ECLI:CZ:US:2010:3.US.1559.10.1
sp. zn. III. ÚS 1559/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2010 č. j. 17 Co 26/2010-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 9.900,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když stěžovateli, který procesně zavinil zastavení řízení, neuložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá tento výrok usnesení Krajského soudu v Brně tvrzením o vadách řízení jak hmotněprávní, tak i procesní povahy. Polemizuje se skutkovými okolnostmi i s právním hodnocením zpětvzetí návrhu ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení a prosazuje svůj vlastní pohled na věc. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Sama skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, který stěžovatel nesdílí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud taktéž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž se Ústavní soud k otázkám náhrady nákladů řízení staví velmi rezervovaně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za výlučnou doménu obecných soudů. Ústavní soud se zabývá náhradou nákladů řízení pouze v případě, když zjistí porušení zákona s přesahem do ústavněprávní roviny. Taková situace však v daném případě nenastala.
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení a přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Tento soud přesvědčivě a srozumitelně objasnil, že při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu musí soud vždy postupovat podle ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu a při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení nebo zda návrh byl podán důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Jak uvedl odvolací soud " zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o nákladech řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé". Odvolací soud se zabýval i dalšími námitkami stěžovatele, zopakovanými v ústavní stížnosti, a řádně se s nimi vypořádal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil a jež jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i ústavně konformní. V této souvislosti lze v dalším jen odkázat na odůvodnění jeho napadeného usnesení. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť Ústavní soud neshledal nic, co by věci dávalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu