ECLI:CZ:US:2010:3.US.1586.10.1
sp. zn. III. ÚS 1586/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou v Praze 4, Jihovýchodní I. 1619/15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 55 Co 565/2009-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o zrušení vyživovací povinnosti k rozvedené manželce. Stěžovatelka tvrdí, že jeho vydáním bylo porušeno a výrazně omezeno její ústavně zaručené právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z kopie přiloženého rozsudku Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu při rozhodování o zrušení vyživovací povinnosti žalobce (bývalého manžela stěžovatelky) vůči stěžovatelce. Soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce na zrušení jeho vyživovací povinnosti na výživu stěžovatelky v částce 2.000,- Kč měsíčně, stanovenou rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 15. 8. 2001 č. j. 12 C 120/2001-15. K odvolání žalobce rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a vyživovací povinnost žalobce ke stěžovatelce zrušil s účinností od 1. 8. 2009.
Stěžovatelka jednak namítá porušení procesních principů při odvolacím řízení a dále vytýká odvolacímu soudu nedostatečné zjištění a zhodnocení skutkového stavu. Tvrdí, že jí nebyla umožněna účast u odvolacího řízení, neboť sdělení odvolacího soudu o nevyhovění žádosti právní zástupkyně stěžovatelky o odročení jí bylo doručeno krátce před nařízeným jednáním. Ani právní zástupkyně stěžovatelky, ani stěžovatelka sama, již nebyly schopny zajistit účast na jednání. V důsledku toho mělo být porušeno její základní právo účastnit se jednání a vyjádřit se k věci tak, aby odvolací soud mohl vidět její bezmocnost a posoudit její zdravotní stav při svém rozhodování.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně důvodů zrušení vyživovací povinnosti žalobce. Tvrdí, že tento soud nedostatečně zhodnotil skutkový stav ohledně výše jejích finančních nákladů na potřeby, které je nucena hradit v důsledku svého špatného zdravotního stavu. Nesouhlasí taktéž se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku změn, k nimž došlo na straně žalobce v počtu a výši vyživovacích povinností, nelze nadále trvat na vyživovací povinnosti žalobce ke stěžovatelce.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo jde-li o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o libovůli ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní zástupkyně stěžovatelky byla k jednání řádně předvolána a skutečnost, že její žádosti o odročení nebylo vyhověno, nelze považovat za porušení pravidel spravedlivého procesu. Obdobné platí i pro námitku stěžovatelky, že její právní zástupkyně měla ve stanovený den několik nařízených jednání, a proto nemohla zajistit svoji účast. Organizace zastupování klientů tak, aby bylo možné naplnit obsah vztahu mezi právním zástupcem a klientem, je odpovědností právního zástupce. Pokud právní zástupkyně předem věděla, že daný den má více nařízených jednání, měla si, bez ohledu na výsledek vyřízení žádosti o odročení, s dostatečným předstihem zajistit svůj zástup, případně účast stěžovatelky.
S námitkami stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci odvolacím soudem, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při rozhodování o vyživovací povinnosti žalobce ke stěžovatelce přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení věci, přičemž své rozhodnutí, učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu, řádně odůvodnil. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatelka namítá, že zmíněný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, tato skutečnost není sama o sobě důvodem k vyhovění ústavní stížnosti. V dané věci Ústavní soud neshledal žádný zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu