ECLI:CZ:US:2010:3.US.1530.10.1
sp. zn. III. ÚS 1530/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. P., 2. V. P. a 3. K. P., všech zastoupených Mgr. Liborem Rojarem, advokátem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 375/2008-201 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2006 č. j. 17 Co 95/2004-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 25. 5. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelů byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 12 C 46/2002 Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatelů (zůstavitel) podal proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 450.000 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení (plnění bez právního důvodu), když tvrdil vyplacení této částky žalovanému za (následné) převedení části obchodního podílu obchodní společnosti, jejímž jedním ze dvou společníků byl žalovaný (druhým společníkem byla třetí osoba), na něj, k čemuž však nedošlo. Usnesením ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. Ncp 1968/2002 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o námitce žalovaného o věcné nepříslušnosti okresního soudu tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a nikoliv krajské soudy. Následně Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 12 C 46/2002 žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení se nejedná, jelikož právní předchůdce stěžovatelů vyplatil předmětnou částku žalovanému na základě jeho inominátní smlouvy uzavřené se žalovaným, jejímž předmětem byl závazek obou společně podnikat (vyplacená částka představovala náhradu odpovídající polovině majetku vloženého žalovaným na jejich společné podnikání v obchodní společnosti); právní předchůdce stěžovatelů přitom neprokázal jím tvrzený důvod vyplacení dané částky žalovanému, když k převodu byl poskytnut obchodní podíl třetí osoby (ten byl převeden na syna právního předchůdce stěžovatelů, tj. na jednoho ze stěžovatelů) a nikoliv obchodní podíl žalovaného. Stěžovatelé následně podali odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2006 sp. zn. 17 Co 95/2004 prvostupňový rozsudek potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu.
Stěžovatelé podali dovolání a souběžně ústavní stížnost s obdobnou argumentací. Ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 710/06 odmítl pro nepřípustnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dovolání stěžovatelé namítli, že pokud soudy dospěly k závěru o tom, že byla uzavřena inominátní smlouva (jejímž předmětem bylo převedení obchodního podílu), měly poté rozhodnout o věcné nepříslušnosti dle §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu. Stěžovatelé dále uvedli, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť zde chybí uvedení právního předpisu a ustanovení, kterými se má údajná inominátní smlouva spravovat (pouhé negativní vymezení o tom, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení, nemůže z hlediska přezkoumatelnosti obstát); má-li jít o inominátní smlouvu dle §269 odst. 2 obchodního zákoníku, k jejímu uzavření nedošlo pro neurčité vymezení závazků, tedy žalovaný se bezdůvodně obohatil. Dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 29 Cdo 375/2008 pro nepřípustnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelé znovu namítli nepřezkoumatelnost rozsudků prvostupňového a odvolacího soudu pro absenci uvedení zákonných ustanovení upravujících inominátní smlouvu (občanský nebo obchodní zákoník). Dle stěžovatelů jim tato vada znemožnila podat přípustné a potažmo úspěšné dovolání (Nejvyšší soud podřadil námitku o nepřezkoumatelnosti pod vady řízení), neboť nebylo zřejmé, na jakém právním základě je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno a použití které právní normy a její interpretace bylo tedy možno zpochybnit a vymezit konkrétněji otázku zásadního právního významu. Znovu také namítli, že byli odňati zákonnému soudci, protože pokud soudy dospěly k závěru o uzavření inominátní smlouvy, kde plněním byl obchodní podíl, bylo namístě rozhodnout dle §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu o věcné nepříslušnosti okresního soudu; tomu nemohlo bránit ani usnesení vrchního soudu, protože soud zkoumá věcnou příslušnost kdykoliv za řízení.
Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítli, že jejich dovolací námitky nepředstavovaly pouze nesouhlas se skutkovými zjištěními, ale naopak konkrétně právně argumentovali k aplikaci nesprávné právní normy na zjištěný skutkový stav, když dle jejich názoru měla být věc posuzována v režimu bezdůvodného obohacení a nikoliv v režimu smlouvy dle nijak blíže neurčeného právního předpisu. Rovněž nesprávná věcná příslušnost dle nich není pouhou vadou řízení, ale jde o nesprávné právní posouzení jedné ze základních procesněprávních otázek, jež odráží ústavní princip neodňatelnosti zákonnému soudci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Taková situace nastane zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody. O takový případ se však ve věci stěžovatelů nejedná.
Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť námitky stěžovateli vznesené nemohly založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Odůvodnil to v podstatě tím, že námitkami nasvědčujícími vadám řízení (tj. námitkou o věcné nepříslušnosti a o nepřezkoumatelnosti) nebyla nastolena žádná zásadní právní otázka, navíc o věcné příslušnosti bylo závazně rozhodnuto vrchním soudem, a dále tím, že další námitky vyjadřovaly nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů (o tom, že byla uzavřena inominátní smlouva) a nikoliv výtky nesprávného právního posouzení. Závěr soudů o inominátní smlouvě přitom Nejvyšší soud neshledal rozporným s hmotným právem (§269 odst. 2 obchodního zákoníku).
Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání i napadené usnesení Nejvyššího soudu a neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Postup Nejvyššího soudu, včetně výkladu procesních předpisů, byl ústavně konformní. Z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Z dovolání se podává, že stěžovatelé žádnou zásadní právní otázku nevznesli, vytýkali dvě vady řízení (za současného tvrzení, že dle obecných soudů šlo o smlouvu, jejímž předmětem bylo plnění obchodního podílu) a tvrdili, že k uzavření smlouvy nemohlo dojít pro její obsahové nedostatky. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí nenese znaky libovůle; z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout. Z vyžádaného spisu se nepodává, že by závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem dovolání stěžovatelů.
Nedůvodné jsou rovněž námitky stěžovatelů, které nachází svůj odraz v požadavku na zrušení rozsudku odvolacího soudu. Z rozsudku krajského soudu navazujícího na prvostupňový rozsudek se podává, že oba soudy se věcí řádně zabývaly a provedly potřebné dokazování. Skutkové a právní závěry soudů nejsou svévolné a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním vyplývajícím ze spisu a nejeví se ani nelogické či zřejmě nespravedlivé; z odůvodnění rozsudků se podávají úvahy a hodnocení všech důkazů (nelze zde hovořit tedy ani o opomenutých důkazech).
Nedůvodná je námitka stěžovatelů o tom, že jim odvolací soud znemožnil podat přípustné a úspěšné dovolání tím, že neuvedl konkrétní zákonná ustanovení, kterými se má inominátní smlouva řídit. Předně je třeba uvést, že závěr o uzavření inominátní smlouvy učinil již prvostupňový soud a měli-li stěžovatelé pochybnosti o tom, zda se jedná o inominátní smlouvu v režimu občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku (tj. shledávali-li prvostupňové rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelným či nedostatečným), měli možnost toto namítat již v odvolání. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, toto se nestalo, neboť stěžovatelé v odvolání tvrdili pouze to, že verze vymyšlená žalovaným o uzavření inominátní smlouvy je fikce (došlo totiž k bezdůvodnému obohacení) a pokud i taková smlouva o společném podnikání byla uzavřena, nebyla naplněna, protože právní předchůdce stěžovatelů se mohl stát společníkem. Ve fázi odvolání tak evidentně stěžovatelé neměli/nevznesli námitku nepřezkoumatelnosti ohledně režimu/konkretizace inominátní smlouvy a neumožnili tak odvolacímu soudu se touto námitkou zabývat a na nejasnosti a výhrady stěžovatelů reagovat (naopak z jejich závěru, že k naplnění příp. inominátní smlouvy nedošlo, by se dalo usuzovat, že režim smlouvy jim byl zřejmý). Takovou námitku vznesli stěžovatelé až v rámci dovolání a navíc k ní připojili (skutkovou) argumentaci týkající se inominátní smlouvy dle obchodního zákoníku. Je tak možno uvést, že evidentně to nebyl odvolací soud, kdo znemožnil ochranu práv stěžovatelů před Nejvyšším soudem. Stěžovatelé měli námitku o nejasnosti režimu inominátní smlouvy uvést již v odvolacím řízení a nikoliv až v dovolání (kde byl přezkum omezen na otázky zásadního právního významu). Dále pak je zřejmé, že stěžovatelé poukazují na režim dle občanského zákoníku a obchodního zákoníku, kdy v dovolání vznesli argumentaci týkající se obchodního zákoníku. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že argumentace stran úpravy v obchodním zákoníku byla skutkového rázu (a měla tedy mít místo především v prvostupňovém a odvolacím řízení), je nepochybné, že stěžovatelům nic nebránilo vznést argumentaci také ohledně úpravy dle občanského zákoníku, měli-li o režimu inominátní smlouvy pochybnosti (tato argumentace by ale s ohledem na limity přezkumu před Nejvyšším soudem musela být právního charakteru).
Nedůvodná je také námitka o odnětí stěžovatelů zákonnému soudci. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, věcnou příslušností se soudy dostatečně zabývaly. Otázka věcné příslušnosti byla pravomocně a pro soudy závazně rozhodnuta vrchním soudem na základě námitky žalovaného ještě před vydáním prvostupňového rozsudku (vrchnímu soudu byla ostatně v té době známa jak argumentace právního předchůdce stěžovatelů o bezdůvodném obohacení a věcné příslušnosti okresního soudu, tak argumentace žalovaného o inominátní smlouvě a možné věcné příslušnosti krajského soudu).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovateli tvrzených, proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu