ECLI:CZ:US:2010:3.US.1803.09.2
sp. zn. III. ÚS 1803/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Opava, Ostrožná 40, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. 8 Cmo 347/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v jeho obchodněprávní věci.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 27 Cm 55/2004, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci 188 456,50 Kč s příslušenstvím; rozhodl tak poté, co jeho předchozí (zamítavé) rozhodnutí k dovolání žalobce zrušil rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, Nejvyšší soud na základě úsudku, že ku žalovaným vznesené námitce promlčení v odvolacím řízení nemělo být přihlíženo. Odvolací soud výsledek sporu poté založil na tom, že žalovaný "neunesl břemeno tvrzení o existenci své pohledávky vůči žalobci z titulu slevy z kupní ceny zboží", již namítal k započtení.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že "jednoduché právo" bylo v jeho věci aplikováno svévolně, a to "extrémním nesouladem skutkových zjištění a provedených právních závěrů", a porušení "ústavně zaručeného základního práva" spatřuje též v opomenutí důkazů, jež v řízení ve prospěch své pohledávky předložil, což podle jeho mínění zakládá i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Ohledně první námitky stěžovatel dodává, že ačkoli jím vznesená námitka promlčení "vyplývala skutkově přímo z žaloby" a z tvrzení v ní obsažených, dovolací soud bez bližšího odůvodnění dovodil, že soud odvolací se námitkou promlčení zabývat nemohl, neboť byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů; o jaké nové skutečnosti a důkazy mělo jít, však již neuvedl. Co do námitky druhé pak stěžovatel oponuje odvolacímu soudu obšírným sdělením, které tvrzení a důkazy v řízení předestřel k doložení existence své pohledávky, již proti žalobcově započetl; odvolací soud však přistupoval k jeho návrhům s "vrchnostenskou přezíravostí a přepjatým formalismem", jestliže odmítl provést další listinné důkazy s tím, že konkrétně nevylíčil okolnosti a způsob vzniku tvrzené pohledávky, a není na soudu, aby "v přiložených listinách vyhledával relevantní skutečnosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud standardně konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li tedy kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný typ nedostatku spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (jednak hmotněprávních jednak procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názor, který v otázce přípustnosti námitky promlčení vznesené v odvolacím řízení odvolací soud (resp. soud dovolací) uplatnil, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze, a to již proto, že reflektuje ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů, usměrněnou Nejvyšším soudem v rozhodnutích v řízení již zmíněných, jmenovitě ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 162/2003, ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 32 Odo 879/2002 (uveřejněných pod č. 13/2005 a č. 45/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), případně i v rozhodnutí ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 32 Odo 917/2003.
Významné v této souvislosti též je, že i rozhodnutí dovolacího soudu vydané v posuzované věci, které stěžovatel kritizuje, bylo přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 101/2008), a to s právní větou ve znění: "K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně".
Stěžovatel ve své oponentuře přehlíží, že dovolací soud zde klade důraz nikoli jen na okolnosti, jež se rozhodnými jeví z pohledu žalovaného, nýbrž současně na ty, jež se pojí s případnou obranou žalobce, resp. s otázkou skutkového základu posouzení, zda v odvolacím řízení vznesená námitka promlčení je důvodná ("bylo by v rozporu s právem na spravedlivý proces odepřít protistraně právo na uplatnění skutečností promlčení vylučujících"). Jinak řečeno, před soudem prvního stupně musí být zjištěno (resp. navrženo) vše, co je pro hodnocení námitky promlčení relevantní, a jinak k ní přihlédnout efektivně nelze.
Z hledisek ústavněprávního přezkumu, jež byla výše vyložena, těmto názorům nelze vytknout ničeho (nejsou excesivní, mají racionální základnu a reflektují platné principy odvolacího procesu), a je výrazem jen stěžovatelova zřejmého neporozumění, pakliže zde poukazuje na "extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených právních závěrů", neboť o nic z toho zde nejde ("ve hře" je výlučně výklad hmotného a procesního práva).
Ve vztahu k druhé rovině stěžovatelovy kritiky je namístě jí přisvědčit potud, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, a tomu odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, postupuje vskutku v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 251/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 34, str. 379 a násl.).
V posuzované věci však o situaci stěžovatelem tvrzených "opomenutých důkazů" nejde. Účastník řízení totiž nemá ve smyslu ustanovení §120 o. s. ř. pouze povinnost důkazní, nýbrž i povinnost tvrzení; jestliže nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, jíž se dovolává, pak zpravidla ani nemůže splnit povinnost důkazní. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, a tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo, zpravidla nebude předmětem dokazování (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 569).
Stěžovatelem navrhované důkazy nemohly založit ústavněprávně relevantní stav jejich "opomenutí" proto, že jím uváděné skutkové okolnosti ohledně tvrzeného nároku "na slevu z kupní ceny" pro svoji nedostatečnou určitost byly východiskem rozhodného úsudku, že neunesl břemeno tvrzení, a tím východiskem způsobilým pro ten procesní postup, který odvolací soud posléze zvolil. Z pohledu stěžovatelem dovolávaného spravedlivého procesu je pak podstatné, že odvolací soud okolnost, že jeho důkazním návrhům nevyhověl, náležitě v rozhodnutí odůvodnil.
Ani v této části proto nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Je proto namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv, zaručených Listinou, doložit nezdařilo.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu