ECLI:CZ:US:2010:3.US.2272.10.1
sp. zn. III. ÚS 2272/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Co 27/2010-35 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 C 353/2009-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal zaplacení částky 2 187 032,65 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému plnil na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2005 č. j. 28 C 28/2003, jenž však byl posléze k jeho dovolání zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení; bylo tedy plněno z právního důvodu, který odpadl. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 12. 2009 č. j. 25 C 353/2009-30 řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 28/2003 s odůvodněním, že se v něm řeší otázka, zásadní pro všechna související řízení, neboť od jejího posouzení se odvíjí určení věcné legitimace účastníků řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Co 27/2010-35 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vysvětlil, že sice odpadla soudní rozhodnutí, která žalobci ukládala plnit, avšak nebylo dosud postaveno najisto, zda existoval právní důvod plnění vyplývající z nájemní smlouvy.
Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro přerušení řízení neexistuje, a svůj názor odůvodňuje tím, že řízení o vydání bezdůvodného obohacení není vázáno na skončení řízení o zaplacení nájemného, poněvadž předmětem přerušeného řízení je pouze zkoumání, zda právní důvod plnění odpadl, a nikoli přezkum platnosti nájemní smlouvy. Podle jeho názoru bylo ustanovení §109 o. s. ř. aplikováno protiústavně, a přerušení řízení představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatel rovněž podotýká, že v řízení o zaplacení nájemného byly opakovaně konstatovány průtahy a Ministerstvo stěžovateli vyplatilo peněžitou satisfakci dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není. Nehledě na to, že ani v kontextu tohoto kritéria uplatněnému názoru odvolacímu soudu ničeho vytknout nelze.
Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu