesvědčení, že žalovaná částka mu náleží, neboť tato představuje náklady, které vynaložil na doplnění výbavy vozidla žalovaného.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, přičemž zejména nesouhlasí s rozsahem provedených důkazů a s hodnocením důkazů obecnými soudy, jakož i s právním posouzení předmětné věci.
Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 občanského soudního řádu) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad; o takový případ v souzené věci nejde.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci tomu tak není.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, posuzujících otázku bezdůvodného obohacení vzniklého vynaložením nákladů na cizí věc (investicemi do cizí věci), resp. započtení pohledávek žalobce a žalovaného.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako ustanovení článku 95 a článku 96 Ústavy přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu